Autor: 80 Uživatelé: 78 Tvé hodnocení: hodnoť
Adumbration of the Veiled Logos

VERBERIS - Adumbration of the Veiled Logos

Jen vzácně se stává, že naslepo kápnu na nahrávku, která mě vtáhne a nepustí. Verberis se to podařilo a vodí si mě dosud. Pro milovníky Ulcerate bezpodmínečná nutnost.

VerberisHned na první slepý poslech Vám, coby elitářským deathmetalistům, určitě Verberis připomenou (novější) Ulcerate. A věru to není náhoda. Na Novém Zélandu asi není víc bubeníků jako Jamie Saint Merat, který obstaral bicí a perkusní party v obou kapelách. Sám tento fakt by měl být dostatečným lákadlem pro zkusmý poslech. Když navíc dodám, že se na tvorbě podílí i (ex-)členové nebo koncertní muzikanti smeček jako je Vesicant, Heresiarch nebo Vassafor, mělo by každému být jasné, že důvod proč poslouchat a zkoušet tu rozhodně je, a to bez ohledu na poměrně prestižní jméno vydavatele. Napětí roste, šéf cuká.

Snad by ale bylo na místě kapelu nejprve krátce představit, protože, a nezastřu to, se přinejmenším pro mě jedná o nové jméno slovutné novozélandské scény. Jejich debutové album Vexamen mě úplně minulo a ani návrat k němu u příležitosti vydání novinky mě nepřesvědčil. Šlo o celkem vzato mírně nadprůměrný death/black, snad s příjemným vlivem dvojctihodných Katharsis. V kapele se sešli, jak již zmíněno výše, čtyři zkušení muzikanti a obstarávají své nástroje v úplně klasické sestavě – kytara, bicí/perkuse, basa, vokál (zpěvák Heresiarch s iniciály NH, kdysi jako Carnifex taky bicí ve Vesicant), a na nové desce se rozhodli přitvrdit a svou tvorbu zahustit.

A teď tvůrčí úkrok stranou: SIDABS považuju za nejlepší album Ulcerate! Rozemleté nepřístupné hrkačky a dlouhé abstraktní plochy, jejich střídání s nasypanými „písničkovými“ pasážemi, to vše bez předvídatelných, neřkuli jednoduchých struktur je hudba, která mě baví. Navíc přidáme skladatelskou kvalitu, která by dost možná nechala mnohé skladby přehrát i v aranži smyčců, nespočitatelné rytmické vzorce a jejich variace a máme hudbu pro ctitele techniky, pro metalové fajnšmekry. Ale nejen pro ně, neboť atmosféra plná nervózní nenávisti k sobě přitahuje každého černo- a smrti- kovového milovníka, nelekajícího se posluchačského diskomfortu, i on si může i bez počítání takový hudební zážitek užít.

A proč v recenzi na Verberis mluvím o Ulcerate - na aktuální desku Verberis totiž mohu z předchozího odstavce o (mé slabosti pro) Ulcerate aplikovat takřka vše. Oproti Ulcerate se tu setkáme přece jen s trochu smířlivějším přístupem k death/blacku a s posluchačsky snesitelnější náloží krkolomných riffů. Kytarista D.A., jehož dítětem Verberis patrně z velké části je, se dokonce v pomyslné druhé části (ve skadbách Paragon a Ennoia) nebojí použít ani čistší kytary a materiál tak dostává melancholičtější nádech. Ne snad, že by to bylo vyloženě ke škodě, ale právě to bývají party, u kterých se posluchač baví nejméně.

Verberis logoVokál NH se přiklání k jiné ze současný blackových veličin – v pomalých pasážích jakoby promlouval Miko Aspa. Takže palce nahoru. Výše jsem pravil něco o tom, že hráčské schopnosti samy o sobě dnes nestačí k uhranutí posluchače. Zůstávají však podmínkou nutnou (nikoli dostatečnou), hraje-li kapela rozházený „math-death“ a této podmínce Verberis nepochybně dostáli. Nad tuhle mez naštěstí zbytečně nejdou, stále tu není hráč nad materiálem, jak se to někdy v onanistických technických (black{?}/death) spolcích děje. Snad pouze JSM za bicími předvádí neurotický posedlý styl, kdy sugestivně buduje dojem, že ani dvakrát nehraje pasáž stejně. Kdekoli je to možné, přidá cinknutí, přechod, krátké zasypání. Jakoby se vracela manýra klasických barokních muzikantů, kteří nezahráli dvakrát opakování beze změny – přece by byla nuda takové repetice poslouchat. Kytarista D.A. stejně jako basák zůstává více při zemi a díky tomu je materiál snáze vstřebatelný. Rozkoš z rozpoznávání pentliček je rozumně vyvážena citem pro skladbu celku. Jde o plnohodnotnou porci hudby včetně nutných přestávek na vydechnutí. Není to ochromující gorgutsovské přehánění.

Fér je také přiznat, že ne vše je dokonalé. Náladotvorba v některých pasážích selhává a střídavě proto přichází i poslechy, kdy tu jedna, tu druhá a místy i skoro všechny skladby nudí.  Výjimkou je geniální závěrečná I Am the Father and the Tomb of the Heavens. Je to nakonec tato výjimečná skladba, která mě nutí po mnoha posleších Verberis vysoko vyzdvihnout a jejich hudbu jednoznačně doporučit. Svým pomalým vývojem, nekompromisním nárokem na pozornost i negativismem v celkovém vyznění (fuckoff jde ke všem bm kotlíkům!) mi připomněla loňskou excelentní desku Qrixkuor. Nemáte-li čas na celé poměrně dlouhé a trpělivost vyžadující album, určitě doporučím alespoň závěrečný opus, patří k tomu letos úplně nejlepšímu, co je v žánru k slyšení. 

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

Vnímání atmosféry v hudbě je hrozně subjektivní. Z hlediska měřitelných hodnot je ta deska na poměry žánru poměrně harmonická, což může pro někoho způsobovat tu absenci drásavosti a neklidu. Ale to je řekl bych součástí posledního trendu v black metalu. Zdá se mi, že to trochu zrychleně kopíruje vývoj v klasický hudbě 20. století, kdy po definitivním prolomení posledních tabu ohledně používání disharmonických intervalů přišla vlna velmi disonantních skladeb, která se pak postupně obrušovala a skladatelé se vraceli k tomu, používat silný, majestátní harmonie, do kterých občas zasáhne disharmonický interval, který v tom případě spíš podtrhuje majestátnost, než že by vytvářel drásavost, nepříjemnost. Za typický případ může posloužit Penderecki jako mistr disharmonie v klasice: Jeho raný skladby se rochnily v disharmonických intervalech a atonalitě, působily drásavě, neklidně, pro někoho jsou až nesnesitelně znervózňující, někdo si na tom naopak ujíždí. A postupem času se vyvíjel od drásavosti k monumentálnosti za použití silných harmonií a občasného disharmonického zlomu (Polské Requiem). Přijde mi, že v black metalu to je ve zrychlený verzi totéž, a současný kapely se snaží spíš o zhudebnění určitýho temnýho majestátu, který je ale spíš ohromující, než nějak hnusný. Ne každýmu to samozřejmě sedne, někdo má radši špínu a zmar.

Franta: S Ulcerate to vnímám opačně, ale to už se tu řešilo minimálně u Stare... a vůbec, nějak se to točí v kruhu - viz. množství not, ach jo :). To podstatný - chtěl bych z té desky cítit víc něčeho nepříjemnýho, něco vyhodil, něco zkrátil, mohly by tu být silnější / zajímavější motivy / nápady. Ani jedna skladba mě tu nebaví celá, ale k 1., 3., 5. se asi ještě někdy vrátím.

Je to dobrý hodně dobrý, místama ale pro mě lehce natahovaný ale dobrý to je, jiným směrem než domovské ulcy Merata.
Ideálka na tyhle hice :D

Tak zrovna po stránce napětí a dramatičnosti je tohle rozhodně dál (resp. víc to na to klade důraz), než cokoliv od Ulcerate, kteří v sobě pořád mají tech deathový základ, který trochu rozmělňuje dramatičnost a klade důraz na jiný kvality. Repetitivnější a jednodušší z hlediska množství not to samozřejmě je, ale to mi nevadí, podle toho muziku nepoměřuju. Přirovnání ke Svartidaudi - Flesh Cathedral sedí asi nejvíc, s tím, že Svartidaudi s tím v roce 2012 logicky byli originálnější, zároveň uměli mnohem hůř hrát (na FC jsou některý celkem dost slyšitelný vyslovený chyby, který zároveň přispívají k určitýmu UG charismatu desky). Nerad porovnávám kapely a desky v žebříčku, není to tenis ani atletika, prostě mi tohle přijde jako silná deska.

tak s přibývajícími poslechy (5-6-7x - 2. a 4. skladbu už přeskakuju) mě to pořád víc a víc nudí, občas to "sepne", jsou tam dobrý místa, ale je to dost / místy strašně roztahaný, moc rutinního vybrnkávání, chybí nějaký větší napětí / nepříjemnost, "easy listening" (" " ! ) - samozřejmě na poměry tohodle druhu black/deathu - nenáročná hudba na poslech (náročná max. jen kvůli tomu natahování :) ), pohodička - což by nutně nevadilo, pokud by tam byly nějaký silný/zajímavý motivy (není podstatný KOLIK se toho hraje, ale CO) tohle mi fakt přijde jako (převážně) slabší výluh z Ulcerate, DsO, Svartidaudi atd., že jsou ty skladby logicky složený je sice hezký, ale to ty zápory nepřeváží ... hlavní problém mám ale s tou roztahaností
jo a vždycky mě pobaví ten "djent" v poslední skladbě - 2x ve 4. minutě :)

   Franta N.: Jasně, kapel tohoto typu hraje v současnosti hodně, takže po stránce originality to rozhodně není žádný zjevení, zároveň málo která kapela hraje tenhle styl aspoň přibližně takhle dobře.  
Amen.

   onDRajs: Lemmy, já to ani nedoposlouchal... Přišlo mi to hrozně rutinní. Ani Jamie tam nic extra nepředvádí, tak nevím.   
Rutinní to fakt není, poslechni si to na opuštěném místě v posledních paprscích zapadajícího slunce.:)) Má to atmosféru "jak prase". Mimochodem, kromě disharmonického/pokrouceného přístupu k black/death metalu tam v některých pasážích pořád zaznívají staří dobří Katharsis, konkrétně v baskytaře a trochu celkově v rytmice. Což je zajímavá věc. Ta poslední skladba je dost dobrá, ale možná ještě víc se mi líbí druhá, to je parádní předzvěst apokalypsy.

   onDRajs: Lemmy, já to ani nedoposlouchal... Přišlo mi to hrozně rutinní. Ani Jamie tam nic extra nepředvádí, tak nevím.  
Ten poslední vál je ale fakt super. Jinak se nedivím, ke to začalo dávat (smysl a radost) až po nějakým pátým poslechu

aktuálně

diskuze