Momentálně pro mě na současné „tvrdě kytarové“ scéně neexistuje aktivnější kapela, než jsou němečtí War From A Harlots Mouth. Kapela, která si s trochou nadsázky prošla „všemidůležitými“ kluby v Praze (Kain, 007, Chmelnice, Abaton hned 2x) a festivalovými pódii (Severní vítr v Litoměřicích, Fluffnebo Brutal Assault.) Kapelu je u nás opravdu možné potkat velmi často, což je rozhodně dobré pro prezentaci nové tvorby. S většími křídly a sebevědomím do nás hrnou rok od In Shoals nový materiál.

Novinka má s předešlou tvorbou společného hodně málo, kámen na kameni zůstal třeba jen u zvuku bicích, takový ten dutý, sterilní zvuk.Sice je stáhnutý a překrývá ho basa, ale je tam. Zvuk kytar se notně změnil. Aby ne, kytarová dvojice Simon s Danielem si po vzoru snad všech, kdo dělají „techno“, pořídili osmistrunky a začalo se sekat ani ne tak jako u Švédů, jako spíše u kanadských Ion Dissonance. Celkově se zhutnělo a novinka MMX na mě působí metalověji a temněji. Na In Shoals bylo víc hravých a „jazzy“ momentů, na novince jsou také, ale ne v takové míře jako dřív a v jednotlivých písních tvoří spíš pomalejší komorní intermezza a jsou lépe zakomponovaná a neslouží jako samoúčelné „hele, umíme taky jazz“; samotnou skladbu Sugarcoatbych si klidně představil někde v klidném baru s koňakem a doutníčkem. Je důkazem toho, že tyhle pasáže pořád WFAHM umí. Basa jako taková oproti předchozím počinům hraje větší roli. Je výrazná a celkovou nahrávku víc zmohutňuje, i když podobně jako u Cursedči obZen jsem ji měl zprvu problém rozeznat od kytarových partů.

WFAHM připravili pestrou paletu skladeb. Oblíbenou frázi „rychlejší a agresivnější vály nemají delšího trvání, pokud se zpomalí, tak se seká“ musím odložit, protože kapela se v jednotlivých skladbách chová jako chameleón. Různé zvraty, kdy se zprvu zběsile šlape na plyn, pak volně přejde do zasekávacích motivů a nazpět do grindového náhulu, tvoří podstatu všech skladeb. Výjimku tvoří poslední dvě písně, v nichž se mnohem víc než jinde připomíná, odkud vítr vane. Recluse MMX a její start ihned připomene rytmiku Švédů, poslední Inferno III/IV nezapomíná na A Prelude of…. Poločas alba připomene motivem dělení desky debutu Beneath The Massacre…ach, zase milovaná (hudební) Kanada. Nebo Švédsko? Nezbytnou součástí je (na koncertech neustále akční) vokalista Nico. Jakoby dospěl, žádné uštěkané nervní ječení, ale přímočařejší, „jednodušší“ grindový hlas, který nedělá moc úkroků stranou, spíše podtrhuje a nasměrovává nahrávku k metalu.

Novinka MMX bude nejvíc srovnávána s počinem Cursed od Ion Dissonance. Mnozí možná budou cítit pachuť plagiátu, tomu tak být nesmí. Obě desky vznikaly ve stejný čas a MMX trpí jen tím, že přišla nedlouho po Cursed, kdy byl extrémní posluchač již nasycen. S odstupem času tato deska představuje konkurenci pro spolky, ze kterých si bere inspiraci. I když bych si pár věcí představil krapánek jinak, pořád se jedná o nejsilnější materiál kapely vůbec.