Pokud patříte k těm, v nichž pojem avantgardna vyvolává asociace s křečovitostí a přepjatým hledáním nových postupů na úkor schůdnosti, nových cest s krkolomností písečných dun, monotématických vyvrcholeních a implicitní originality, budete v případě tohoto mladého francouzského souboru čtyř nekonvenčních persón WAY TO END mile překvapeni, protože něčeho takového se v jejich produkci bát rozhodně nemusíte.
Debut Desecrated Internal Journey, avantgardně orientovaného disharmonického blackmetalového kvarteta ze severního cípu Francie, jež dle vlastních slov nestojí o objasnění reálné identity, naopak až s neuvěřitelnou

lehkostí definuje povahu neomezeného tvůrčího potenciálu, který je právě Francouzům tak vlastní, že si během poslechu takřka neuvědomíte, jak proměnlivá může lidská nálada být a jak moc se dá nevědomě pracovat s časem. Pestrá paleta stylů, vznikajíc v mezidobí 2005/07, která se před posluchačem po celou hrací dobu rozhrnuje, nepůsobí ani v nejmenším přemrštěně, kýčovitě, nevyzrále či v profesním měřítku omšele. Naopak mnohdy, jako kupříkladu nezvykle, až matematicky strukturovaná skladba The Sore of Creation, která se jako jediná staví do role nekolektivního hráče, protože zbytek náramně koresponduje s celistvou dějovou linkou, působí až přespříliš fantasticky na to, aby jejími autory byli jen lidé. Disharmonické, ale přesto všechno melodické přechody, v nichž se střídá cítění vážné hudby, progresivní bicí postupy, symfonická aranžmá a nezvykle prezentovaná klávesová a pěvecká rozhraní, v nichž se kombinují sborové, čisté, vysoko vyzpívané a hluboce growlící zpěvy, jsou díky kouzelně a strhujícně zvládnuté produkci nenásilně spojené v nepředvídatelný celek vlastnící impresionistické odstíny francouzské produkční snahy o co nejatypičtější album.
Zdá se, jako by nejpodstatnějším rysem alba byla naprostá nenucenost orientovat se na určité ploše hudebního žánru. Skutečná umělecká svoboda, která na sebe nepotřebuje poutat pozornost křiklavými pózami a konvenčními excesy – i díky tomuto aspektu se není čemu divit, že o kapele lze najít jen velmi strohou paletu informací. Ačkoliv při tom všem kořeny desky vycházejí z tradic francouzské avantgardní produkce, blackmetalová agrese, úchylnost, bizarnost jako taková tu není nijak nápadná, nýbrž je utlumená v podivuhodném – výstředním klidu – dekadentním prostředí, v němž siluety postav předbíhají vlastní stíny o

několik kroků, a tklivé melancholii, uvnitř které se ovšem zdvihají vlny ukrytých a potlačených emocí, utvářejících chvílemi i dosti chladnou atmosféru; v ten moment si posluchač snadno vzpomene na původ celku a s trochou odvahy a štěstí i na EPHEL DUATH, CELTIC FROST v pomyslném spojení s BLUT AUS NORD nebo na ABIGOR.
I mimo tyto blackmetalové pasáže je album, jak se na první pohled dalo předpokládat, prolezlé osobitostí a nezvyklou temnotou, dekadentností, melancholií, která posluchače nejenom pohltí svojí intenzitou a nesčetnými odstíny černé, mezi nimiž ledaskdo spatří odrazy svých vlastních chmur a sžírajícího svědomí, ale rovněž jej i obejme jako jeho nejdůvěrnější společnice.