WICTIMS - Lorn Echoes

recenze
bizzaro
Hodnocení:
8

Vyspělý matroš Wictims jde dál za běžnou deathcore formu. Čechy mají další vývozní artikl.

VictimsTak a je to tady. Chomutováci se rozhoupali a po asi 666 děleno 43 letech existence se konečně dosrali k plnohodnotnýmu debutu. Nedá se říct, že by snad WICTIMS (po vydání desky přejmenovaní z Victims) během těch let nic nedělali. Hodně hráli, vyšlo pár EP, ale při tom, kolik jich v kapele je, by člověk čekal, že matroše budou přebytky. Ale víme, jak to s t(hc)ou produktivitou kolikrát bývá, takže se soustřeďme na to, že Wictims poslední roky zažívají jakousi resurekci a i pravidelnost ve vycházení jejich EPek se zahustila, takže berme Lorn Echoes jako vlaštovku, která je předzvěstí toho, že druhá deska vyjde nejpozději napřesrok. Pokud v mezičase nevychrlí další EP. Páč jakou by jinak vůbec výlis debutu měl smysl?

Každý, kdo – aspoň trošku – sleduje dění, musel už z Lorn Echoes zaznamenat dva videosingly - první destrukci Brainwar a po vystoupení na Brutalu s obrázky z něj druhou šlehu Sinmaker. Jo, destrukci a šlehu. Obě věci mě totiž navnadily takovým způsobem, že jsem si do Chomáče s kámošema ze Sinaloa musel vykopat tunel a desku jim před vydáním ukrást. Stálo to za to?

Hele, asi jo! Malinko bych sice odstředil zvuk, primárně teda zahustil kytary, který zbytečně řežou a poslech mi lehounce znesnadňujou, ale jinak je tu jen málo věcí, který bych ne smazal, ale který bych udělal jinak. Ale udělal bych je jinak já, a to může být každýmu s „cos dokázal“ u pr. Jinak je zvuk ultramoderní rozklepávání nejtků s potřebným tlakem.

Victims

A vlastně ještě jeden point! Přijde mi, že je deska zbytečně krátká. Rozhodně by si zasloužila ještě dvě skladby (klidně něco přepracovanýho či znovunahranýho z minulosti), páč takhle tu je jen šest atmosférou a breakdowny lomozících válů plus závěrečnej oddech Smells Like Death.

Vynikající jsou vokály. Je málo kapel, kde mi duo frontmanů dává smysl, ale to se většinou jedná o kombinaci odlišných voices, takže musím před oběma frontmany smeknout, neb hlasový i rytmický propojení je fakt žrádlo a určitě bude sloužit jako inspirace dalším.

Parádní je atmosféra. A synthy vůbec. Blackened odér, což je zásluhou i vinutých strun, moderny posílající na vás betonový kvádry fakt sluší, takže asi po D7 pošlu messengera zla, co klukům odčaruje svět za Behemoth a Dimmu. Ale aby to nevyznělo v neprospěch Bubáktims, za omezenýho v tomhle příměru jsem tu teď já. Skutečnost je ta, že atmosféry jdou mnohem dál než jen za nějakým laciným blackened, je tu spousta podkresů, drobných glitchů i nějaký to symfo, a to je megajob jdoucí za Kozlikem. Synthy s muzikou čarujou, pohrávaj si s ní, nekladou si meze, co ještě lze či ne. Kozlík se fakt vytáh a desku ošperkoval!

„Nesnáším“ breakdowny. Fakt že jo. Pro mě tahle technika, mohu-li to tak nazvat, muziku většinou udusí, zpomalí, vykopne z tempa. Jenže borci s trsátky si berou hodně ze Švédska, ale nemluvím o nekorunovaných. Lorn Echoes vám nejednou připomene, kdo už dlouho nenatočil desku; tak alespoň už singl. Vildhjartims na debutu do (deathovějších) melodií a slamujících breakdownů, což vyznívá fakt dobře, umně zakomponovávají tahaná mučení strun a různá rytmická přiškrthalování, která kytarovou práci dost oživují a dávají jí super zneklidňující odér. Hlavně všechno v tempu, maká to, nerozpadá se a kladiva mi občas čechraj xicht až se divím, že mi palice drží na posledním krčním obratli. Lorn Echoes ale na breakdownech nestojí a jejich užití tu dává kurva smysl. Celkový vyznění je progresivní, žádný bláto v holínkách.

Taky nesnáším, když někdo řekne, že „to nezní česky“. Ale vlastně chápu, proč se k tomu někdo uchyluje. Máme tu pár (pár!) kapel, který zněj fakt světově a který kdyby místo hnědýho našláply trochu štěstí, mohly by být poslouchaný i dál než v okrese a po kámoších, co za bend mimo sítí utratěj slovo i za jeho hranicema – třeba v metropoli, kde je přece jen trochu víc příležitostí. No a Wictims tentokrát snad nešlápli do hnědýho, byť nějaký nedostatky tu jsou (fakt škoda těch středovějších kytar), takže budu přát, aby těch kámošů, co nebudou skoupí s doporučením, byly aspoň dvě Tatrovky.

Deathcore není úplně moje parketa, takže netvrdím, že Wictims objevili díru do zadnice a že nikdo takhle nehraje, ale že tenhle žánr v jejich rukou jde o dost dál za jeho běžnou formu, tomu věřte. I když ty zmetky znám, Wictims nahnětli fakt solidní těsto mnoha žánrových chutí, který se na patře nelepí, mezi zuby nezůstává a chutná na jazyku. Jestli na konci roku Lorn Echoes nebude v tuzemských žebříčcích, sním svůj kazeťák. Vy se nenechte zmást úvodní In the Darkness of Blood, která mi sporadicky jako otvírák úplně nesedí, protože ji chybí prvotní řacha mezi knedle.

Vložit komentář

Zkus tohle