Autor: 65 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
There’s Always Blood at the End of the Road

WIEGEDOOD - There’s Always Blood at the End of the Road

Aktualizované směřování Wiegedood přináší intenzivní náklep, ale i omezenou nápaditost a určitou předvídatelnost. Pozitiva však převažují.

WiegedoodNovinka belgickýho tria Wiegedood z Ghentu mě zaujala už singlem FN Scar 16 vypuštěným v prosinci minulýho roku. Z nadrbanýho blackovýho včelínu tu lezou jak zajímavě pokřivený harmonie tak silný melodie, rafinovaně se prolínaj a dohromady to má celkem hustou atmosféru. Pravda, vizuál plnej rojení digitálních brouků nějakou prudkou originalitou nesrší, ale co už, zvědavej jsem stejně hlavně na hudbu.

A ta na první poslech splňuje očekávání i dlouhohrající desce, je to totiž poctivě kytarově nadřený. Agresivní včelíny maj dostatečnej tlak a jedovatou slinu, a Wiegedood do nich zvládaj vkusně zapracovat kytarový výjezdy, tu do vyjetý psychedelie, onde do tradičnější metalový melodiky, často někde napůl. To skloubení silný melodiky a disonantního kroucení jde klukům od ruky a je ho radost poslouchat – řekl bych, že je i docela svojský, a Wiegedood díky němu jdou ze zástupu podobnejch kapel v pohodě rozpoznat.

Co hezky funguje na ploše čtyřminutový klipovky se ale během tý cca třičtvrtěhodinky hracího času začne zajídat. Hlavní kámen úrazu je v kolovrátkovitý struktuře skladeb a v určitý předvídatelnosti celý nahrávky. Wiegedood totiž vytáhnou všechna esa už právě v první FN Scar 16, a pak se víceméně už jen spoléhaj na ty samý triky – s trochou nadsázky se dá říct, že po třech skladbách už jsi slyšel všechny. Navíc maj iritující sklon opakovat ten samej nápad v rámci jedný skladby až do zblbnutí a zdaleka ne všechny nápady tu jsou tak silný, aby tuhle váhu unesly.

A tak se počáteční nadšení v průběhu poslechu většinou rozmělní, zejména v druhý půlce desky už často ztrácím pozornost a některý postupy mě začínaj trochu vysírat. Do budoucna by to chtělo trochu méně se opakovat a rozšířit arzenál, ale i tak je to celkově fajn poslech.

Recenze dalších autorů

  • Rated 7 out of 10.

WiegedoodNutno říct, že novinka Wiegedood začíná fakt slibně. FN SCAR 16 je přesně ten song, kterej nakopne desku stylem, kdy vás okamžitě motivuje k poslechu celého alba. Super tempo, poměrně jednoduchý, ale harmonicky dostatečně zajímavý riff, lehce úsměvný, ale účelný skřek, a hlavně fakt skvěle šlape od začátku do konce. Jsem až překvapený, jak rychle si mě Belgičané, o kterých jsem dodnes měl poměrně smíšené mínění, omotali kolem prstu.

Jejich trilogie De doden hebben het goed sice nebyla špatná, ale je to především ten typ hipsterského atmo-blacku, který možná neurazí, ale ani nenadchne. Což se potvrdilo aji naživo, když na fesťáku mezi hromadou mnohem lepších kapel působili jako chudší příbuzní, kteří sice umí hrát dost rychle, ale nezachrání to nevýrazné riffy, které nemají dostatečnou sílu k tomu, aby na nich stály jejich desetiminutové skladby.

Tentokrát fakt plus za to, že trio zkrátilo své kompozice plus přidalo na intenzitě. A i když souhlasím s kolegou, že největší šleha zazní hned na úvod, kupodivu i další songy fungují poměrně dobře. Sem tam se sice už zpomalí, riffy nejsou vždy tak silné, ale rozhodně se mi líbí, jak si Wiegedood hrají s kytarami a dynamikou, aby jejich hudba nesklouzla jen do napůl-funkčního atmo-blacku nebo samoúčelného honění not. Třeba třetí track Noblesse oblige richesse oblige má natolik dobrý nápad, že tu pětiminutovou stopáž i díky prostřídání brnkací pasáže a sypce úplně s přehledem utáhne.

Jestli bych viděl na There's Always Blood at the End of the Road nějaký mínus, bude to v druhé půlce, kde zpěvák místo jekotu pracuje více s hrdelním zpěvem. Když se objeví úplně poprvé v Now Will Always Be, působí jako příjemné zpestření, ale funguje pouze napoprvé. Když ten samý hlas zopakuje tu samou frázi poněkolikáté a do toho neustále hraje jen s malými obměnami furt ten stejný a poměrně vlezlý kytarový motiv, začne to lézt docela rychle na nervy. Jedná se navíc o jediný song, který má přes osm minut (všechny ostatní se pohybují kolem čtyř nebo pěti), a jeví se zároveň i jako nejslabší. Stejný hlas se poté objeví i v poslední skladbě Carousel, kde je ale v nejdůležitější pasáži, závěrečné gradaci, naštěstí nahrazen vhodnějším jekotem.

Wiegedood na své čtvrté řadovce každopádně ukázali, kde je jejich síla. Není v roztáhlých sonzích, ale především v dravých sypačkách. A i přestože sdílím Kotkův pohled na to, že po první skladbě vlastně znáte celé album, už několik poslechů jsem mu dal, a baví mě téměř celé. Otázka spíše je, jakou bude mít životnost poté, co si všechny ty riffy dobře zapamatujeme. Škoda jen, že to nejintenzivnější album kapely je zatím i to nejdelší a dokonce vyšlo jako 2LP. Fakt si nedovedu představit, že podobnou hudbu otáčím na gramci po patnácti minutách a navíc by tomu o deset minut kratší stopáž rozhodně slušela (třeba bez toho nejdelšího songu a zbytečného dvouminutového intra v půlce nahrávky).

Hodnocení 70 %

  • Rated 7 out of 10.

WiegedoodPůsobení belgického tria Wiegedood se datuje od roku 2014. V rozmezí následujících 4 let kapela svou hudbu představila trilogií, ve které desky sdílely zvuk, songwriting, strukturu, ale i vizuální styl obalů s takzvanými twanas coby ústředním motivem a krajinou v pozadí.

Trojice desek představila klíčové atributy black metalu Wiegedood – repetice, monotónnost atmosféričnost. Kapela ve většině případech staví skladby na dvou výraznějších riffech, které se nezdráhají opakovat i na stopážích sahajících k 10. minutě. Z jednolitého výraziva nevytrhává ani vokál nesoucí se primárně v rovině výše položeného skřeku prostého jakýchkoliv výpadů. Levy Seynaeve vřískání pouze občas obmění čistší, zemitější polohou, která je jakousi variací na hrdelní zpěv. Vše je ošetřeno čistou, břitkou produkcí, která kapelu (společně se spřízněností s Oathbreaker) staví mezi modernější blackmetalové tělesa koketující s předponou post nebo shoegazem jako takovým.

Hudba z trilogie De Doden Hebben Het Goed je přitom docela věrná klasickému blackmetalovému pojetí: lze dobře slyšet, že se Wiegedood odrážejí například od Burzum, Darkthrone nebo Taake. Obdobné vlivy lze stále, byť o trochu hůře pochytit i na There's Always Blood at the End of the Road.

Odtržení od prvních třech desek není jen tak, novinka totiž nabízí změnu. Cover zachovává ústřední symbol, je ovšem upuštěno od přírodního pozadí. Wiegedood mění krajiny za černý backdrop, čemuž trochu sekunduje i muzika. Čtvrtá deska se od minulých vzdává mírného pohanského nádechu, působí ještě hlasitěji a v jistých chvílích zní strojověji a psychedeličtěji – riffy se opakují v rychlejšímu sledu, hudba nabírá na intenzitě, nechybí ani pár samplů a koncovek v podobě elektro-hlukového lomozu.

There's Always Blood at the End of the Road je v novém počínání poměrně konzistentní, ozvěny z minula se ale najdou, například čtvrtá Until is Not by klidně mohla být následovníkem ukončené trilogie. Ve většině případů je ale intenzita posazena výše – po úvodním výkopu v podobě FN SCAR 16 nejlépe mlátí po hlavě koncová trojice tracků, kde dochází k efektivnímu opakování motivů i funkční gradaci, zejména pak v úplném finále, kde se track šponuje na úplnou hranu.

Aktualizované směřování Wiegedood přináší převážně pozitiva. Ke zmiňovaným kladům lze také přičíst moudřejší práce se stopážemi skladeb. Větším vrubem zůstává poměrně omezená nápaditost (songwriting se často odráží od jedné formule) a tracky - zejména riffy - se navzájem příliš podobají, materiál se tak celkem rychle uleví. Ale ne tak rychle jako v minulosti, což dokládá správě volenou, novou krví zbrocenou cestu vpřed.

Hodnocení 70 %


Přispěj do diskuze

aktuálně

diskuze