Worn Mantle se na scéně zjevili tak trochu odnikud. Respektive vynořili se z Minnesoty a jako nezávislá kapela bez promotéra vydali svůj materiál tak trochu neviditelně. Já mu nicméně na stránkách MarastMusic rád dám prostor, protože je to po dlouhé době opravdu ten správný marast jak cyp, z kterého mi srdce plesá.

Worn Mantle hrají hudbu na pomezí sludge a black metalu, a já bych taky dodal experimentálního death metalu, jestliže pod tuto škatulku zahrneme australské arcipodivnosti od Altars přes Portal po Impetuous Ritual s odbočkou ke španělským portal-worshippaz Altarage. Vzpomenout tu na sebe ze sludgové scény dají třeba i Lord Mantis.

Plochy, riffy, akordy roztříštěné do kakofonie a opět složené. Zní to svěže, zní to zajímavě. Basová kytara v některých pasážích příjemně vystupuje a usurpuje si hlavní slovo, čímž materiál notně zpestřuje. Bicí se drží ponejvíce tribal zaměření, ale umí i pořádně zasypat. Vokál se ozve jen zřídka, což samozřejmě vděčně kvituji. Myslím, že na Worn Mantle není špatně nic, a kdo si rád poslechne experimentálnější pojetí death metalu (osobně to cítím jako free-death, podle vzoru free-jazz), nemůže s poslechem jejich stejnojmenného alba udělat chybu.

Je jasné, že při stopáži nad hodinu se najdou i místa, která jsou pomyslnou mělčinou. Jenže žánrově vzato, mohou si Worn Mantle dlouhé plochy bzučení a rozladěného pískání klidně dovolit, protože pro znalého, trpělivé a velkorysého posluchače budou tato intenzitou slabší místa dobrou průpravou k natlačenějším a klasičtěji metalověji odehraným partům, ke kterým tak vytvoří ten správný pandán. Asi si nedovolím tvrdit, že song Supplicant, který má přes dvacet minut, je ta nejlepší skladba, ale taky po pravdě musím říct, že bez ní by poslech nebyl tou pravou výzvou a své smysluplné místo si na ploše alba bez problémů obhájí.

A přestože bych recenzi rád protáhnul textovým ekvivalentem bílého šumu, aby se forma dostala do souladu s obsahem, to podstatné už zaznělo. Takže tentokrát žádné vyrýpávání a bez poznámek palec nahoru.