Francouzi Bégayer mají blíž k živelnímu úkazu než k hudbě, jakou může plauzibilně hrát pětice mužů na prahu středního věku. Poslech připomíná výlet na karneval, kde bujaré veselí doplňují poněkud švankmajerovské mechanismy. Duality akustiky a elektroniky, moderního a archaického, populismu a experimentu, virtuozity a neumětelství se tu rozpouštějí; neortodoxní přístup zasahuje i do instrumentálního obsazení, kde každý hudebník obsluhuje několik nástrojů a dalších předmětů. V přívalu skřípání a vrzání zní frenetické bicí i ryčné folkové melodie. Vokální výkony zůstávají v oblasti vytí a zaříkání. Zastřené rádiové zvuky vybízí k otázce, jestli nakonec nejde o rozhlasovou hru z jiné dimenze. Stát se tu může přibližně cokoli, a právě tím je tahle anarchie vábivá. Mimochodem, „bégayer“ znamená „koktat“.