V pondělí 1. 2. hrají v Brně v rámci stabilně inspirativního seriálu Itch My Ha Ha Ha Helm a Drew McDowall, tedy dost výjimečná kombinace nového a starého v nejzajímavějších končinách elektronického experimentu. Drew McDowall má tu smůlu, že jeho práce bude vždy poměřována s jednou starší kapelou, ve které pár let hrál a která znamená pro hodně lidí úplně nejvíc, loňská deska Collapse ovšem má šanci obstát (přes neúmyslné lehce retro vyznění) sama o sobě jakožto šamanský, halucinogenní monolit na hranicích elektroniky, ambientu, dronu.

McDowallův kontext je (bohužel) již minulostí, druhý vystupující však patří do skupiny jednoho z nejzajímavějších labelů současnosti, berlínských PAN Records. Ten se zde pokusím krátce představit. Formát článku je tak trochu experiment, který vzešel z debat v redakci (první vlaštovkou byl, bohužel, článek o novinkách v klasickém hevíku).

Největší hype kolem PAN vypukl pravděpodobně už před nějakými třemi roky, přesto je chvála stále aktuální. Labelu se daří ročně vydávat několik nahrávek, nad kterými se (oprávněně) rozplývají všechna alternativní média. Žánrový rozsah se těžko definuje, ovšem je možné vysledovat některé styčné body. PAN experimentuje, ano, ovšem experimenty tu mají pevné kořeny ve starších (experimentálních) žánrech. Zároveň je poměrně „high-brow“, seriózní, neironický, se staromódním důrazem na autenticitu. Desky na PAN míří kupředu, ale nikoli skokově, vždy se ohlížejí přes rameno na osvědčenou minulost. Zvuk PAN není v žádném případě radikální, ale právě to je jeho úspěchem: nápaditá srozumitelnost. Důležitý je balanc: hipsterství a akademického experimentu, retra a futurismu, struktury a abstrakce.

http://delinear.p-a-n.org/
 
Živě:

HELM

Turné typu Helm-McDowall se nám převážně vyhýbají a popravdě se to dá očekávat. Ale: je možné, že je Helm teprve třetí „projekt z PAN“, který u nás bude hrát? Unsoundy, Donaufesty, CTM apod. hostí tuto skupinu naprosto pravidelně, „východní Evropa“ mimo Polsko však zřejmě není obecně dost atraktivní.

Helm fascinuje svojí schopností držet se na pomezí. Přesné rytmy mohou sloužit ambientním záměrům, beztvaré drony držet rytmus. Luke Younger využívá především měkkého hluku, ze kterého sochá rozpoznatelné, a přece ne zcela pravidelné struktury, lehce odtažité i temné. Chtělo by se říct: industrial bez industrialu.

Helm – Spiteful Jester (The Hollow Organ, 2014) (BandCamp)

 
Kontext :

VALERIO TRICOLI

Loňský ročník Heart of Noise byl až do pátečního večera jaksi rozpačitý. Innode zahráli výborně, roztloukání cihel F. M. Einheitem pobavilo, ovšem The Bug po neskutečném krakovském koncertě doplatil na rozměry sálu a stereotypně studenou rakouskou reakci a lokální projekty působily vedle zahraničních hvězd – lokálně. Až maniakální seance Valeria Tricoliho nás rozbila. Tricoli tahá magnetofonové pásky po dvoumetrové dráze a přímým kontaktem manipuluje zvuk, repetice provádí mechanicky, nechává klapat přehrávač a tisíce dalších maličkostí. Díky mamutímu zvuku, mefistofelské vizáží a naprosté improvizátorské jistotě proměňuje Tricoli nepřístupný experiment v emocionální zážitek.

Valerio Tricoli – La Distanza (Miseri Lares, 2014)

 
RASHAD BECKER

Zvukové experimenty dotahuje ještě dál Rashad Becker. Becker jinak dělá převážně mastering a technická zdatnost je v jeho hudbě znát. Vydal zatím jedinou nahrávku Traditional Music of Notional Species I, která zní přesně tak, jak napovídá název. Změť naprosto cizích syntetických zvuků, které však mohou nakonec připomínat tance a témata z hudby hypotetického národa, daleko spíš než k čemukoli lidskému odkazují samy k sobě: ke strojové hudbě jako samostatné entitě.

Rashad Becker – Dances I (Traditional Music of Notional Species I, 2013)

Pozn.: Dances IV

 
VISIONIST

Stejně jako o Beckerovi se o loňském albu Safe producenta jménem Visionist mluvilo jako o futuristickém, přelomovém díle, ale v tomto případě to není tak úplně pravda. Ano, r’n’b vokály jsou extrémně zmutované, ano, grimové beaty ještě zlámanější, ale. Na futurismus je tu trochu moc nostalgie, na přelomovost povědomých momentů. R’n’b vokály si od BurialovaUntrue vyzkoušel leckdo, například značná část projektů z Tri Angle, rozbité, melancholické znělky dělá už nějaké ten pátek Zomby nebo vynikající, méně známý Fin Desto. Další současní producenti označovaní za „druhou generaci grimu“ jako Mr. Mitch nebo Rabit mají k Safe blíž, než by se podle některých reakcí zdálo. Visionist je tak spíše dalším, byť zajímavým a osobitým zástupcem trendu než novou vývojovou uličkou.

Visionist – Victim (Safe, 2015) (SoundCloud)

 
M.E.S.H.

Vedle Helm typický zástupce PANovského mírného pokroku v mezích zákona. Tak trochu organičtější, chtělo by se říct industriálnější Autechre s méně komplikovanými strukturami, mix starého dobrého, „klasického“ (ve smyslu „ověřené jako nejlepší“) s náhledy do budoucnosti, ani nudné downtempo, ani až příliš divoké IDM. Stejně jako Safe se i Piteous Gate velice často vyskytovalo v year-end listech.

M.E.S.H. – EPithet (Piteous Gate, 2015) (SoundCloud)

 
HEATSICK

Bezostyšná dýza na závěr, aneb nikdy neříkej „high-culture“. Na jeho koncert vzpomínám velice rád:

„Trochu jakoby se Shackleton přestěhoval na Jamajku nebo Peaking Lights začali hrát techno: vespod je pořád rovný beat, ale na něm jsou velice chytré perkuse a k tomu synthy plochy, navíc si autor šteluje i žárovky na síti za ním. Z původního „koukneme na deset minut a půjdeme“ se stává „hodina a půl, no, tak tím busem za půl hodiny bychom už asi měli jet“. Heatsick pracuje s jednoduchým schématem nabalování nových a nových prvků, načež se po půl hodině vrátí k primárnímu beatu a jede znovu. Ve špičkách repráky trochu nezvládají synťákové plochy, ale to už nikdy není daleko k očistě a novému začátku. Ani nevím, jestli se mi někdy stalo, že bych opravdu dvě hodiny v kuse pařil, každopádně jsem nebyl sám, tropy uprostřed zimy chytly bezmála celý Berghain.“ (viz report CTM 13: The Golden Age)

Heatsick – C’était Un Rendez-vous (Déviation, 2013)

Dále stojí za pozornost:
Lee Gamble, Mohammad, Objekt

Na labelu se rovněž vyskytli...
Oren Ambarchi, Mark Fell, Billy Bao, Ghédalia Tazartés, Mika Vainio, Kevin Drumm, Karl O’Connor