Alice in Chains miluju natolik, že z rodičáku si zaplatím jejich poslední album na CD, ačkoli si ho můžu přehrát v podstatě jen v autě. Miluju je natolik, že svému muži koupím lístek na jejich koncert, aby se mnou vůbec šel. Před deseti lety se mnou do Lucerny jít odmítl, šla jsem úplně sama samotinká. Ukažme si na něj. Teď toho možná lituje.

S tehdejším koncertem v Lucerně se neodvážím porovnávat, neb 1) je to hodně dávno a 2) tehdy jsem dobře znala jen album Black Gives Way to Blue. Od něj jsem se teprve proposlouchávala staršími alby. Netuším, jaký byl tehdy zvuk, jaká energie. Hlavní rozdíl byl asi v tom, že sama ubohá mladá žena jsem si stoupla dozadu a všechno pěkně slyšela. Tentokrát jsem si to chtěla prožít. Nemám čas, energii ani peníze na to, abych si šla někam někoho jen tak poslechnout. Proto jsem vynechala Sonisphere a Aerodrome. Jedině místo kousek od pódia pro mě mělo smysl.

Jako předskokany si Alice in Chains vybrali skupinu Black Rebel Motorcycle Club. Zahlédla jsem fanoušky s tričkem kapely, někteří s kapelou i zpívali. Prý hrají už přes 10 let a dokonce měli song na soundtracku k jednomu dílu ságy Twilight (což je teoreticky úspěch). Kapela o třech členech s ženou za bicími předvedla set zavánějící indie rockem, (maličkou) špetkou psychedelie a country and blues. Můj muž je nazval „vysmaženýma U2 bez Bona“, což v podstatě byl hlavní problém i pro mě. Každá písnička připomínala něco, co už jsem někde slyšela (ačkoli můj mateřský mozek si málokdy vybavil konkrétního interpreta kromě U2, Cure nebo Rolling Stones). Oslovily mě pouze ty skladby, kde se ke slovu dostala harmonika a akustická kytara. Díky, jedeme dál, už se asi neuvidíme a neuslyšíme.

Před nástupem Jerryho Cantrella a spol. nastoupilo příjemné mrazení, které přetrvalo během několika prvních songů. Mezi pozitiva koncertu Alice in Chains rozhodně patřila skvělá atmosféra. Lidé pod podiem zpívali s kapelou od začátku do konce, les rukou byl neustále hustý s relativně nízkým počtem světlušek v podobě mobilních telefonů. Bleed the Freak není bůhvíjaký otvírák, ale lidem to bylo úplně jedno. Kapela kašle na jakékoli krášlení pódia, svoje skladby servíruje přímočaře a bez pentliček. Kdo chtěl víc (a míň mobilů), ten vyrazil o den později do O2 Areny.

Co se setu týče, rozhodně nešlo o „turné k nové desce“, ze které zazněly jen tři sklady (bohužel bez fantastické Red Giant). Z předchozích alb „nové éry“ (pro některé z éry po Layneu Staleym) vždy jen dva singly. Což je dle mého názoru ohromná škoda. Nové desky jsou podle mě skvělé, nechybí jim tíže, jakási úzkost (navázaná spíše na bezvýchodnost mezilidských vztahů, než na seattleskou drogovou depresi), valivé střední tempo a navíc jsou obohaceny o záblesky Cantrellových sólových počinů (všechny „nové“ balady jsou o třídu lepší než Down in the Hole!). Nicméně v Lucerně to tehdy nebylo jiné. Domnívala jsem se, že to bylo tím, že skupina si nebyla jistá, jestli lidé její návrat a nového zpěváka vůbec přijmou. Kdepak. Alice in Chains jen vědí, co lidé chtějí, a dají jim to. Asi jako každá velká kapela. A na tom objektivně vzato není vůbec nic špatného, jenže ty staré kusy naživo už tolik nefungovaly. Člověk se rozpohyboval v rytmu Them Bones a najednou se zarazil, že mu ta hlava lítá nějak moc rychle. Některé songy měly pomalejší tempo a například u zmíněné to prostě dřelo. Vyvážil by to hlas Laynea Staleyho? Irelevantní otázka. Mrtví, všichni jsou mrtví, Dave. Budu se opakovat, ale lidi okolo mě proti pomalejšímu tempu viditelně nic neměli.

Kapela celkově působila unavenějším dojmem. Pánové toho letos nahráli už opravdu hodně a dalo by se říct, že po padesátce možná není nejlepší nápad koncertovat téměř každý večer a mezičasí trávit na cestě. Ale opět jsme u toho, co chce kapela fanouškům dopřát. Ne každý si za kapelou pojede k některému ze západních sousedů.

Výše uvedené je vše otázkou osobního vkusu, věku a míry konzervatismu. Hlavním a ve výsledku jediným problémem byl pro mě zvuk. Jednou (a možná největší) devízou kapely byly, jsou a vždy budou vokály. A harmonie. A já jsem Williama DuValla slyšela často špatně a místy vůbec. Některým lidem se prý zase ztrácel hlas Jerryho Cantrella. K čemu mi je, že hrají Sludge Factory, když neslyším zpěv. Hitovka Stone bez prolínajících se hlasů úplně ztratila sílu. Paradoxně nejlépe sedl zvuk těm třem songům z nové desky. Z následných diskusí usuzuju, že na některých místech v sále byl zvuk v pořádku, takže jsem si možná jen špatně stoupla. Hlavním vokalistou mého večera byl vlastně fanoušek přede mnou, který (bohužel) znal všechny texty nazpaměť. A to člověku docela pokazí večer.

Alice in Chains mají v Čechách solidní, nadšenou fanouškovskou základnu. Svou uvědomělost ukázala tím, že během koncertu se skandovalo převážně křestní jméno hlavního článku kapely (bez Laynea kapela přežila, bez Jerryho by neexistovala, smiřte se s tím!). Alba vydávají s rozumnou frekvencí, takže mají sílu, kvalitu i hloubku, a díky nim je grunge pořád naživu. A dokud bude naživu Jerry Cantrell a bude-li nějaké příště, tak se na ně půjdu podívat znovu. Jen intenzitu zážitku asi už vyměním za lepší místo pro poslech.

Setlist:
Bleed the Freak
Check My Brain
Again
Never Fade
Them Bones
Dam That River
Hollow
Your Decision
Rainier Fog
Down in a Hole
No Excuses
Stone
Sludge Factory
We Die Young
Nutshell
Junkhead
Man in the Box

--

The One You Know
Got Me Wrong
Would?
Rooster

Fotky © Jiří Štarha