AMORPHIS jsou dnes velmi oblíbeným zpestřením koncertních pódií. Jejich poslední deska The Beginning of Times přinesla fanouškům přesně to, co od kapely takového formátu člověk očekává. A u příležitosti k velkému turné na podporu novinky se i Marast samozřejmě na pražské zastávce v Retru zastavil.

Nevím proč, ale většinou, když někam jdu, tak se většinou něco podělá. V tomto případě šlo o posunutý začátek startu první kapely THE MAN-EATING TREE. Pánové jsou z Finska, hrají takový, dnes již poměrně rozšířený melancholický gothic metal a na svém kontě mají dvě desky. Hrálo se především z té druhé, Harvest, ale tím následující výčet končí. Neměl jsem dostatek času udělat si širší obrázek, ale z té dvojice skladeb, co jsem měl možnost slyšet, mě nic nepřesvědčilo, že bych přišel o něco výraznějšího. Poměrně zajímavý název kapely se tu střetl s nezajímavou muzikou a řekl bych i dost rozporuplným vokálem, který tuto svou náladu přenesl i k těm pár přihlížejícím před pódiem.

Druhé, pro změnu Nory, LEPROUS jsem slyšel a věděl, co od nich očekávat, a tak jsem byl velmi natěšen, co předvedou. Pánové jsou poměrně mladí (věk v rozmezí 19 – 24), energie mají na rozdávání a už od začátku dali vědět, že do toho dávají všechno. Avantgarda, progrese, údernost, neobyčejné hudební nápady a hlavně vynikající materiál z desky Bilateral drtí posluchačstvo. Einar Solberg stojící za klávesami, rozhodně nezahálí. Své klapky mlátí hlava nehlava, a když roztočí své blonďaté dredy, říkal jsem si, jestli na něčem nejede. Postupně se mi zdálo, že si snad museli vzadu v šatně šlehnout úplně všichni, protože tohle bylo úplně neskutečný. Chcete vědět, co však na celém setu bylo vůbec nejlepší? Jedinečná atmosféra a fakt, že LEPROUS v živém podání zní lépe jak z desky. Frontman si všechny zpěvové linky neskutečně užívá a vysoké nápěvy zvládá s naprostým přehledem i s rukama na klávesách. Naprostým vrcholem byl rozhodně song Waste of Air, jenž neskutečně naložil, dále pak pomalá baladička Mb. Indifferentia a jeden ze dvou zástupců debutu Tall Poppy Syndrome jménem Passing. Živelně burácející show a skvělý koncert. Kdo neviděl, může jen litovat!

Jdeme dál, večer pokračuje a na scénu vlítli AMORPHIS. Ti už mají přesně dle předpokladů klub zcela narvaný. A kdo by čekal od těchto chalanů nějaké změny? Vše bylo jako vždycky. I když mám s čím porovnávat, musím opětovně říct, že AMORPHIS jsou prostě špička. Ze začátku se sice hledali zvukově, ale pak vše dobře dopadlo. Po intru spustili Song of the Sage, pak Mermaid a dále to byl oblíbený průřez skrz celou, bohatou diskografii. Změnu jsem nicméně zaznamenal na Tomiho image, která je díky slušivé černé vestě více rockerská, též byl o dvě madla upgradován i jeho oblíbený mikrofon. Vše šlapalo jako hodinky, byl hodně cítit onen pověstný cit pro melodie a vlastně jediné, co mi trošku kazilo dojem, byla očividná únava z turné, což bylo vidět hlavně na Esovi, který se normálně u kytary usmívá, ale nyní vypadal spíše jako kdyby chtěl jít už domů se vyspat. Co však kvituji s velký povděkem je rozložení playlistu, kde zazněly mimo starých osvědčených přídavkových hitů jako Black Winter Day, My Kantele i třeba taková Alone. Nicméně Tuonela byla opět vynechána, což je trochu škoda. Ale i tak to byl jako vždy velmi povedený set     . AMORPHIS si zkrátka drží svůj standard, který je ale na rozdíl od jiných kapel velmi vysoko a to se dle mého názoru jen tak nevidí. 
 
Playlist (bez záruky):
Intro
Song of the Sage
Mermaid
The Smoke
Against Widows
On Rich and Poor
Sampo
You I Need
Sky is Mine
Vulgar Necrolatry (Abhorrence cover)
Into Hiding
Crack in a Stone
Alone
Silver Bride
Black Winter Day
My Kantele
House of Sleep
 
Fotky © Tereza Váchová / musicserver.cz