Nějak si odvykám dobíhat tramvaje. Někdy to má docela nepříjemné následky, tentokrát jde o třináctiminutové zpoždění na předkapele. Koncert Arve Henriksena s předskokanem Orlak měl začít o půl osmé. Dorážím pohodlně na osmou a ono se už hraje, zpětně se dovídám, že koncert běžel v tu chvíli nějakých dvacet minut. Nahoře mě ještě vytáčí příkaz ochranky dát si batoh do šatny, ale pak konečně sbíhám akropolské schody a nořím se do překvapivě zaplněného sálu.

Orlak je improvizační duo Jiřího „Líby“ Libánského (klavír) a Tomáše Dvořáka čili Floexe (klarinet, tenorsaxofon) – právě kvůli jeho účasti mě to zpoždění zamrzelo –, které tentokrát doplňuje Filip Míšek alias Dikolson (efekty). První kus je hodně kvalitní, Floex vyluzuje z obou svých nástrojů podivné snové zvuky, minimalistický klavír drží rytmus a pod akustickými nástroji jedou různé šumy. V dalších vystupuje elektronika víc na povrch, zapojují se klávesy a vychází na povrch, že Dikolson, stejně jako Floex na Zorye, v tomhle ohledu nikterak suverénní není, místy to zní jako béčkový soundtrack. Nicméně glassovský klavír a floexovský klarinet drží koncert v příjemné rovině. Napadlo mě, že by to mohlo znít moc fajn v menším prostoru, s jiným hostem a jako doprovod k nějakému filmu - načež jsem zjistil, že film jménem The Hands of Orlak doprovázeli asi před dvěma roky na Sperm Festivalu vlastním soundtrackem.

Po krátké přestávce nastupují očekávaní Norové. Kromě Henriksena s trumpetami a efekty a samplujícího Banga jsou na pódiu dva bubeníci, jejichž soupravy a výkony se vymykaly stručnému popisu. Pán napravo vyběhl z jazzového klubu, ale v té rychlost zapomněl půlku bubnů, tak cestou do Akropole orval výzdobu Crossu a vykradl etnoshop. U mistra nalevo se všechno točilo kolem velkého bubnu (metr v průměru?), případně na něm - hudebníkům totiž nestačila základní plocha jejich nástrojů, spíš využívali různých sekundárních ozvěn: už párkrát jsem viděl hrát bubeníka na činel smyčcem, ale když tím činelem současně přejíždí po velkém bubnu, je to ještě jinde.

Začíná se tradiční trumpetovou zasněností. Ovšem tradiční pouze na Henriksenovy poměry, trumpetista se totiž zvukově úplně odtrhl od Evropy a vydal se kamsi do Japonska. Nádherná meditace však naživo působí, především díky freneticky, a přece citlivě hrajícím bubeníkům, poněkud méně usedle. Jan Bang tvoří ze zvuků svých spoluhráčů plochy a smyčky a je na pohled neskutečně hyperaktivní, přesto nikdy nevypouští víc zvuků, než by měl. Je to podobné jako loni na Colours, ovšem Henriksen je jiný typ než rozvážný Molvaer. Klidný jazz/ambient se posouvá, jak Henriksen zpívá, deklamuje, křičí do trubky nebo hraje na samply vlastní trubky, až někam k free jazzu a zase nazpět. Na pódiu se toho pořád děje nepopsatelně moc, bubeník po levici posílá po velkém bubnu drobné předměty, bubeník po pravici mění jedny paličky za druhými, o rytmech nemluvě, Bang se svíjí u svých samplů. Vedoucí rytmus je často naznačený jen tichoučkou smyčkou z činelů, nad ní se vznáší amorfní trumpeta, plochy, bicí. Někdy Henriksen odkládá trubku a používá svůj úžasný vysoký zpěv, jindy deklamuje nesmyslné slabiky; obojím posouvá koncert úplně jinam. Dans Les Arbres vládli dokonalou kontrolou v minimalismu a jedinečnou stálou barvou zvuku, Aarset toho hrál mnohem víc jak v tónech, tak v barvách, ale všechno pevně ovládal, Henriksen se zdánlivě rozjíždí na všechny strany a pořád baví – díky neustálému posunu, živelnosti, ale i zásekům do klidu, a především soustředění na celkový zvuk. Nebudu říkat, co je lepší a co horší.

První část koncertu trvá asi tři čtvrtě hodiny a je bez přestávek. Když přijde po nadšeném potlesku chvilka ticha, představuje Henriksen své spoluhráče a oznamuje, co bude dál. „And now there will be,“ zahlédne bubeníka, který se rozcvičuje s košťátky: „Brushes!“ „Well… I shaved in the morning,“ odpovídá bubeník. Druhá část už je klidnější, víceméně se přehrávají písničky, takže přechází schizofrenie a lid užívá krásy. Dochází na sakrální polohy – pravděpodobně z buddhistických klášterů. Suverénně nejvkusnější etno, co znám. V rámci přídavku ještě Henriksen rozezpívává lidi, načež ten sbor sampluje Bang a vytváří tak velice silný dojem chrámového prostoru.

Jeden z nejoriginálnějších koncertů, co jsem kdy viděl. Emoce: radost.