Za měsíc červen tu máme vítěze z Amériky, dále čtyři alba evropské produkce a nakonec šest alb, na kterých se shodli vždy dva členi marastí posádky. Komentáře budou mluvit samy za sebe, pojďme, po krátkém zopakování toho, jak je článek uspořádán, na to.
  
Uspořádání článku:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků
 Jestliže se někdo v žebříčku nejposlouchanějších alb nenajde, může pokračovat níže k seznamu desek zmíněných jednotlivými autory. Tyto vedlejší tipy jsou rozděleny ještě na dvě části podle aktuálnosti:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba – povětšinou od března 2014 (jen výjimečně starší, ale i tak nesahající dále než do roku 2014)

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – ať už v roce 2013 nebo třeba v roce 1652.
 
 
1. MASTODON – Once More ‘Round The Sun (2014)

Amíci Mastodon si na Marastu v rámci recenzí za posledních pár let drží, co se hodnocení týče, vysokou pozici. Nejinak je tomu i u posledního alba, jemuž se v recenzi věnoval Stray: „Novinka potvrdila směr a tendence této kapely posouvat se stále blíže do metalového mainstreamu. Velmi dospělá a posluchačsky vděčná nahrávka je prozatím největším krokem čtveřice tímto směrem.“

O změnách soundu a příklonu k mainstreamu mluví i Loomis: „Tady to bude chtít ještě čas, jakožto staromilec jsem skoro pobrekával, když jsem desku slyšel poprvé, a bavit mě začala až naopak ke konci, ale pak jsem si řek: ‚Hergot, vždyť to nemůže být zase až tak mainstreamové a masové.‘ Ale s každým dalším poslechem musím říct, že až na několik světlých momentů je, ale kupodivu mi to nevadí a není tedy žádné ‚bohužel‘. Chlapci prostě jen vyměnili kulomety za ostřelovací pušky – nedělají už tak velkou paseku jako zastara, ale když zacílí, rána je skoro vždy smrtelná.“

Irdzi považuje Once Mare ‘Round The Sun za album měsíce a zároveň pokračování The Hunter. Definuje jej slovy: „Rockovější, přímočařejší, skvělý.“

A s mastodonní sebrankou to má Irdzi jak? „Od Crack The Skye jsem si je docela oblíbil – na prvních deskách mi přišel hodně zvláštní zpěv, kterej se ale na posledních deskách vytrácí nebo jsem si na něj zvyknul, a rockovější tvář mi sedí taky víc, i když oni nikdy nic jinýho než rock nehráli.“

„Veľmi zábavná, viac rocková než metalová nahrávka,“ je s Irdzim zadobře Cronic, „miestami pripomína Baroness z ich Yellow albumu, ale s typickým mastodontským rukopisom. Osobne ma baví viac než predchádzajúci The Hunter, ktorému som na chuť nikdy veľmi neprišiel. Za mňa fajn počúvanie.“

A do třetice všeho dobrého, rockového směřování se týkajícího, ještě výpověď Nadroma: „Deska mi přišla hodně zajímavá. Má rockový feeling. Mastodon si hodně vyhráli se zpěvy, o nápady taky není nouze a při každém poslechu lze objevit něco nového, takže za mě rozhodně kvalitní deska, kterou budu poslouchat ještě dlouho. Oni Mastodon, co se týče mě, slabý moment zatím neměli a nestává se to ani tentokrát.“
 
2.-4. MAYHEM – Esoteric Warfare (2014)

Jestli jste někdo tuto desku nezaregistroval minulý měsíc, kdy Mayhem ovládli žebříček Alba měsíce, máte druhou šanci.

Začněme ohromeným a epickým dojmem Leifa: „Grandiózní zhudebněná mystéria, v nichž mayhemáci snoubí zamlženou alchymistickou atmosféru stále nepřekonaného veledíla Ordo ad Chao s přímočarým metalovým nátěrem předchozího alba Chimera. Hodně různorodé, plné nuancí, korunované fascinujícím vokálním free jazzem Attily. Drtivá většina ostatních bubáckých kapel snažících se o temnou obrazotvornost jsou vedle malířů z Mayhem pouhý bigbíťáci.“

„Ordo ad Chao šmrncnuté staršou Chimerou a Grand Declaration of War. Mrazivá Mayhem atmosféra, viac gitarových vyhrávok, stále našlapaný Hellhammer a šialený Attila. Mayhem ukazujú, že aj po 30 rokoch na scéne majú stále čo ponúknuť a servírujú nám ďalší vynikajúci blackový album.“ ačkoliv nejde o tak oddaný komentář, jakým popisuje desku Leif, mám pocit, že Cronic je taky slušně zaháčkován.

Tak taky něco méně zamilovaného. Střízlivější komentář má Stray: „V průběhu června jsem se rovněž učil poslouchat tvorbu norských Mayhem, i když si nejsem zcela jist, zdali se mi to definitivně povedlo. Každopádně jejich novinka je na světě a z toho, co od této kapely dosud znám, na mne dělá dojem nejhotovějšího díla.“
 
2.-4. CONTRASTIC – Jařmo (2014)

To by bylo, aby se v Albu měsíce neobjevila taky nějaká česká deska, co. No a v červnu se vyšplhala až do žebříčku, což se za tento rok ještě české kapele nepovedlo.

„Návrat nejoriginálnější české extrémní kapely je bezesporu událostí posledních pár let. Strach z toho, že po dlouhatánské pauze to skupině hrát nebude, vzala po nedávném česko–slovenském miniturné za své. A nová pětice skladeb opět dokazuje, že to kvartetu hraje! Contrastic jsou nezařaditelní; diskotékový sampl, projekce, grindcore, psychedelické emopasáže, nic není nemožné, přesto písně drží pohromadě. A hlavně, kapela stále překvapuje. O to běží, žádná šablona. Chceme víc!“ hlomozí nadšeně OnDRajs.

„Ačkoliv legendární předběhnutí doby nemají šanci zopakovat – vsadili na sypanice a ono to docela funguje,“ shrnuje se smajlíkem JařmoHanzz Strewer.

A Pan Böhörit? Ten je z nových Contrastic úplně vyndanej: „Jel jsem to dost už před ‚vypuštěním‘ a sed si z toho na prdel, vinyl mě ale položil na záda. Deska má super srovnanej zvuk.“
 
2.-4. DODECAHEDRON – Dodecahedron (2012)

A hele! Vykopávka v topu! Proč asi. Brutal Assault volá, none?

Bizzaro: „Po oznámení prvního koncertu bludných Holanďanů na Brutal Assaultu, bylo jejich debut nutno oprášit. A neztratil z působivosti vůbec nic. Hudba plná hrůzy, šílenství a nočních můr. Nikdo neBudeme spÁt!“

A ještě jeden nadšenec z této dobré line–upové zprávy: „Jejich potvrzení na Brutal Assaultu mě potěšilo natolik, že jsem několik dní neposlouchal nic jiného. Tato deska patří mezi to nejlepší, co nám rok 2012 dal, a svou kvalitu si stále drží. Doufám, že naživo budou skvělí,“ libuje si mIZZY, který už při oznámení této noviny na Marastu následně v diskuzi vykřikoval sprosťárny jako „Dodecahedron úplně mrda největší!“.

A pro Dodecahedron též hlas od D(ejva).
 
 
5. SEPTICFLESH – Titan (2014)

Nová placka Septicflesh není ve vrchních patrech tohoto článku tak úplně kvůli tomu, že by oslnila ty, kteří ji sjížděli. Není to průser, ale redaktoři do stropu radostí neskáčou. Na otázku, proč tomu tak je, odpovídá…

…Hanzz: „Vesměs se chlapci snaží jít s dobou, ale prostě The Mystic Places of Dawn… tak.“

…Leif: „Nikdy jsem fanouškem SF nebyl, post–Sumerian Demons eru vnímám jako líbivý a velmi příjemný poslech, ačkoli postrádající hloubku. Letošní album se také nese v tomto duchu, kytary mají za úkol jenom ‚tvrdit‘ hudbu. Proti orchestru v hlavní roli však nic nemám, jelikož jeho partie složil člen kapely, její mastermind, ne nějaký najatý profesionál–aranžér jako v případě mnoha jiných symfo metalových kapel.“

…a mIZZY: „Zatím jsem se albem moc nepitval, ale souhlasím s tím, že žádná sláva. Vlastně si po třech posleších nedovedu vybavit jakýkoli zapamatovatelný silnější motiv. Celou diskografii SepticFlesh moc detailně nastudovanou nemám, ale od vydání Sumerian Daemons (které do dnes považuji za jejich nejlepší album) jsem se stal jejich poměrně velkým fanouškem a musím říct, že Titan je od Revolution DNA jejich nejslabším albem.“

Postoj pade–na–pade se projevil i v recenzi, kterou sepsal Stray a Bizzaro.
 
 
Dále tu máme tradičně dvojtipy. Podle abecedy.

DEAD CONGREGATION – Promulgation Of The Fall (2014)

Cronica si Dead Congregation drží i nadále, tentokrát už však ne rozporuplně, pozitivní komentář jim totiž přišil už v květnu. „Stále drví, prvotné rozpaky boli úplne zbytočné. Zvuk mohol byt síce špinavejší, ale tie riffy vraždia. Hlavne Serpentskin, Nigredo a Schizma sú naozaj ťažký masaker.“

OnDRajs je na superlativní vlně: „Dlouho jsem neslyšel smrtihlavovou desku, která by mě uzemnila hned prvním poslechem. Ta atmosféra! Zapomeňte na remcání brouků Pytlíků, kteří o death metalu poučují, ale četli o něm maximálně v Bravíčku. Neustále se omílá formulka o jakémsi mixu Incantation a Immolation, ale ti jsou – i přes jasné zásluhy na scéně – zřejmě už za svým zenitem. Řekové momentálně přicházejí s maximálně zhuštěnou esencí obou veličin, ale na své cestě do všech pekel se nebojí jít i cestou melodiky (což na oceňovaném debutu trochu chybělo). Tím ovšem vzniká kontrast, který celkový dojem temnoty prohlubuje. Death metal roku 2014?“

Death metal roku 2014? No tak se poperte, kdo napíše recenzi!
 
DOWN – Down IV – part II (2014)

Sicky komentuje novinku těchto Louisianů slovy: „Chvíli trvalo, než jsem se do toho dostal, ale nakonec dobré.“

OnDRajs má pro nás zevrubnější komentář, do něhož začleňuje i první album projektu Down – I z roku 2012 – které sehrálo v průběhu června taky své: „Už jsem své oblíbence chtěl poslat do končin hudební zacyklenosti, ale ejhle! Letošní šestiskladbový komplet zní neurvale, svěže, a na žánr docela i komplikovaně a neučesaně. První díl plánované EP trilogie přitom zní z prvních poslechů jako opak svého následovníka. ‚Dvojka‘ se ovšem nebojí dát najevo, že chlapci neskončili na kopírování vzorů ze 70. let. Letošní EP je určitě nejlepší nahrávkou od doby vydání prvních dvou alb Down.“
 
 
KILLER BY KILLED – Killer Be Killed (2014)

Stray napsal na toto eponymní album Killer Be Killed recenzi. A pak ještě do Alba měsíce komentář: „Projekt Killer Be Killed na svém debutu kloubí ingredience známé z původních kapel všech svých členů, tedy muzikantů známých z řad The Dillinger Escape Plan, Mastodon nebo Soulfly. Zajímavé je, že v případě tohoto projektu se ony rozdílné ingredience nikterak nepřebíjí, naopak k sobě skvěle pasují, a výsledkem je zajímavý koktejl plný moderní, pestré a vlastně i vcelku chytlavé metalové hudby.“

(Mimochodem, dost se mi líbilo, co v diskuzi pod recenzí pana Straye v květnu napsal Kícr: „Jinak mi přijde, že Cavalera si blbě přilepil protézu a občas mu to tak divně šišlá. Třeba to jeho ‘fejšč daun‘ mě trochu irituje.“)

„Nikdy bych nečekal od tý kombinace muzikantů nic jinýho než tragikomedii, ale výsledek mě docela mile překvapil a občas si tu desku s chutí sjedu. Po velký řadě let se mi zamlouvá nahrávka, na který se podílel Max Cavalera, a to je co říct,“ uzavírá to Irdzi.
 
LITTLE DRAGON – Nabuma Rubberband (2014)

Co by vás mohlo nalákat víc, než všeříkající popisek Leifa?

„Elegantní, hravý minimal electropop, v hlavní roli je úžasná r'n'b zpěvačka s hezkým příjmením Nagano, známá z někdejšího nu–jazzového projektu Koop.“

Hlas přišel i od pf.

Pokoukáníčko v klipu: https://www.youtube.com/watch?v=UM--TtkGNa4
 
 
 
 
 
LUX OCCULTA – Kolysanki (2014) 

Ve dvou uplynulých měsících se Lux Occulta objevili v topuBizzara, Loomise a Gortha.

Po červnu s nimi přichází Agnes a D’aven: „Návrat jako hrom po 13 letech a velké překvapení, i když kvalita se s tímhle jménem pojila vždy. Ke všem možným zmiňovaným paralelám bych přidal i něco z pozdní tvorby krajanů Moonlight.“
 
 
 
 
 
 

ORIGIN – Omnipresent (2014)

Bizzaro byl v recenzi na nové Origin sice shovívavý, ale stovkou jej nehodnotil. Podle jeho nejčerstvějšího názoru se však z alba může vyklubat zajímavá věc: „V recenzi jsem sice byl kritičtější než u předchozích alb, ale stejně Omnipresent šlape jaxvině, má nápad a nezastihuje Origin v bodě, kdy by nevěděli kudy kam. Furt námrd, jedinečnost a kvalitka. A vlastně, už jsem si i na tu „špínu za nehty“ zvykl. To album nakonec roste.“

„To, co jiným asi vonět nebude (‚a kde je jako ten pořádnej brutal death metal?‘), mě baví. Nová deska příjemně navazuje na Entity, nebojí se jít cestou větší melodiky a, jak napsal Bizz, je vlastně písničkovější než tvorba minulá. Hodně k tomu podle mne při(o)spěl vokál Jasona, který ve své brutalitě dokáže být většinu času čitelný, skvěle nafrázovaný a ‚zjemňuje‘ tak klasicky přehrocený nástrojový základ,“ zakončuje žebříček Alba června Loomis.
 
 

bizzaro

INFERNAL BLAZE / TENGRI – split (2014)
 – Český muziky se dostává do popředí málo, o to víc ji třeba tlačit, když se něco povede. A tohle splitko se povedlo věru náramně; kdo ho neslyšel, ať mi neleze na oči! Blacková a post-rocková kapela tu totiž tvoří něco, co jde společně dost dohromady a co jste z našich luhů a hájů (minimálně na jednom disku) neslyšeli.

KRIEGSMASCHINE – Enemy of Man (2014)
 – Hm, Kriegsmachine a jejich Enemy of Man a naše Album měsíce klapka počtvrté. Po květnu, dubnu a březnu tentokrát v červnu jejich prostor v tomhle článku vyplňuju já. Ne, tohle není žádná hype vlna, jen jsem se k tomu prostě dostal až teď. A rvu si za to vlasy, protože takovejhle black metal má prostě budoucnost. Jednak ho budou brát pravověrní a jednak zaujme i nežánrové posluchače, protože to má atmosféru, dynamiku a tvář, byť se na vás při prohlížení alba před zrcadlem zubí mnohohlavá bestie.

LVCIFYRE – Svn Eater (2014)
 – I „Požírače slunce“ v mém přehrávači potkal podobný osud jako Kriegsmachine. V lednu jsme ho tu ale měli dokonce umístěného v první pětici, takže jsem rád, že nám tenhle blackened (a řádně dirty) death metal sítí neproklouznul. Fanoušci Mithras a Portal zajisté již znají.

WHORESNATION – Scum Will Reign (2014)
 – Obscene Extreme se blíží a AddSatan nám tu v recenzi vypíchl jeden letošních z grincorových highlightů tohodle sypacího svátku. Na necelých osmi minutách se toho v osmi skladbách děje až až a věřte, že podlehnout je jednoduché.

LooMis

ASCENDANCY – The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus (2014)
 – Něco z českých luhů a hájů – když mi to Bizzaro doporučoval se slovy „to se ti bude líbit, takoví český power Dream Theater“, tak jsem to hned šoupnul do sluchátek a je to tak, skoro se trefil. DT to sice zrovna nejsou, na to je to moc málo „progressive“ (pokud ještě DT vůbec lze za progressive označovat), je to spíše německý střih progresivního melodického metalu á la Vanden Plas s power metalem Masterplan. Ale baví to, o tom žádná.

sicky

EVERY TIME I DIE – From parts Unknown (2014)
– Hardcore jako řemen! Úderné, tvrdé, moderní, s nápady, zatím letošní top HC deska.

WOFAT – The Conjuring (2014)
– Stoner–sludge–psychedelic–blues, žánrová deska, která mne opravdu nadchla.

CORROSION OF CONFORMITY – IX (2014)
– Opět fajn deska, kupodivu po odchodu Peppera kapela hraje lépe než s ním.

Hanzz Strewer

LANA DEL RAY – Ultraviolence (2014)
– West Coast je ultimátní hit léta.

HELMS ALEE – Sleepwalking Sailors (2014)
– Chytlavý stoner s nejroztomilejší bubenicí na světě.

ÓLAFUR ARNALDS – Gimme Shelter (2014)
– Island v pianu zase úřaduje, příjemnost.

NONEUCLID – Metatheosis (2014)
– No ne, úklid? Ke smýčení vždycky techblackdeathshit nebo třeba ticho.

SON OF AURELIUS – Under The Western Sun (2014)
– Hodně velké zklamání po takovém náseru, jakým byl debut The Farthest Reaches.

WRETCHED – Cannibal (2014)
– Technická drtička v tradičním pojetí.

Stray

HELSTAR – This Wicked Nest (2014)
– Potěšila mne rovněž nová deska amerických powermetalových veteránů z Helstar, kteří se dnes nachází zhruba někde na polovině cesty mezi hudbou seattleských kapel Metal Church a Nevermore. Jde o řádně natlakovaný válec plný mohutných thrashových riffů a košatých kytarových kejklí, které zdobí rozervaný vokál Jamese Rivery, což je pravá siréna výrazně ovlivňující podobu jejich ponurých písní.

MEKONG DELTA – In A Mirror Darkly (2014)
– Povedenou novinku představili tentokrát i Němci Mekong Delta. Album nazvané In a Mirror Darkly vyznívá mnohem více jako poměrně temný a atmosférický prog–metal ve stylu švédských Pain Of Salvation než jako nějaký techno–thrash, kterému tahle kapela hověla kdysi dávno v minulosti.

THE HORRORS – Luminous (2014)
– Z měkčí hudby jsem samozřejmě kvitoval novinku britských indie rockerů The Horrors. Jejich album Luminous se opravdu velmi povedlo. Při vší úctě k jejich progresivnímu přístupu vzývá tohle dílko totiž odkaz manchesterské scény konce osmdesátek, popřípadě ranější tvorbu Primal Scream. Ony letité vlivy však kapely umí opracovat tak, aby i v dnešní době působily atraktivně a aktuálně. Jde v jejich případě znovu o něco jiného. The Horrors zkrátka nevydrží na jednom místě a s každým dalším albem zkouší zcela nové věci, tentokrát se do popředí výsledného soundu kapely dostaly zejména klávesy, které všechny ty ospalé melodie výborně doplňují.

Leif

ANATHEMA – Distant Satellites (2014)
– Při poslechu prvních sekund tohoto alba jsem dostal strašnou zívačku. To snad nemyslí vážně, zase vydali útlocitné výlevy afirmující víru v život lásku: „Tonight I'm free, so free, for the first time I see a new life…“. Anathema se bezostyšně vykrádá a pravděpodobně se dá označit za slušný kýč. A přesto při druhém poslechu mě na ten svůj háček chytili. Asi už stárnu, ale ta jejich sentimentalita je milá a přesvědčivá, melodie a aranžmá jsou docela pěkné. 

mIZZY

GODFLESH – Decline & Fall (EP)
– Zatím poslechnuto dvakrát a líbí se mi. Nejen díky skvělému koncertu na Brutale začíná reunion Godflesh dávat smysl.

ENTHRONED – Sovereigns (2014)
– V minulých albech měsíce někdo Enthroned zmínil a musím dát za pravdu, že se vůbec nejedná o špatnou desku. Do Brutalu minimálně ještě jednou protočím.

D.

PYRRHON – The Mother of Virtues (2014) 

irdzi

CANNABIS CORPSE – From Wisdom to Baked
– Mám rád Cannibal Corpse i Cannabis, takže tahle kombinace pro mě nemohla dopadnout špatně. Hudebně je to retro verze Cannibal Corpse s velkou dávkou chytlavosti a při těch názvech skladeb se fakt bavím.

DARK SOULS OST (2014)
– Jsou lidi, kteří ulítávaj na Star Wars. Jsou dokonce i lidi, kteří sjížděj s podobným zápalem Pána prstenů. No a já ulítám na všem okolo Dark Souls (pouze jednička). Hudebně povětšinou žádnej zázrak, ale mně se to vtetovalo do hlavy takovým způsobem, že sjíždím odevzdaně i soundtrack.
http://www.youtube.com/watch?v=IMWTyxrBgRU

Kuba

CHRISTIAN MUENZNER – Beyond the Wall of Sleep (2014)
– Tento rok jsou obscurovci nebývale činní. Muenzner na druhé desce opět prezentuje tvůrčí svobodu a všestrannost, kterou tento kytarový hrdina oplývá. Oproti debutu ubylo tvrdších pasáží, více se sóluje. Parádní kytarové album.

SERDCE – Timelessness (2014)
– Po třech letech čekání jsem se konečně dočkal. Ačkoliv je celkem náročné dát album čítající plochu téměř 70 minut hracího času na jeden poslech, vytrvalost se vyplácí. Na desce je možné zaslechnout šílenosti á la Ron Jarzombek, zasněné pasáže á la Riverside, instrumentální souboje á la Dream Theater, klouzající bezpražec á la Exivious. Chvílemi si naopak připadám jako při poslechu nějakého soundtracku. Prostě fajn deska!

HOUR OF PENANCE – Regicide (2014)
– Bubeník vládne!

GIANNI

WHITECHAPEL – Our Endless War (2014)
– Nikdy jsem nebyl nějak zatížen na tuhle kapelu, nicméně z čistý zvědavosti jsem si sehnal novinku k poslechu a musím uznat, že je to hodně příjemná hudba. Silná zemitost a důraz na groove mě vymanila z určitý domněnky, že tahle kapela je jen další nuda z deathcorových (?) nemastných–neslaných vod. Hodně mě baví rytmika a tempo nahrávky v celém jejím rozsahu a Bozeman je pro mě totální hovado. Suma sumárum pro mě příjemná nahrávka, u které si tak nějak odpočinu, přitom to nejde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Dávám 7 z 10 bodů.

ANIMALS AS LEADERS – The Joy Of Motion (2014)
– K tomuhle albu toho bylo napsáno a napovídáno už opravdu dost. Novinka oproti debutu nemá takový ten efekt němého úžasu, nicméně tahle placka je opravdu žrádlo. Asi nikdy jsem neslyšel takhle krásně poskládaný skladby a hráčský um. Je to absolutně super, nevím, co víc dodat… snad jen, že debut je stejně nejlepší.

pf

DAMON ALBARN – Everyday Robots (2014)
HAUSCHKA – Abbandoned City (2014) 

DemiMortuus

THE GREAT OLD ONES – Tekeli–Li (2014)
 – Druhá deska mysteriózních Frantíků mne nedostala na první poslech jako debut, přesto je povedená a určitě jí dám ještě vícero šancí. 

ALCEST – Shelter (2014)
 – Tohle album populárních francouzských atmosferiků jsem nejdřív odložil, protože se mi už zdálo přespříliš citobolné. Později jsem si ho pustil znovu a až nyní docenil. Baví mne.

IN SLAUGHTER NATIVES – Cannula Coma Legio (2014)
 – Málem po desíti letech se vrátila švédská ambientní legenda, kterou tvoří Jouni Havukainenem. A vrátila se ve velmi dobré a působivé formě.

Pan Bö

BURDENS OF MISANTHROPY– Misanthropy (2014)
– Zpěvama dost do Exhumed.

ZLAM – I Saw The Sorrow Being Breathed In (2014)
– Ukrajina, prej „moshable sad mathcore/math metal“, tak asi jo – určitě tip pro marasťáky „matematicko/emotivní“.

THE INFINITE WITHIN – Bestial Void Inevitability (2014)
– Slovensko, tech–BDM. Naživo prej ne, ale deska vraždí i přes moderní zvuk, kdy bicí nemaj zvuk jako bubny, ale jako mlácení čehokoliv do čehokoliv a následný „dobrý nazvučení“.

DIE ANTWOORD – Donker Mag (2014)
GORGASM – Destined to Violate (2014)
BESTA – John Carpenter (2014)
MASS INFECTION – For I Am Genocide (2014)

D’aven

SCHAMMASCH – Contradiction (2014)
– 85minutová stopáž nahrávky, rozdělená na dva disky, je celkem odvážný krok. Odměnou je specifická nálada, hutná atmosféra a komplexní pojetí metalu včetně originálního temného zvuku. Schammasch opisují široký oblouk mezi svými krajany Celtic Frost/Triptykon a Zatokrev a berou to cestou přes všemožné dark a post–blackmetalové krajiny.

IFING – Against this Weald (2014)
– Velkorysé, vzdušné, rozmáchlé. Přírodní mystika a mytologická výpravnost v jednom balení, čelní srážka Moonsorrow s Wolves In The Throne Room. Vysloveně příjemná a pohodová věc – blackmetalové tvarosloví, ovšem s nezákeřným nebubáckým vyzněním.

THOU – Heathen (2014)
– Tolik psychické i fyzické bolesti, zklamání, znechucení a zmaru, kolik dokázali Thou narvat do svých nervydrásajících sludgových litanií, se hned tak neslyší. Životní prostor zmenšený na klaustrofobní minimum, a abyste se nedostali ani k tomu zbytku kyslíku, ještě vás kapela pro jistotu podrží pod krkem a pořádně přidusí.

ANIMALS AS LEADERS – The Joy of Motion (2014)
– Vše už bylo stejně řečeno. Bezvadně promyšlené, bezvadně zahrané, bezvadně poslouchatelné.

Agnes

AGALLOCH – The Serpent and the Sphere (2014)
SOLSTAFIR – Ótta (2014)
STREAM OF PASSION – A War Of Our Own (2014)

cronic

GAME OF THRONES 4 OST (2014)
– Soundtrack k poslednej sérii tohto seriálu konečne pôsobí ako celok a nie ako zbierka pozliepaných nápadov ako tomu bolo v 1ke. Celé je to pochmúrnejšie, naliehavejšie a viac reflektuje samotný seriálový dej. Okrem úvodnej znelky dominuje celému soundtracku najmä silná The Rains of Castamere od Sigur Ros, ktorá sa preplieta viacerými pasážami a vhodne dopĺňa celú atmosféru. Pre ľudí, čo seriál pozerajú, určite povinnosť. Pre ostatných tip na dobrý soundtrack, ktorý konečne neznie ako 200tá kópia Hansa Zimmera ;)

nadrom

BODYCOUNT – Manslaughter (2014)
– Začal bych novou deskou rapcorových Bodycount, která mě až na pár songů docela bavila. Líbil se mi nathrashovanej feeling songů v kombinaci s ICE–Tho zpěvem a potěšila i vtipná coververze Suicidal Tendencies – jejich songu Instutionalized. Celkově docela příjemné překvapení, ale myslím, že v playlistu zas tak dlouho nezůstane.

NUNSLAUGHTER – Angelic Dread (2014)
– Celkem mnou očekávaná nová deska deathových bigbíťáků mě už chytla méně. Předchozí desky mě bavily, ale tohle je neslané nemastné. Všechny songy znějí podobně a moc mi toho v hlavě neutkvělo.

DESECRATION – Cemetery Sickness (2014)
– Objevilo se i překvapení, a to je pro mě kapela Desecration s novým albem Cemetary Sickness, kterou jsem, se přiznám, doteď vůbec neznal. Jejich nathrashovaný death metal s hodně kvalitním zvukem mě rozhodně oslovil. Deska doslova překypuje energií a hodně mě překvapila. Je to nátěr a rozhodně doporučuji všem.

MADBALL – Hardcore Lives (2014)
– Těšil jsem se moc, ale nedopadlo to podle mě dobře. Údajně se měli vracet ke kořenům, ale tahle deska je pytel nudy. Madball vždy patřili (minimálně koncertně) mezi moje nejoblíbenější kapely, ale s tímhle se moc nevytáhli. Prakticky jak přes kopírák s posledními deskami. Stejný zvuk, chybí výraznější moment nebo nějaká zajímavá houpačka. Nelíbí se mi větší příklon k punku a celkové zjednodušení muziky. Tohle už nemá se street hardcorem nic společného, ale je to takový nudný hardcore punk a kupa hostů tomu moc nepřidává. Nejdelší song Doc Marten Stomp mi přijde vyloženě debilní. Za mě rozhodně největší zklamání měsíce.

ILLDISPOSED – With The Lost Souls On Our Sid (2014)
– Pecka. With the Lost Souls on Our Sid je pro mě společně s Mastodon nejlepší počin června. Kapela vždy byla něco mezi Panterou, Paradise Lost, a to celé říznuté death metalem. Na nové desce mi přijde, že kapela přitvrdila a vše se zgroovovatělo. Šlape to opravdu hodně a zároveň je deska protkaná spoustou skvělých riffů. Deska jede od začátku do konce, uběhne opravdu rychle a nemá slabého momentu. Předchozí deska mě příliš nevzala, ale tohle rozhodné stojí za poslech.

Sadiie

YOUNG AND IN THE WAY – When Life Comes to Death (2014)

herelson

MENDEL – Shaking Hands with the Devil / Sublimal Colors (2014)
– Kompilace dvou desek sólového multitalentu jménem Mendel Deminio bij de Leij – vynikající záležitost s přesahem do žánrového okolí a vygradovaná do závěrečného opusu magnum. 

THESSA – Exile (2014)
– Zprvu trpké zdá se…

AGELESS OBLIVION – Penthos (2014)
– Solidní deska, která stále roste.

onDRajs

CANDIRIA – Invaders (2014)
– Čím déle tuhle kapelu poslouchám, tím víc si začínám myslet, že za posledních 15 let na druhé straně Atlantiku nic originálnějšího, než je Candiria, nevzniklo. Šestiletá odmlka dávala tušit, že s kapelou je ámen, ale zatím to tak nevypadá. Pouhá dvojice pro ansámbl typicky zvrhlých písniček jasně říká, že Candiria stále existuje a je pořád ve formě. Tempo je pozvolnější než duch starší tvorby, ale nejde o deftonovský feeling z Kiss the Lie. Je to atak na první signální. Rap, technický hardcore, (free) jazz nekompromisně se přetavující do noise, to je Candiria. Stále naprosto jedineční.
 
 
 
 
 

Hanzz Strewer

...? – ...! (2012)
– Zábavný polystylismus alá Pryapisme, Carnival in Coal ad.

FLEET FOXES – Helplessness Blues (2011)
– Indiečko se silným otiskem Simona a Garfunkela.

잠비나이 (Jambinai) – 차연(2012)
– Skvělý instrumentální post–rock na tradiční asijské nástroje.

MAGMA – Mekanik Destruktiw Kommandoh (1973)
– Vanderova grupa jakožto zásadní věc avantgardního rocku 70. let, maso…

MAMIFFER – Mare Decendrii (2011)
– Post–rockový ambient i pro mámy fér, bych řek.

PANZERBALLETT – hArt genossen–Von ABBA bis Zappa (2009)
– Covery známých melodií v jazzmetalovém hávu. (A hele, kluci byli i na koncertu.)

PEOPLE OF THE NORTH – Deep Tissue (2010)
– Duo psychedelického „rozbitého“ rocku, celkem to namotává.

TERAMOBIL – Multispectral Supercontinuum (2013)
– Instrumentální matematika s pepřem a nadhledem.

TEXTURES – Drawing Circles (2006)
– Asi nostalgie nebo co…

THE HANDSOME FAMILY – Singing Bones (2003)
– Post–folkový experiment, který díky hitu v seriálu True Blood nabývá na popularitě.

D.

PYRRHON – An Excellent Servant, but a Terrible Master (2011)

 HUMANITY'S LAST BREATH – Humanity's Last Breath (2013)
– Furt ještě.

HYBRID – Angst (2013)
– Už zase.

mIZZY

THE AXIS OF PERDITION – vše
– Asi má nejoblíbenější britská kapela. Delší dobu jsem je neslyšel, a o to více mě potěšilo, jak mě jejich tvorba stále baví. Díky sitcomům, Anaal Nathrakh a The Axis of Perdition mám to souostroví na západě Evropy hned o něco raději.

A také nějaký True Norwegian Black Metal, protože už stačí pouze odeslat e–mail pro zzn, hezky se vyspinkat a mIZZY vyráží do Norska. Whééé!

Kuba

MORBID ANGEL – Formulas Fatal to the Flesh (1998)
– Zbytečné cokoliv psát. 11/10.

GIANNI

ION DISSONANCE – Solace (2005) & Breathing is Irrelevant (2003)
– Tohle je absolutně nejlepší duo k poslechu po totálně posraným dnu. Pustíš, oddáš se tomu, mozek dostane potřebný výmaz, po kterým přichází restart do reality… a vždycky ta realita po poslechu týhle kombinace je tak nějak snesitelnější. Soundtrack neurotickýho psychopata, kterej se stopořenym klackem líže zakrvácenej nůž… tak nějak to celý na mě působí a svým způsobem je tahle banda pro mě nejlepším relaxem. Dík, Kanado!

CROWPATH – Son Of Sulphur (2005)
SICK OF IT ALL – Death To Tyrants (2006)

pf

BEYOND DAWN – The Righteous Underground (2013)
– Konečně mi došlo, co za poklad jsem vydal.

NEUROSIS – Times of Grace (1999) & Through Silver in Blood (1996)
SISTERS OF MERCY – Floodland (1987)

DemiMortuus

SPIRITUAL FRONT – Black Hearts in Black Suits (2013)
– Další mnou nějakou dobu nedoceněné album. Italští flamendři seskupení kolem Simone Salvatoriho nahráli koncepční desku, na níž dostal netradičně velký prostor klavír. Vznikla tak hodně smutná a silná nahrávka, která bolí a těší zároveň. 

SHE PAST AWAY – Belirdi Gece (2012)
– Jedno z nejpříjemnějších gothicrockových překvapení posledních let z exotického Turecka. Chytlavý a temný rock s velmi svérázným soundem a talentem napsat hitovou melodii.

Pan Bö

ICEBURN – Firon (1992)
– USA, na Lastku píšou, že „classical and jazz inspired art–metal–core“, tak z toho buďte moudrý, žejo.

CARNEROSS – Mass Violencia (2012)
– Argentina, THRASH, KVAPÍK!!!

WWW – Atomová včela (2013)

Agnes

TINY FINGERS – Megafauna (2012)

schizmo

ABIGOR – Fractal Possession (2007)
– Fractal Possession je pro mě bez diskuze nejlepší deska, jakou tihle rakouští rarášci vydali. Svým způsobem je to jakési návratové album, které instrumentálně i výrazově začíná novou éru kapely, takže pokud můžeme mluvit o comebacku, pak zastihuje bandu v té nejlepší formě. Deska je tak jedovatá, jak jen současný obraz black metalu může být (představte si ještě zlejší Rebel Extravaganzu), mnohem industriálnější než kdy dřív, s čisťounkým přehledným zvukem a precizní instrumentací, která dříve ne vždy byla samozřejmostí. Abigor se vždy snažili o black metal v té techničtější a chaotičtější podobně, ale ne vždy to na nahrávkách dobře dopadalo – Fractal oproti tomu působí jako úplně jiná kapela s jasným cílem i vizí. Navíc v songu Liberty… uslyšíte pravděpodobně jeden z nejemotivnějších riffů blackmetalové historie, který vám postaví všechny chlupy na těle!
https://www.youtube.com/watch?v=LY_Gebiet3E

cronic

DEATH TYRANT – Opus De Tyranis (2013)
– Fajn dissectionovka.

DEPRESY – A Grand Magnificence (1998)
– Jedna z top SVK veci vôbec – aj po rokoch ma stále neskutočnú silu.

PINK FLOYD – Live at Pompeii (1972)
– Hudba a nič len hudba uprostred prázdnej ruiny antického amfiteátra. Jedna z naozaj originálnych live nahrávok.

Lunaris

VARATHRON – His Majesty at the Swamp (1993)
ENSLAVED – Isa (2004)

herelson

PLINI / SITHU AYE – I (2013)
– Čistá radost z hudby okořeněná zajímavými hosty: David Maxim Micic, Jakub Żytecki.

GOROD – A Perfect Absolution (2012)
– A perfect Gorod.