1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb letošního roku, které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně – výpis dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 

(3) DAUGHTERS – You Won't Get What You Want (10/2018)

- noiserockové dcérečky opět o něco méně zběsilé, ale více soustředěné na atmosféru, místy až překvapivě temnou a nepříjemnou. Nejlepší jsou hned dvě první a pak dvě poslední skladby, ale baví mě vlastně většina alba, jsou to celkem slušné hitovky, jen Satan… mi tou lehce otravnou ústřední melodií úplně nesedí (ale chápu, že někomu jo). V některých skladbách cítím dost vliv/podobnost se Swans, trošku i se Sightings, v 1. skladbě i s nějakým death industrialem. (Bandcamp) (AddSatan)

- You will not get what you want. Já jsem teda dostal všechno, co jsem chtěl dostal. Jedna z desek roku. (YouTube) (Kotek)

- v topu to bude vysoko! (bizzaro)
 
 
 
 
 
(3) UNLEASHED – The Hunt for White Christ (10/2018)

- v podstatě fajn odpočinkový metálek. (LooMis)

- a tohle je taky překvapení a, jak jsem si tak bleskově doprojel kompletní diskografii, spolu s druhdy vcelku oblíbeným Midvinterblot (2006) asi nejlepší zásek v diskografii. Kdo by si byl v devadesátkách, kdy Unleashed narozdíl od Entombed nebo Dismember točili desky převážně nevýrazné až špatné, pomyslel, že to dneska budou právě oni, kdo jako jediný z téhle trojice ponese chrastící korouhev, a navíc vztyčenou pěkně vysoko. (piTRs)

- protože dlouho nevyšli žádní Amen Amrath, tak proto :) (A jen tak mimochodem, pustil jsem si to jen z prdele a hele, doposlouchal :D) (bizzaro)
 
 
 
 
 
 
(2) FACE THE DAY - Stuck In The Present (10/2018)

- Martin Schuster ukazuje, jak se má (v ČR) dělat moderní, progresivní rock. (brutusáček)

- a Fejs poslouchám i následující měsíc, dokonce víc než ten předchozí. Procítěný prog/alt rock se chystá i na podia!(bizzaro)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
(2) HADAL MAW – Charlatan (08/2018)

- epko od protinožců, rovnější neurodeath než třeba  Ulcerate, ale šlape, v Austrálii umí riffovat. (brutusáček)

- i HM poslouchám stále pravidelně. Nevšední prog death, dnes víc neuro. No těšba do Vopice! (bizzaro)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
(2) SVARTIDAUÐI - Revelations Of The Red Sword (12/2018)

- po šesti letech a třech EP konečně druhá řadovka. Ano, hudebně to je dostatečně zajímavé, kratší songy albu prospěly, ale temná atmosféra trochu chybí. I tak ale Svartidauði potvrdili, proč jsou považováni za lídry islandské BM scény a vydali jedno z nejlepších letošních alb, které si zaslouží ještě hodně poslechů. (BandCamp) (mIZZY)

- méně zlé, kratší stopáže, méně rozplizlosti, vše tak nějak akorát, opět skvěle zahrané. Mně to sedlo a hlásím spokojenost. (brutusáček)
 
 
 
 
 
 
(2) UNEARTH - Extinction(s) (11/2018)

- zase mě to chytlo na první dobrou a dokonce o trochu víc, než 4 roky staré Watchers Of Rule. Ale v téhle kapele je toho schováno daleko víc, škoda, že se ještě víc netlačí na pilu. (LooMis)

- nějaký rovný, méně sólovatý, vcelku zklamání. (brutusáček)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
(2) WARREL DANE – Shadow Work (10/2018)

- tahle deska mě hodně překvapila, i rozesmutněla zároveň. Překvapila proto, že na ní není prakticky poznat, že by ji Dane nedodělal. Rozesmutněla proto, že jsou tady opět pasáže, která dokazují, jak nadaným zpěvákem Warrel byl, a že se nebál experimentovat - jsou tu momenty, kdy je to skoro death metal i metalcore. (LooMis)

- přiznám se, měl jsem z „nedodělané“ sólovky Warrela trochu obavy. Ale zbytečné. Shadow Work je vyvážené, prakticky bez slabiny. Adekvátní tečka za výjimečným hlasem. (bizzaro)

mIZZY

NÉCROPOLE - Solarité (11/2018)
- když vyšlo demo Sisyphe Couronné, byl jsem ve srovnání se starým materiálem docela zklamaný. Debutová řadovka Solarité mě ale nakonec opět velmi baví. Vše, co mám rád z prvních dvou dem, tedy melodický, avšak dostatečně syrový black metal a znepokojivý jekot, zůstává zachováno. Opět bych se nebál označit za jednu z nejvýraznějších BM nahrávek roku. (YouTube)

PARAGON IMPURE - Sade (11/2018)
- po třinácti letech vydali belgičtí blackmetalisté nové album, jehož kvalita mě příjemně překvapila. Příznivci ortodoxnějšího blacku si jistě přijdou na své. (BandCamp)

SUPERSILENT - 14 (09/2018)
- tentokrát klidnější nahrávka, ale opět impozantní. (BandCamp)

PROFANATICA - Altar of the Virgin Whore (EP) (11/2018)
- nové EPčko, kde se sice nic nového neděje, na druhou stranu to šlape stejně dobře jako zbytek diskografie. (BandCamp)

BLACK MAJESTY - Aft World Portal (EP) (05/2018)
- ambientní/dungeon synth EP od Azazila z Mare, Dark Sonority atd. Krátké, ale působivé. (BandCamp)

WHOREDOM RIFE - Nid - Hymner Av Hat (11/2018)
- sice je novinka temnější a méně taneční, ale k výrazné změně oproti prvním nahrávkám nedošlo. Stále se jedná o příjemný melo black. (BandCamp)

OBLITERATION - Cenotaph Obscure (11/2018)
- v minulosti jsem již kapelu sledoval a dokonce i viděl naživo, ale díky novince lze řadit Obliteration mezi jedny z nejlepších novodobých old school death kapel. (BandCamp)

INFERNAL COIL - Within a World Forgotten (09/2018)
- dobře vyhlazovací black/death/grind. Fanoušci kapel jako Pissgrave nebo Knelt Rote by měli být spokojeni. (BandCamp)

INNUMERABLE FORMS - Punishment in Flesh (08/2018)
- na EP Dark Worship předvedli IF pořádný hnus, řadovka je žel poněkud kultivovanější a s čistějším zvukem, i tak se jedná o povedený a hutný death doom. (BandCamp)

NACHTMYSTIUM - Resilient (EP) (08/2018)
- i po třetím (?) znovuzrození kapely je rukopis Blake Judda stále jednoduše rozpoznatelný. Nějaký silný song EPčku sice chybí, ale třeba druhá polovina poslední skladby je dost slušná. (BandCamp)

vaněna

ORDER OF APOLLYON - Moriah (10/2018)
- obrovské překvapení od francouzské kapely, kterou jsem měl za typické cingrlátkové kýčaře. Perfektní produkce, super zvuk, technická kvalita a především emocemi nabitý black metal do posilovny. 

YOUR END - Your End (11/2018)
- letos již druhá dlouhohrající deska mého oblíbeného americko/norského black/deathu. Podladěný až hrůza, žádný pidlikání, všechno jen tlak. Syrovost prvních dvou demíček to sice nemá, ale pořád asi nejzajímavější dm dneška.

CORPSESSED - Impetus of Death (11/2018)
- nádherně znějící death metal bez přívlastků.

ARKHTINN - 最初の災害 (11/2018)
- ambientní a možná i atmo black metal. Vyšlo ve stejný den jako spříznění Hwwauoch (ti jsou oproti Arkhtinn daleko víc chaos) jinak o nich není známo nic.

HWWAOUCH - Hwwaouch (11/2018)
- chaotický dřevní black metal. Pocitově a zvukem trošku do Black Cilice. Váhal bych nad škatulkou dsbm... Součást Pravd Kollektiv.

WARDRUNA - Skald (11/2018)
- akustická folková senzace vydává novou desku - samozřejmě nic jinýho nemůže být dekou měsíce.

AddSatan

CURRENT 93 – The Light Is Leaving Us All (10/2018)
- kdybych si mohl (?) novinku naposlouchat před její londýnskou živou premiérou, nejspíš bych si i koncert užil ještě o něco více. Převážně klidnější a smutnější než předchozí deska, ale oproti koncertu tu různých odstínů a nálad postupně rozeznávám o dost více a album mi přijde celkově barevnější. Živě vyzněla trochu lépe 1., 2. a určitě 7. skladba, zbytek se mi asi líbí více ve studiové verzi. Klavíru a houslí je tu méně, v téměř každé skladbě hraje prim jiný nástroj, skladby jsou chytře, byť minimalisticky zaranžované, i po xx-tém poslechu si všímám různých detailů. Čerpá se tu z klasického minimalismu, (neo)folku, ambientu, psych rocku, 2. skladba zavání středověkem/renesancí (?), 7. zase doom rock/metalem + drobné experimenty. Jedinou věcí, která mě tu (někdy) trochu štve je Tibetovo až přehnané používání dvou hlavních manter, většinou tam sice sedí, občas mám ale pocit, že tím vyloženě plýtvá jen tak ze setrvačnosti (ale to se stávalo i dříve). Převážně je ovšem jeho projev stále magický, procítěný, imaginativní a třeba v 30 Red Houses i správně energický a fanatický. Na předchozích post-2010 deskách by se našlo nemálo srovnatelných, nebo možná i pár silnějších skladeb, nakonec mi celkově The Light… vychází jako nejvyváženější album od Sleep Has His House a částečně se to snad i feelingem nejvíce blíží „zlatému období“ z 90. let. (BandCamp)

TOBY DRIVER – They Are the Shield (09/2018)
- Driver tentokrát vsadil hlavně na kombinaci smyčců (které mohou do jisté míry připomenout mj. starší KD; mimochodem - nahráli je členové Ostravské Bandy) a 80's synťáků (ty zase připomenou KD novější), ovšem oproti Plastic House… mi jejich temnější zabarvení sedí mnohem více. I díky některým (nejen) pěveckým linkám je to zdravě chytlavé, zároveň kompozičně dostatečně propracované, takže se to (snad) jen tak neoposlouchá. A samozřejmě zůstává i typická snovost. Zatím nevím, jestli se mi to líbí víc, než Tobyho předchozí sólovka, ale určitě mi obě sedí víc než poslední KD. (Bandcamp)

Kotek

MAENAD VEYL - Not What You See, Not What You Feel (07/2018)
- zabijácký industriální EBMko, který vytvoří pocit hrozby už v prvních tónech a pumpuje adrenalin až do konce. (YouTube)

SHACKLETON - Furnace of Guts (09/2018)
- typicky hravý, rozsypaný techno beaty se silnou atmosférou. Zdá se mi, že tentokrát se zkonzumovalo trochu víc drog než normálně. (YouTube)

MIRRORS FOR PSYCHIC WARFARE - I See What I Became (09/2018)
- přestože na tom Scott Kelly není dobře, pořád dělá super desky. Tentokrát překvapivě hitová elektronická rychta, i když samozřejmě temnoty, deprese a úzkosti je tam taky pěknej kus. Nečekal bych, že mi album s Kellym bude připomínat The Bug. (YouTube)

DEMDIKE STARE – Passion (08/2018)
- s Demdike to mám tak půl na půl, něco výborný, něco mě spíš nudí. Novinka je super, rozlámanej, temnej mix jungle, grime a nevím čeho ještě. (YouTube)

JACK O´THE CLOCK - Repetitions of The Old City II (06/2018)
- avantgardní folk-rock, kterýmu jsou ale škatulky dost úzký. Má to takřka muzikálovej nádech, spousta rozmáchlejch kusů s pestrou paletou nálad. (YouTube)

LooMis

INTO ETERNITY - The Sirens (10/2016)
- Tim Roth tentokrát namíchal koktejl prog metalu, death metalu a power metalu s velkým citem a je z toho nejlepší deska Kanaďanů od dob legendární Buried In Oblivion (2004)!

THE PRODIGY - No Tourists (11/2018)
- klasický vypláchnutí mozku, ale v podstatě nic nového pod sluncem.

AUGUST BURNS RED - Winter Wilderness (EP) (11/2018)
- není to poprvé, co ABR vydávají desku s vánoční tematikou, a opět to stojí za to - instrumentace i aranže par excellence.

ASHES OF ARES - Well of Souls (11/2018)
- Matt Barlow a Freddie Vidales zdatně konkurují tvorbě Iced Earth a v mnoha ohledech je poráží, a to nejen po stránce kytarových nápadů, ale především tím, že Barlow stále dokáže se svým hlasem divy. Rozhodně zajímavější počin, než jeho komorněji laděná bokovka We Are Sentinels.

piTRs

BLOODBATH - The Arrow of Satan Is Drawn (10/2018)
- atmosféra se povedla - je to chladná a odlidštěná deska, plynoucí ve zvláštních přelínajících se chorobných cárech, které rozleptávají pauzy mezi jednotlivými skladbami a ve výsledku všechno halí do ztěžklého makabrózního hadru. Povětšinou mi ale chybí výraznější nápady a poměrně monotónní projev Nicka Holmese občas trochu nudí.

CHROME DIVISION - One Last Ride (11/2018)
- rozloučení na úrovni, bez patosu a s tušenými vrátky pootevřenými pro případný "comeback". Přestože o nejsilnější položku diskografie nepůjde, aktuální odchod ze scény rozhodně nevyvolává podezření na dohasínající skladatelskou potenci a na CD se odteď s klidem může vzpomínat jako na kapelu, která nenatočila slabou desku. Napadají mě desítky jmen (včetně těch tzv. největších), která by odhodlání k podobnému kroku potřebovala jako sůl.

LUCIE - EvoLucie (11/2018)
- comebacková deska kapely, které její pozice už nikdy nedovolí byť se jen přiblížit síle i hravosti debutu, vlastně ani nepůsobí nijak comebackově, jako by mezi předposledním a tímto albem neuběhlo roků šestnáct, ale dva. Tak moc je výsledná produkce předvídatelná a uzpůsobená jasnému účelu. Zajímavější polohy jsou tak jen naznačeny, aby spotřebitel nebyl zbytečně maten ve svém přesvědčení, že drží v ruce ten správný produkt. Trochu náročnější posluchač, který zde tak nejspíš nepochodí, se pro větší dávku odvahy i nerutinního muzikantství může s klidem vrátit ke Kollerovým "bokovkám".

MONKEY BUSINESS - Bad Time for Gentlemen (10/2018)
- J.A.R. mne většinou míjejí, ale tohle baštím i s navijákem. Dvěstěprocentní výkony všech zainteresovaných, nápadů a aranžérských fórků na sto poslechů, parádní vokály (Tereza Černochová je siréna!) a trocha zdravé (a ve faktické tragičnosti vtipné) reflexe permanentního domácího společensko-politického marasmu. Roman Holý je funky bůh.

OLYMPIC - Trilobit (09/2018)
- tak se podívejte, jak ten Janda s kumpány a americkou produkcí za zády ještě v šestasedmdesáti hobluje! Některé skladby feelingem sahají až kamsi mezi naštvanější Deep Purple a bigbítovější Dream Theater, jiné odkazují na uhlazenější tvorbu skupiny kdesi v úplných albových počátcích. Právě v dramaturgii desky postavené na pravidelnějším střídání těchto poloh vidím možný kámen úrazu a určitou rozpolcenost. Příjemné překvapení z razance části materiálu ale zůstává.

SADIST - Spellbound (11/2018)
- přežili janovský most, tři roky po Hyeně potemněli i trochu zcrustovatěli a bez zbytečného promo tlachání jsou tu s novinkou, opatřenou tentokráte diamondovským balením a hitchcockovským obsahem. 

SODOM - Partisan (EP) (11/2018)
- studiová zkouška v "nové" sestavě dopadla, narozdíl od některých koncertních, na jedničku. Old school feeling se snoubí se současným drajvem a skladatelskou formou, vše podepřeno nádherně organickým, nepřebuzeným a nezkomprimovaným zvukem. Další plnometrážní počin by mohl být skutečně velkou událostí, prostou větších či menších kompromisů posledních studiovek.

Kuba

HATE ETERNAL - Upon Desolate Sands (10/2018)
- vyhlazení všeho živého...

Gába

DJ MUGGS X ROC MARCIANO - Kaos (10/2018)
- nejlepší HH album letošního roku. DJ Muggs má na starý kolena životní formu. 

KRISIUN - Scourge of the Enthroned (09/2018)
BARÚS - Drowned (10/2018)

brutusáček

WWW - Neutopíš se dvakrát v téže řece (10/2018)
- rovný, popový, party. Je to jinde, zůstanu u Neurobeatu.

BARING TEETH - Transitive Savagery (11/2018)
- když si zoufám, že ty math nebo chaos metaly nevycházejí, nebo kopírují minulost, objeví se nový počin Baring Teeth, který je parádní a tak přehlížený.

SPECTRAL WOUND - Infernal Decadence (06/2018)
- kanadský nasypaný black.

EVOKEN – Hypnagogia (11/2018)
- noci jsou dlouhé a byť starší Evoken jsou lepší, novinka neurazí milovníky funeralu.

PSYCROPTIC - As The Kingdom Drowns (11/2018)
- po úvodním tracku s ženskými chorály jsem se bál, že mi Tasmánci najeli na halekačky á la Fleshgod Apocalypse, naštěstí se jedná jen o výstřelek, se kterým, pevně věřím, nebudou Psycroptic dál experimentovat, protože zbytek je opět zdařilá, samozřejmě natrigerovaná, a narifovaná skvělá záležitost. Vopice bude opět smetena!

bizzaro

IMPERIAL TRIUMPHANT – Vile Luxury (07/2018)
- po nějaké době je to ještě lepší! Disharmo-avant nasypanec s prvky z klasické hudby pro otrlé. Konzervatoristi se zbláznili, konzervativci se zblázní.

LANDMVRKS – Fantasy (11/2018)
- metalcore sem dávám extra výjimečně, a tak tímto nechám výjimečný i komentář prost popisu.

HORRENDOUS – Idol (09/2018)
- jestli chcete old school death, tak prosím takhle. Žádná tupá rubanice a vlastně docela dost přemýšlivý materiál místy třeba ve stylu Pestilence, akorát v americkým pojetí. Progy old school.

MINSK/ZATOKREV – Gigod (10/2018)
- docela mě už nějakou dobu nezaujal žádnej post-metal. No a splitko Minsk a Zatokrev je úplně... no baví!

RANDALL DUNN – Beloved (11/2018)
- dle Last.fm prej drone. Jakej je rozdíl mezi ambientem a dronem? Pulzující kila vs nestálý zvuk? Asi. A je to jedno. Beloved mě zvukovou skladbou i rozfrázováním baví, má to stavbu, vývoj, atmosféru. Atmosféru podobnou věcem Jóhanna Jóhannssona. Takhle hrát SunnO))), snad bych je začal i poslouchat.

KRIEGSMASCHINE - Apocalypticists (10/2018)
- minulý měsíc jsem si nebyl jist, zda sem Apocalypticists zařadím. (Hlavně se neunáhlit jak Vaněna na sedmnáct třináctin.) Další poslechy ukázaly, že deska až tak zábavná není, v podstatě po celou stopáž jede v jednom tempu, plazí se, bahní, jen v samotném závěru malinko přidá, ale ani tak o rychlosti nemůže být řeč. Ale přesto mě stále přitahuje. Zaříkávání prastarých božstev, temný rituál proplétajících se, svíjejících hadů. Temná, pomalu se okolo vás omotávající deska s naprosto fenomenálními bicími party. A nejde jen o nějaký cinkačky, celková komplexita a využití celý soupravy mi z týhle desky z hlediska bubnů dělá snad nejnápaditější (nejzajímavější?) album roku. Kriegsmachine mě baví víc než poslední roky Ulcerate.

VOIVOD - The Wake (09/2018)
- tvl, já to doposlouchal! Něco tenhle psych prog post-thrash/punk má do sebe, ale ta dýlka tyvole ta dýlka!

ABORTED – TerrorVision (09/2018)
- na Retrogore to nemá, ale furt smažba.

REVOCATION – The Outer Ones (09/2018)
- moc jsem tý desce nejdřív nevěnoval pozornost, ale maká to. Revo jsou jistota.
 
 

AddSatan

TOBY DRIVER – Madonnawhore (2017)
- celé jsem to kdovíproč poslechl až nedávno. Rukopis se nezapře, ty nápady/skladby by klidně mohly zaznít i na deskách KD, ale nejspíš by to byly jen části delších skladeb. Minimálně Avignon a Craven's Dawn jsou hodně povedené, minimalistické, ovšem disponují až překvapivě podmanivými motivy. Pěkné je tu ale více méně všechno.

NURSE WITH WOUND – Dark Fat (2016)
- částečně řadové album, částečně studiově upravený živák a kompilace všeho možného z let 2008 – 2016. Je tu vlastně většina poloh pro NWW typická. Od více méně darkambientních skladeb, někdy s tajemným, až trochu znepokojivým ženským zpěvem (Devil Dreamin' - Lyn Jackson), musique concrète, rytmičtější industrial/noise, divný rock až po totální mindfuck/brainwashing – Whoosh (A Radicalized View). Někdy jsou tyhle ingredience promíchané v různém poměru. Asi nejposlouchanější deska posledních tří měsíců, klidně jedna z nejlepších NWW desek (z těch co jsem slyšel) a třeba pro ty, kteří je neznají vlastně i dosti reprezentativní start.

Kotek

URSULA K. LE GUIN & TODD BARTON (03/2018)
- původně nahraná na pár kazet někdy v osmdesátých letech jako doprovod ke knize Always Coming Home, tahle kolaborace za ty léta rozhodně neztratila svojí magii. Písně fiktivní kultury ve fiktivním jazyce, které se zdají být tak nějak mimo čas. (YouTube)

THANK - Sexghost Hellscape (2017)
- noise rock s přehnaně afektovaným zpěvem, houpavou rytmikou a nemilosrdným synťákem. Občas to připomene třeba Arab on Radar nebo Doomsday Student. (YouTube)

ABUL MOGARD - The Works (2016)
- temnýmu ambientu jsem poslední dobou moc nedával, ale tohle je super. Vtahující, mrazivý ale zároveň občas až překvapivě něžný. A falešná identita srbského dělníka pobaví. (YouTube)

SCHNELLERTOLLERMEIER - Rights (2017)
- švýcarskej jazz-rock, kterýmu vládne minimalistická repetice. Dobře namazaný stroj, přesný jako hodinky, který se dokáže rozjet do překvapivě vysokejch otáček. (YouTube)

Kuba

DISTANT DREAM - It all Starts From Pieces (2017)
- již jednou jsem tuto desku dával do typů a nyní tak činím znovu. Skvělá progrocková deska, které nechybí vůbec nic.

THY ART IS MURDER - Hate (2009)
- nic lepšího předtím ani potom nenatočili.

ANNIHILATOR - Alice In Hell (1989)
- když jsem desku slyšel před mnoha lety poprvé, nikdy jsem si neuvědomoval, kolik se toho na desce děje. 

Gába

DEFEATED SANITY - vše

bizzaro

RIVERS OF NIHIL – Where Owls Know My Name (03/2018)
- nemůžu se toho nabažit!