Hope,
A New Beginning
Time,
Time to start living
Like just before we died
Skvěle vybraná slova na začátek alba, které vypouštíte ze studia po dlouhých 13 letech. Člověk nemusí být literární vědec, aby pochopil, co se pod těmito několika jednoduchými výrazy skrývá. Nejsme tu, abychom se vraceli zpět, abychom dávali starým písním nový háv, abychom žili z toho, co bylo a co stále má sílu. Už nebojujeme se svými démony a nebereme drogy, ale rádi bychom vám zahráli nějaké nové věci, co vy na to?

A i přesto se najdou tací, kteří pánům z Alice In Chains právo na tato slova upírají. Při mém putování fenoménem jménem Alice In Chains jsem narazila na desítky negativních názorů na tento reunion. Zajímavých, podnětných, hloupých, idiotských i naprosto scestných. Přesto nemohu jinak než nenavázat na úvahy kolegy Ondrajse v jeho recenzi posledního alba skupiny.
Argumentace těchto fanoušků je jednoduchá. Layne Staley je mrtvý, a proto již

ani formace jménem Alice In Chains nemá právo žít dál. Jistě, je to názor a na ten má každý právo. Obzvláště jedná-li se o osobu, která zažila Alice v dobách největší slávy. Nicméně není na pováženou výčitka, že stávající členové žijí ze Staleyho odkazu, hrají „jeho“ písně, těží atmosféru ze skutečnosti, že jim umřel kamarád? Je to nejen smutné potvrzení skutečnosti, že ikonické charisma bude vždy obdivováno na úkor tvrdé práce, která se na úspěchu podílí minimálně stejným dílem. Jako kdyby Jerry Cantrell už/nikdy neuměl skládat, vymýšlet silné melodie či psát silné texty. Možná má řidší vlasy a smutnější výraz, ale tohle umí chlapec pořád zatraceně dobře. Opravdu stále považujeme za umělce spíše toho, kdo tvoří skrze ničení sebe sama? Bláhově jsem se domnívala, že romantismus je věcí 19. století...

Přísloví “nevstoupíš dvakrát do stejné řeky” nabylo za staletí poněkud jiného významu. Nejde o to, že bychom nemohli dvakrát udělat tutéž věc. Znamená to, že vstoupíme-li do téže řeky po 13 letech, řeka už dávno není stejná, protože již hodně vody uplynulo a

There's no going back
To the place
We started from
Nejenže se najdou tací, kteří aktuální sestavě vyčítají, že nezměnili název

kapely, existují také diskutéři, kteří jí upírají právo na samotnou existenci. A padají takové příklady jako Queen. Pří vší úctě k Staleyho fantastickým vokálním schopnostem a nepopiratelnému charismatu, dodržujme měřítka.
Vokál nového zpěváka (záměrně neužívám slova frontman) je málo temný, málo prožitý, moc popový, nedává kapele ten správný „feeling“…zatímco „Layne uměl do svého zpěvu dát svou duši“…podobných stížností a výčitek najdete na internetu desítky. Včetně rádoby osobních výpadů, že „zdraví“ členové kapely měli před blížícím se miléniem Staleyho proti jeho vůli dokopat do léčebny a všechno by bylo ok. Ano, to tehdy jistě nikoho z nich nenapadlo. Mohli to zkoušet znovu a znovu a třeba by Layne přelezl zdi léčebny a prostřelil si hlavu jako nejmenovaná grunge ikona před ním. Zato na poznámku, že v posledních letech existence v původní sestavě kapela kvůli Staleyho závislosti v podstatě nekoncertovala nebo že (soudě dle záznamů) drogy postupně ničily i zpěvákův výjimečný hlas...na tu narazíte opravdu sporadicky.

Již v dokumentu ze samotných začátků kapely Jerry Cantrell doufá, že hudbou se bude moci živit až do smrti. A od té doby se v podstatě nezastavil, stal se z něj nenápadný profesionál, ačkoli jeho aktivita zahrnující mj. dvě sólové desky zůstávala ve Staleyho stínu. Po pár letech dal kamarády dohromady, našli člověka, který uzpívá starý materiál, dali pár koncertů a bavilo je to. Dali do kupy turné, měli úspěch…a vzhledem k tomu, že se začaly rodit nové songy, nahráli desku. Nicméně během koncertování si musel Cantrell vyslechnout jistě nějaké ty dotčené komentáře, na které mimojiné reaguje tento text. Pak se zavře doma v LA a napíše…

Fading out by design
Consciously avoiding changes
Curtains drawl now it's done
Silencing all
Tomorrow's forcing a goodbye
I když Cantrell působí jako vcelku obyčejný chlap, nikdo samozřejmě neví, co se mu honilo hlavou, když tohle psal. Napíšu nostalgickou baladu a vytřískám z toho nějaký prachy? Možná. Ukážu lidem, že Layne je definitivně pryč, že se s ním loučím a že jdu dál? Třeba. Sám Cantrell tvrdí, že pokud se nějak cítil ve chvíli, kdy vznikla ta a ta písnička, neznamená to, že reprezentuje jeho charakter nebo celoživotní postoj. Ale to, že se z té nálady do druhého dne vyspal, nedělá song o nic méně pravdivým nebo upřímným. A ve finále je to šumák, protože je z toho fantastická balada, a to jediné se počítá.

Jenže stejně si pak někde přečte, že Alice umřela s Laynem a už to nikdy nebude ono. A v jednom rozhovoru řekne do kamery, tak to nekupujte, respektuju váš názor. Ale tahle kapela je moje rodina, tak jděte do hajzlu (nutno dodat, že

s roztomilým úsměvem). A najde se inteligentní diskutér, který to okometuje tak, že kdyby tohle „fuck you“ viděl dřív, rozhodně by si novou desku nekoupil! Má vůbec smysl se kvůli něčemu podobně intelektuálně hodnotnému rozčilovat?!

Nová Alice na živo šlape tak, až se z toho točí hlava a podlamují kolena. A velké zásluhy je za to třeba připsat právě Williamu Duvallovi. Tak běhá po pódiu, zpívá s publikem, poskakuje s kytarou. No a co? Je to jen rock’n’roll, ale mně se to líbí! Těm chlapům je přes čtyřicet, skládají a hrají v roce 2009. A protože mají všech pět pohromadě, nesnaží se tvářit, že vnitřně stále prožívají to, co před patnácti lety. Na to uplynulo v oné řece, do které se rozhodli znovu vstoupit, příliš mnoho vody. A dovoluji si odhadnout, že Layne Staley by, býti živ a zdráv, v tomto věku nebyl jiný. Nicméně to je jen můj názor. Co vy na to?