Sice by si po muzice lační fanoušci dali říci ještě víc, ale je potěšující, a je to velká zásluha tuzemských Obscure Promotion, že výrazná část evropských tour se nám už nevyhýbá výraznou oklikou, kdy bylo třeba vytáhnout vlastní přesunovadlo, nebo podpořit někoho z dopravců a vydat se za svými miláčky někam za hranice.

Tyhle situace ale občas způsobí i extrémy, kdy se v jeden den sejde koncertů/tour několik, z nichž by pro vás byl zajímavý nejeden. Ale jsme v Matičce měst a naštěstí jsou tu sem tam i možnosti koncerty spojit. A ano, několik dní před akcí v tom byl „hokej“, HooDoo disponuje dvěma sály (podium v tom hlavním je už od podzimu zvýšené, je tedy při větší návštěvě i vidět), takže došlo na tuto variantu a harmonogram časového souběhu obou turné se naplánoval tak, aby bylo možno mezi sály při zaplacení jednoho (toho vyššího) vstupného přebíhat.

Jako první začali THE HAARP MACHINE. Ty jsem představoval před koncertem recenzí, nebudu tedy zdržovat sáhodlouhým popisem jejich hudby, navíc když by to návštěvníkovi akce beztak nepomohlo. Zážitek se konal tak čtvrteční, protože mé nejhorší představy naplnil největší nepřítel všech kapel, zvukař. To nechal kytary po celý koncert v „mute“, když nebyly slyšet ani sóla? To se proti Haarp spikli všichni čerti, když jediná světla byla přímo nad stagem a na kapelu nebylo zepředu ani pořádně vidět? Takhle THM totiž zněli jako samply doprovázený projekt zpěváka a bubeníka s dvěma herci na bocích podia ověnčenými kytarami; a to jsem na koncertu tolik kilometrů zbytečně hledajíc zvuk nenachodil ani nepamatuji. Alespoň že něco zde fungovalo, protože zaskakující (?) zpěvák Chris Barretto z Ever Forthright (kytarista byl vypůjčen z téže kapely) předvedl skvělý výkon, takže Esoteric Agenda, Pleiadian Keys nebo Disclosure byly poznat alespoň dle jeho jistého zpěvu.

Pak znechuceně přebíhám do druhého sálu na zrovna sypající Unfathomable Ruination a zde se zvukově nekoná mnoho jiného, čili z té koule se po chvíli vytrácím a šup zpět na start MONUMENTS; přece jen mě moderny lákaly více. Od prvního momentu je jasné, že něco se změnilo (jasně, výměna zvukařů), protože zvuk v tu chvíli byl obrat o 360° stupňů. A to i při porovnání s podzimním Euroblast tour, kde to zvukově stálo taktéž za prd. Takže všichni přítomní jako polití živou vodou ožívají a reagují na hradbu brnkačkami podbarvených djentových sekaček. Hned od začátku bylo slyšet, že Monuments fungují jako organické těleso, kde jeden jako druhý hraje pro kapelu, což je asi nejzřetelněji slyšitelné u bicích Mikea Malyana. I tak tu ale místo pro drobné parádičky je. Komplexně vzato však Monuments zněli jako sonický útok, kde je každá nota na svém místě a prokázali se i pro jejich tvorby neznalým jako těleso neuvěřitelně funkční, kde není o zajímavé kousky nouze. I o tom je debut Gnosis.

Druhou šanci dávám druhému sálu, kde v tu chvíli hráli staří známí Beheaded. Tahle kapela z Malty je deathmetalová jistota, skladby mají pěkně seskládané, rytmický základ kapely je ustálený a funguje. Sem tam slam, sem tam technická pasáž a dost solidní zpěv, ne úplně klasický murmur. Takže jo, takhle death metal můžu.

Když předchozí vystupující fanoušky hecovali s vyjmenováváním kolegů z turné s „make some noise“, bylo markantní, jak moc většina přítomných reagovala na jméno AFTER THE BURIAL. A když kapela nastoupila, i předsálí bylo nejzaplněnější a ohlasy na cokoli, co kapela předváděla, nejbouřlivější. Upřímně ale boom okolo těchto chlapíků úplně nechápu. Desky se mi oposlouchaly prakticky ihned (Rareform méně) a při jejich melodických úsecích z In Dreams mi vyloženě naskakuje kopřivka. Když jsem je první chvíle viděl na podiu, napadaly mě hesla jako „Green Day hrají math“. Jenže kopřivka se nedostavila, i když při těch melodických „tancovačkách“ mnou, pravda, lehce cloumal nevkus. After the Burial do karet totiž hrál naprosto masakrózní zvuk, kdy jakákoli pasáž měla takový tlak a sílu, že i stěny klubu vypadaly jak přifukující se bublina. S přibývajícími skladbami se sice pocit, že jejich muzika je trošku prázdná a až prvoplánová, dostavil, ale jak říkám, zvuk smetl jakékoli pochybnosti a zábavnost spolku převýšila můj dojem, čemuž napomáhal i komplet hopsající sál; div, že nehopsal i precizní, nehrotící (tím u mě vzbudil sympatie) bubeník. Když pak ale zazněla nová skladba, o melodiku prosta, vrněl jsem si tuze - hodně dobré, snad se blýská na lepší časy.

Poslední přeběh z hlavního sálu mě směřoval na jedny z klasiků žánru, na Newyorčany Pyrexia. Jenže právě ti v tu část setu zněli víc jak hardcoreová, než jako deathmetalová parta, což mě při tom, jak poměrně výživně jejich nová skladba zní, odradilo natolik, že se po nedoposlechnutí druhé skladby bez šance vracím zpět. Ale prý hráli skvěle.

Tou dobou už byli připravení BORN OF OSIRIS a sál stál v očekávání Follow the Sign, která ovšem zazněla až jako jedna z následujících. Co mě ale překvapilo, Borni, oproti – památečnímu (uf) – koncertu v Žilině před rokem a půl nezněli vůbec nebezpečně. Tedy do doby, zhruba během dvou následujících skladeb, než se Osiris zahřáli na provozní teplotu, kdy se mi konečně vybavil ten pocit, který jsem měl, když mi v Žilině spadla čelist. Možná to ale také bylo jen ztrátou momentu překvapení, protože pak, když jsem si „zvykl“, už bylo vše v pořádku a BoO bez zaváhání prezentovali svou nenudící verzi progresí a klávesami podporovaného deathcoru, kdy jsem si po několika skladbách uvědomil, že BoO jsou vlastně takoví deathcoroví In Flames. Hitmakeři. Přehledné a úderné skladby živené energií frázovaně houpavých a sekaných riffů, příjemné melodie a dva zpěvy, které mi po delší době – především díky tomu doprovodnému klávesisty – dávaly naprosto smysl, což se prokázalo v, na The Discovery zpestřující, A Solution, kdy si oba dali fantastický duet. Jediný problém vidím v určité zaměnitelnosti skladeb za skladbu, protože, co si budeme nalhávat, kapela, ač ve skládání velmi šikovná, využívá určitých pravidelných postupů. Jinak solidní a vyrovnaný koncert s výborným zvukem, Monuments ale nepřekonáni.