LooMis: Poslední den byl neúprosný hned od rána - Keep On Rotting byli opět naprostou povinností. Naposledy v Modré Vopici to bylo ještě bez pochroumaného Oty, ale zato s Ručníkem. Tady se na oblíbenou hitovku nedostalo (brek), ale Freud vynechán nebyl, stejně jako loňsko-podzimní vzývání slunečního boha ukrytého v habrovém listoví. Standardně výborný výkon, možná bych uvítal maličko víc právě basu. Hanz za škopkama byl opět fenomenální - samá ruka, samá noha, radost pohledět, Dahlien rázovala jak hladová vlčice a páni kytaristi sypali ze svých krátkých rukávů jeden riff za druhým. Nic lepšího jsem si k snídani nemohl přát, opičák si může spokojeně pomnout tlapky.

Před pódium mě pak vytáhli (z Kobky) až další Francouzi Hypno5e. Trochu jiný kafe než Kronos, cinematic metal a trochu i mix Textures a Gojiry. Skvělý uhrančivý zpěv a na to, že bylo vlastně poledne, lehce pod mrakem, kapela využila mlhu a modrá světla a pomohla si tak i po vizuální stránce. Generické meshu riffy dotažené do hypnotického stavu.

Na to, že dnešek byl pro mě relativně odpočinkový, nakonec se jako nejslabší vůbec neukázal. Důkazem toho jednoznačně jsou Disavowed, kteří si s sebou dovezli šicí stroj. Co předvedl bubeník v Cattle Decapitation bylo neskutečné. Ale tenhle maník (Septimiu Hărşan)? Nejpřísnější bubeník festivalu! Na velmi podařeném vystoupení ale má lví podíl i vokalista Robbert Kok. Od třetiny setu si dělal pravidelné výlety do publika, kde se nechával nosit až ke zvukaři. Inu, když nemáš dostatečný kotel, rozdmýchej si ho sám. Upozorňuji, že po celou dobu svých expedic ze sebe hrnul příslušné kanálovité zvuky (výborný bylo, když se musel zeptat, co budou dál hrát za skladbu a taky poznámka ke své kohortě nosičů, že fakt dobře smrděj). Nakonec ho ale zradila bezdrátové technika a musel se vrátit ke kolegům. Zazněla i jedna nová skladba, album bude příští rok a fakt se na to těším.

Misery Loves Co. jednoznačně uškodilo světlo. Jako kdyby se Švédi nemohli dostat do té správné depresivní nálady. Vokál Patrika Wiréna, který by se měl zařezávat do uší podobně jako u Sadist nebo Voivod, spíš hladil a občas propleskl. Druhá Kiss Your Boots byla asi nejlepší věcí, stejně jako depresivní My Mind Still Speaks. Což bylo všechno ale z debutu všechno. Kde zůstaly Private Hell nebo Happy? Namísto toho to zabila baladoidní On Top of the World a taneční Your Vision. Po poslední Damage Driven mrštil Wirén mikrofon do bicích – bylo to gesto frustrace nebo jen teatrálnosti? Uvidíme, co z pánů vypadne na comebackovce.

Stuck Mojo byla další (pro dnešek poslední) ze srdcovek, co jsem si naplánoval vidět. Rich Ward nezklamal a pohlídal si zvuk – krásná, ostrá kytara, přesné úderné bicí a parádní zpěv. White rap a white dance! Nová deska už je po krátké návratové eskapádě s Bonzem, s novým, pěvcem Robbym J., který má držku prořízlou jak Steven Tyler. Here Come The Infidels dostala prostor hned na začátek s titulkou a v druhé půli pak oslava chlapíka, který se nebál vzít spravedlnost do svých rukou. Nechyběla chrochtačka Pigwalk. Ward by se určitě uplatnil i jako baleťák, ale zatím rozdává radost, třeba i skvělými sóly (Throw the Switch). A nesmím zapomenout ani na basáka Lena Sonniera, který skvěle zazpíval ve stadionovce Rising. A že je southern rock v hudbě všudypřítomný doložila poslední Not Promised Tomorrow a rozloučení „we are ZZ Top“. Přestože bych mohl mít drobné výhrady ke zpěvu, úplně nejvíc bych uvítal přidat na hlasitosti. Chrocht, chrocht Mr. Pig.

Byl jsem jedinej, kdo i přesto, že stál na Mojo na gumě, slyšel jak Holy Moses zvučí? Zůstal jsem na ně ale pouze do 32. „common“, pak jsem výzvu k odchodu přijal. I další kapely už jsem tak nějak flákal – nenápadně jsem se proplížil kolem pomalovaných Moonsorrow, abych se nelek, nicméně oceňuji vokální snahu bubeníka! Při veškerém respektu k Agnostic Front (hardcore skoro tradičně na BA opomíjím), Roger Miret měl na hlasivkách asi masařky, ale zbytek show fungovala, jak měla.

mIZZY: Poslední den letošního Brutal Assaultu byl ze začátku docela proflákaný. Možná škoda, pár kapel by stálo za zhlédnutí, ale vzhledem k tomu, že bylo třeba mít dostatek sil, abych vydržel opět i na poslední kapelu, šlo se v sobotu do areálu až po páté hodině na Lightning Bolt. Ti, i když hráli jen ve dvou, byli regulérně nejhlasitější letošní kapelou. Basa, bicí a trocha vokálu, nic více Američané, aby přítomným dostatečně natrhli ušní bubínky, nepotřebovali. Vazbami protkaný a zároveň rytmicky dostatečně zajímavý noise rock. Solidní masáž.

Na zadním pódiu zůstávám ještě po nějakou dobu, jelikož chci vidět alespoň kus Birdflesh. Švédští grindcore blázni, jejichž koncerty jsou zvláště díky textům a úvodům jednotlivých songů velmi vtipné. Všichni tři, v kostýmech oblečení maniaci řvou do mikrofonů a jeden krátký song střídá druhý. Po čase je to sice stereotypní a poměrně hloupoučké, nicméně i zábavné.

Jedním z největších lákadel Brutalu byli tento rok Angelcorpse. Kapela, která po šestileté pauze opět začala hrát. Deathmetalový kult kolem Peta Helmkampa, kterého můžeme znát také z jeho dřívějšího působení v Revenge. On s basou za mikrofonem spolu s Genem Palubickim s kytarou jako zakládající členové, které nyní doplňuje nový bubeník Ronnie Parmer, hned s prvními tóny spustili totálně vyhlazující chaos. Černotou lehce načichlý death metal dotažený do extrému. Helmkamp je evidentně opět ve formě, jelikož to tempo, kterým do nás se spoluhráči pálil songy, bylo fakt vražedné. Škoda, že jsem byl čtvrtý den festivalu už naprosto mrtvý, protože tato násilnost by si zasloužila i nějaké trvalejší fyzické následky. Po Revenge nejnásilnější morda, kterou jsem letos viděl.

Sice jsem před chvílí zažil totální smrt, ale Behemoth, byť jsem na nich letos už byl a koncert, během kterého přehráli své poslední album The Satanist v celé délce, již jednou slyšel, opět nevynechávám. Behemoth jsou velkou profesionální kapelou, která má vše dotažené k dokonalosti. Jejich pódiová prezentace je sice jedno velké divadlo, ale i hudební stránka je velmi precizní. Jelikož jsem letos o tom, jak hrají Satanistu, už psal poměrně rozsáhle, odkážu se na svůj starší report. Zopakuji jen, že i přesto, že je The Satanist dobře napsaná a promyšlená deska, která se velmi dobře poslouchá, naživo žel nemá takovou sílu jako starší skladby Behemoth, které jsou mnohem energičtější. Přídavky Ov Fire and the Void, Conquer All a Chant for Eschaton 2000 tedy bavily mnohem více než celá novinka. Jsem rád za to, že jsem měl příležitost slyšet dva koncerty věnované albu The Satanist, ale doufám v to, že až půjdu na Behemoth příště, budu si opět moct užít více starších pecek.

LooMis: Pochopitelně jsem si nemohl ujít hlavní chod večera. Behemoth nezklamali a přivezli epickou show, jak je jich hodno. Troubilo se na trumpetky, vzývali se démoni, vyvolával Satan a Nergal to dirigoval a Inferno podpíral. Před pódiem bylo tradičně narváno (aby ne), pro mnohé (nejen) polské návštěvníky to byl pochopitelně černý hřeb večera.

Ohněm taktéž nešetřili, ale podstatně zemitěji a přímočařeji to už přes 30 let hrnou Destruction. A fandů z Polska tu také měli nemálo, což ocenil zejména bubeník Vaaver při krátkém sólíčku. Zvukový šotek si ale zasedl na kytaristu Mika Sifringera, v jednu chvíli (Eternal Ban) totálně vypadl. Zato Schmier si svojí bublavku pošteloval velmi vkusně. Hrát takhle dlouho a de facto monotematicky je fuška, takže to se vám to pak na setlistu sejde se samým Útokem, Odpadem, Invazí, Prokletími a Zatraceními, ale také vzkazem pro internetové trolly. Bylo to rychlé jak prásknutí bičem a tak je to správné, tak to má být, včetně úlisného řezníka.

mIZZY: Po konci Poláků a jedné dančí klobáse se po dvoudenní absenci jdu opět podívat do Octagonu na Oriental stage, kde se zrovna chystali Archgoat. Další totální black/death kult, na jehož loňském koncertu jsem poznal, kolik litrů krve dovede vsáknout oblečení, když jdete do kotle na správnou kapelu. Arcikoza se drží hesla, že v jednoduchosti je síla a svůj odporný odschool black staví na primitivních rytmech s téměř až debilními riffy, do kterých, když se opřou, tak ovšem dovedou řádně nasekat. Na mlácení se, byť to před pódiem celkem vřelo, již neměl síly a tak jen poslouchám z boku. Jak je tomu u mnoha blackových kapel (zvlášť u těchto black/death mlátiček) zvykem, správně zprasený zvuk tvoří část úspěchu. Archgoat tentokrát satanužel hráli s až moc čistými linkami, a i když se trojice včetně nového bubeníka snažila hodně ničit, úplně to nefungovalo. Snad si na letošním Prague Death Mass festivalu napraví reputaci.

Před koncem Archgoat Oriental stage opouštím a přesouvám se zpátky na hlavní stage, abych koukl na další, black metal hrající, Poláky. Mgła na Brutalu hrála předloni ještě na zadním pódiu, kde na ni bylo naprosto natřískáno, proto si přesun na větší pódium jistě zasloužila. Těžko říct, zda za to může velká koncentrace polských fanoušků, ale na Mlhu bylo opět totálně plno. Ono to je ale pochopitelné, i kdyby zde žádný Polák nebyl. Mgła je momentálně asi nejrychleji rostoucí blackmetalová kapela, a to právem. Už jsem několikrát psal, že jejich koncerty jsou velmi precizně zahrané a patří k těm nejlepším, co současná BM scéna nabízí. Po otvíráku Further Down the Nest I, který patří mezi jejich nejlepší skladby a dal hned vědět, že Mgła bude mezi vrcholy festivalu, se Poláci zaměřili na své poslední dvě nahrávky, ze kterých zahráli po třech kusech. Z With Hearts Toward None zazněl první, třetí a sedmý song, z Exercises in Futility jednička, dvojka a šestka. Skvělá atmosféra se držela během celého setu, i během starší Mdłości II, ale vrcholem byl samozřejmě opět závěr s WHTN VII a EIF VI.

LooMis: Byl někdo na Debustrol? Já jsem si přece jen daleko raději šel poslechnout jiné zakuklence. Mgla byla hustá, že by se dala krájet a z ní se linula hradba tónů a skřeků. Bylo to stejně imponující, jako podstatně pomaleji hrající Ufomammut s Frankem Zappou za bicíma. Čekal jsem, že se budu potácet nudou, že to bude příliš pomalé, ale vyhulenej zvuk a celkovej tlak dokázal z minima vyždímat maximum. Víc už jsem toho nestihl, DNS mne nebavili, takže jsem šel festival uzavřít do Kobky.

Za rok zase na metalu s Císařem.

mIZZY: Původně měla být jedním z hlavních lákadel také americká stoner doom legenda Electric Wizard. Ti nakonec kvůli problémům s vízy nemohli dorazit a místo nich zahráli italští Ufomammut. Psychedelický doom, také stonerem nasáklý, byť poslední dobou se z jejich tvorby vytrácí. Ti mají v oblibě, že hrají naživo celé své poslední album a stejně tomu bylo i na Brutalu. Škoda, že kvalita alb Ufomammut má po Eve sestupnou tendenci a Ecate je asi nejslabším počinem jejich diskografie. Díky tomu, i absencí projekce, to Italům tentokrát až tak moc nešlapalo. Závěr setu však byl o poznání metalovější (starší přídavky?) a probral z lehkého spánku.

Jak se ale říká (a v pevnosti to platí dvojnásob), to nejlepší nakonec. Program hlavních stage tentokrát uzavírali Darkened Nocturn Slaughtercult. Německo-polská blackmetalová šleha. I když letos hrálo na BA hodně skvělých BM kapel, hned s prvním songem bylo jasné, kdo to tentokrát vyhrál. Yvonne oděna v bílých šatech se spoluhráči rozpoutala to správné peklo. Její šaty samozřejmě moc dlouho bílé nezůstaly, jelikož od druhého songu se polévala krví, kterou i plivala do lidí, ale co je nejdůležitější, hlavně skvěle hrála a řvala. Ta ženská je prostě Satan! Její vokál dodává DNS hodně na atmosféře. Hlubší polohu střídá až s DSBM jekotem, díky čemuž je její performance mnohem rozmanitější. I zbytek kapely však nezaostává, hlavně práci bubeníka, který značně používá většího počtu přechodů a zároveň dovede slušně sypat, třeba pochválit. To, že měli na pódiu obří pentagram s lebkami a jejich vystoupení doplňovaly šlehající ohně, byla jen třešnička na dortu. Za mě nejlepší kapela letošního Brutalu. Takhle se má dělat black metal!

Po DNS už jen ze slušnosti přecházím naposledy na Metalgate stage, kde už hrají Valkyrja. Ti to po tom, co jsem před chvílí viděl a slyšel, už neměli snadné a samozřejmě se jim ani svým blackem kvalit DNS přiblížit nepodařilo. Palec nahoru snad jen za Rogiera za mikrofonem (kterého můžeme znát také z Hell Militia nebo ex-Bethlehem) a jeho vokál, který je slušně ohavný, ale třeba k hudbě Hell Militia se hodí víc.

Tímto Brutal Assault opět skončil a zbývalo se už jen vyspat, sbalit a přesunout opět domů. Letošní ročník, i po odpadnutí největšího lákadla, ve výsledku hodnotím opět dobře. Minimálně dobrých blackmetalových kapel se letos sešlo poměrně slušné množství. O tom, že příští ročník je povinnost, se potvrzením Emperor netřeba bavit. Ulcerate budou určitě taky opět výborní a snad klapnou i ti Electric Wizard. Dále, stejně jako každý rok, přikládám skromný seznam kapel, které bych si přál v budoucnu na BA vidět. Co tak pozvat Chaos Echœs, Darkspace, Terra Tenebrosa, Portal nebo třeba Earth? A na ambient/industrial stage by mohli zapadnout i projekty jako třeba i Igorrr nebo Prurient. Tak zase za rok čau!