onDRajs: Vedro, prach a metal. Brutal Assault 2018 se nesl v duchu subsaharské Afriky, podobně jako před třemi roky. V pátek se naštěstí ochladilo, nicméně třídenní tropy byly opravdu pekelné. Ještě horší to bylo s prachem, protože kolik sajrajtu jsme nadýchali, to už musela být kila pevných částic. A kapely? Letošní Brutal Assault rozhodně neměl taková lákadla jako loňský ročník. Loni také táhly sety zaměřené na jediné album, což letos nebylo. A navíc, řada velkých jmen odřekla a najít vhodnou náhradu před letní sezonou, kterou mají kapely dojednanou na dlouhou dobu dopředu, byl pro organizátory těžký úkol. Neúčast Morbid Angel a Ishahna tak zamrzela. Na druhou stranu, pro návštěvníky to přineslo přece jen větší uživatelský komfort. Člověk se nemusel „hňácat“ v davu, probíjet se uličkami, čekat v dlouhých frontách… Letos to šlo.

Co se týče areálu, jeho dispozice se nijak radikálně nezměnila, vše zůstalo při starém. (bizzaro: Já bych jednu novou - a ne malou! - část areálu přece jen zmínil, a to Bastion X. Ten nabízel nejen velké nádvoří se skulpturou vojáka v designu z minulých ročníků, ale disponoval i pivním barem, jazzovou vinárnou a velkým prostorem expozice - nejen té pro tu zinovou, viz níže. Kdo tunelem za autodrom vůbec nedošel, udělal chybu, poskytoval ve vedrech stín a ochlazení.) Pořadatelé poslední roky v podstatě už jen ladí detaily. Nabídka jídel byla stejně jako loni pestrá, člověk si mohl vybrat z čehokoliv od zmrzliny přes gyros, vege až po steak. Co se týče piva, jistotou byla Plzeň. Výčepů bylo dostatek především v přední části pevnosti, velkým nedostatkem se mi tak zdálo umístění jen několika píp vzadu u Metalgate. Tam se na zlatavý mok čekalo poměrně dlouho. Jinak dobrý. Z nových atrakcí mě zaujal autodrom, ale moc lidí jsem tu jezdit v autíčkách neviděl. Co mě vysloveně iritovalo, byla Jameson stage, kterou okupovali prznitelé hudby. Ti na ní většinou zkoušeli, zda mají hudební talent. Neměli. (LooMis: Kolem Jamesonu jsem prošel nesčetněkrát, bylo zajímavé, že pozdě v noci se hrály hodně chrochtačky, přes den deathy a thrashe. Jen jednou jsem zaregistroval nesmělý pokus o jakýsi jam. A občas se narazilo i na kompletní kapelu („nepozvali nás, tak si zahrajeme tady“). Na každém Brutalu se občas rozjede párty i u nějakého toho stánku a letos to bylo v pátek v noci právě naproti Jameson stage, kde se u stánku s oblečením řádilo na Die Antwoord.)

Potěšila mě lehce upravená koncepce informačního bulletinu. Program tentokrát zabral méně stránek a více prostoru dostaly rozhovory s metalovými osobnostmi v rámci tzv. Brutal zinu. Rozhodně změna k lepšímu, člověk se z nich dozvěděl různé zajímavosti. Třeba to, že se po pevnosti potuluje Ross Dolan z Immolation (a že bude účasten i talkshow o tématu expozice, tedy starých prapůvodních zinů, pozn. bizzaro). I expozice o zinařské scéně v nově zpřístupněné části pevnosti a výstava výtvarných děl potěšila. Na náměstíčku s metalovými proprietami (hadry, hudební nosiče) přibylo míst k sezení, což je třeba ocenit. Škoda jen, že uvelebit se na dřevěném posezení bylo třeba ve středu a čtvrtek spíše za trest než za odměnu. Citelně tu chyběly slunečníky. Tak pro příště? Právě intenzivní vedro bylo v první polovině festivalu téměř o zdraví, přišlo mi, že hasiči zkrápěli přehřáté návštěvníky docela málo. Na druhou stranu, vody bylo na osvěžení na akci dost, kohoutky tentokrát ani jednou nevyschnuly.

Po organizační stránce Brutal Assault krásně šlapal, nějaký větší kiks jsem nezaznamenal. Snad jen ten krátký výpadek elektřiny (ale za to nemůže festival, kleklo to v celém Josefově a okolí), který pozdržel čtvrteční program. Technika zklamala u dvou obrazovek, které ve dvou hospodách přenášely dění na hlavních pódiích. U té první v kobce u hlavních pódií blbnul obraz, u druhé umístěné v pivnici s khaki sítí zase neustále vypadával zvuk i obraz. Divím se, že to nikoho za těch x dnů nenapadlo opravit. Obava z požárů byla veliká, nakonec ale vše dobře dopadlo. Nikoho v těch tropech naštěstí nenapadlo si udělat táborák, a pokud vím, tak zdejší dobrovolní hasiči museli vyrazit k jedinému minipožáru. Kvůli ohňovým efektům kapel se jednou vzňala tráva.

Po zvukové stránce byl letošní festival OK, loni mi však řada vystoupení přišla podařenější, a to právě díky vybroušenější produkci. Většiny letošních headlinerů se větší sonický kolaps vyhnul, svůj sound si tito profesionálové většinou ohlídali (snad s výjimkou Behemoth). Někdy se ovšem stávalo, že jedna kytara hrála na úkor druhé, což bylo slyšet hlavně při sólech (tenhle problém se objevil u Suicidal Tendencies, Ministry i Esoteric). Nejvíc nedostatků má stále zadní Metalgate, kde bývá potíž vyvarovat se zvukové kouli. Nicméně ti, co neměli ambice narvat do publika přes 200 decibelů, vyhráli. Například První hoře, kteří se očividně nedrží hesla „dobrý koncert = jistota ohluchnutí“.

Abych to nějak shrnul. S mnoha lidmi jsem se shodl, že příště už návštěvu BA vynechám. Ne že by festival neměl co nabídnout, to rozhodně ne, ovšem řada interpretů v pevnosti vystoupila už několikrát a zbrusu nových jmen se tolik nedostává. (bizzaro: A hlavně, pokud je člověk hudební všežravec, ono to v 5 náročných dnech při 5 pódiích, 130 žánrově nevyhraněných kapelách a doprovodném programu je sakra kumšt to i přes ústupky v oželení některých interpretů vůbec dramaturgicky umanažovat, uběhat a ustát.) Ale kdo ví, třeba se organizátorům podaří nějaký majstrštyk v podobě loňského Emperoru, a úsloví „tak zase za rok“ se opět naplní.

mIZZY: Já bych pouze dodal, že mile potěšila čistota toiek v areálu. Nevím, zda za to může častější čištění, nebo to, že se lidé přestávají chovat jako prasata, ale ani jednou se mi nestalo, že bych musel půl hodiny hledat použitelnou. Vždy jsem šel hned na první, což v minulosti, hlavně ve večerních hodinách, bylo nepředstavitelné.

úterý 7.8.2018

16:30 - 17:05 - Beast Within The Sound
17:30 - 18:10 - Monuments of Misanthropy
18:40 - 19:30 - Root
19:55 - 20:30 - Gride
21:00 - 22:40 - Suicidal Tendencies

MXL: Monuments of Misanthropy předstoupili před publikum v pozici neznámé rakouské bandy, v níž působí bicman David Diepold (na BA 2015 hrál třeba s Benighted, pozn. bizzaro). Přímočarý death/grind zněl v podání nabuzených hudebníků energicky, ale obsahově se o žádné výživnější překvápko nekonalo. Chvilkami nechala produkce vzpomenout na krajany Mastic Scum a nadržené publikum ocenilo především deathovskou klasiku Pull the Plug.

Vystoupení brněnského nekřesťanského sboru Root bylo tak nějak dopředu nalajnované a nikdo by asi nečekal nějaký posun či změnu oproti koncertu brachů Belialových v Josefově o rok dříve. Pro někoho možná tragikomická parta obklopující svérázného Jiřího Valtra podala standardní výkon se solidním zvukem a playlistem obsahujícím tutovky jako Hřbitov, Kärgeräs, Leviathan, Píseň pro Satana/666 nebo The Wall. Big Boss neplácal takové nesmysly jako obvykle a dokonce byl i vtipný. S holí, tradičním pláštěm a v černých silonkách pětašedesátiletý hudebník posluchačům sdělil, že nechce zemřít v domově důchodců, a že tak hodlá učinit přímo na podiu. Tím si ovšem u krvelačného publika naběhl, když ho někteří skandováním obratem vyzývali: „Tak chcípni!“ Po dlouhé době ovšem z Rootu příznivý dojem.

LooMis: Ačkoliv jsme letos opět vyrazili s předstihem, první kapelou byli až Root. Stavění stanu, vítačka s ostatními, zdržení na pivu… to je pak hned. Ale před sedmou už stojíme na značkách. Root rozjeli klasický playlist jako minulý rok, tedy s hymnickým Symphony of Destruction, Moment of Fright a Black Iris. Tyhle skladby Root vždycky uměli – houpe to, vokál se krásně nad vším klene, ale je znát, že síly prostě ubývají. Proslovy jsou delší a delší. Bigba je naštěstí stále a vždy dobře naladěn a proslovy jsou místy buď hodně černé (Hřbitov věnoval příteli na chemoterapii), nebo o sexu (stánek Brutal Sex by možná opravdu leckoho nalákal). Trochu mi ale uniklo, jak se mohl divit záchodovým „raketám“ a žlabu, kde si je můžeme prohlížet navzájem, když, jak správně zmínil, Root vystoupili na BA už po 11, on samotný 14x. Ale čas je třeba si ukrátit proslovy a nabrat sílu. Já to chápu – a myslím si, že to vidí i velká část fanoušků, včetně samotného Jirky Valtera („možná už tu dlouho nebudu a nechci chcípnout v domově důchodců“). Jelikož se hrálo o trochu déle než posledně, byla do setu zařazena ještě jedna novinková záležitost - Life of Demon. Pak už se šlo do pravěku a začaly se vytahovat hymny, bez kterých to nejde: Leviathan, Píseň pro Satana a 666. Celkově ale slabší než vloni - bez překvapení odehraný set.

onDRajs: Na festival jsem dorazil letos poprvé už v úterý podvečer. Představa, že v tento den zaberu nejlepší flek na spaní, se ovšem ukázala jako mylná. Všude plno a já se při příchodu do areálu nestačil divit, jak je v něm narváno. Hlava na hlavě, a to vlastně BA ještě ani nezačal. Odbavení u vstupu mi trvalo několik minut, paráda. Zadní část pevnosti je ještě nepřístupná, ale vepředu je regulérní nával.

První kapela warm-up party, kterou jsem viděl, jsou Gride. Jihočeské „skřípající“ matadory jsem neviděl roky, ale jejich stroj na Brutal Assaultu rozhodně nebyl moc dobře namazaný. Zvukově to byla velká bída, kytary zahuhlané, hodně „vyčuhoval“ pouze Inyho vokál, který všechno přebíjel. A rozhodně jsem čekal větší diváckou odezvu, protože Gride hrají poměrně chytlavou muziku. Jenže po skladbách se vždy rozhostilo takové ticho, až jsem se skoro bál, že tu jsem sám. Gride asi prostě nechytili to „své“ publikum, poněvadž jejich koncert jinak nebyl úplně špatný. Kapela udělala reprezentativní průřez diskografií, zazněla dokonce „policejní brutalita“ uvozená členy kapely zpívaným intrem z filmu Tajemný hrad v Karpatech, hrálo se i z nejsilnějšího období, kdy skupina koketovala s mathcorem (Kudykam), ale jinak dominovaly thrashovější kusy z posledních alb. Popravdě, čekal jsem to o dost lepší.

MXL: Hácégrindoví Gride patří mezi ty zajímavější domácí spolky, ale vystoupení na BA jim až tak moc nesedlo. Nepříliš výrazný kytarový sound dokázal napáchat škody na celkovém vyznění jinak agresivní produkce Jihočechů. Ani velké podium živelné klubové kapele příliš nesedělo, podpora fans byla po brněnských výrazně slabší, i když vystoupení svá pozitiva mělo a nejednalo se o průšvih, to vůbec. Předchozím hudebníkům Gride věnovali názorově rezonující V kundě panny Marie.

onDRajs: Tahák úterý byl jasný. Suicidal Tendencies! Strašně mě zaskočilo, kolik lidí na ně přišlo. Desítky z nich měli na sobě jejich trika, nechyběly rovné kšilty a bandana šátky na čelo. Mike Muir a spol. rozjeli show a lidi jim jednoznačně zobali z ruky. Skupina totiž v této sestavě sází na osvědčené klasiky z 80. let. Chytlavá směs punku, thrashe a hardcoru, namíchaná fifty fifty, kotel rozeskákala. Circle pity byly snad u každé skladby, lidé pařili jako o život. Zvukově to bylo dobré, jen se tu poprvé objevilo to, co se mělo opakovat i další dny - kytara Deana Pleasantse hlasitostí výrazně přebíjela druhého sekerníka. Naopak v mixu vynikla slapující baskytara Ra Díaze. Suicidal Tendencies mívali čich na dobré bicmeny, Dave Lombardo sice dostál svému jménu (hlavně v přechodech, víc mu přímá muzika předvést nedovolila), nicméně ruku na srdce, Eric Moore je jenom jeden. A Mike Muir? Jestli hledáte důvod, proč tuhle bandu vidět živě, tak je to právě on. Je to prostě osobnost. Publikum neustále hecuje, z jeho vystupování vyzařuje pohoda a jeho průpovídky mezi skladbami lidi vyzývají k odmítání zařadit se do mentality stáda a jít svou cestu za naplněním svého snu. Osobně se však musím přiznat, že vystoupení Suicidal Tendencie na mě bylo dost dlouhé. Přece jen se skladby podobají jako vejce vejci, navíc jsou docela dost dlouhé a rytmických změn v nich moc není. Skupina měla v úterý luxusní podmínky, nikdo po ní nehrál a tak měla na všechno času dost. Skladby? War Inside My Head, Freedumb, You Can’t Bring Me Down a řada dalších (LooMis: skejťácká hymna Possessed to Skate i smutná dětská říkanka I Saw Your Mommy. Z nové desky pak jako jediná - pocta Ozzymu – Clap Like Ozzy), při kterých vyřvávali refrény skoro všichni. Konec koncertu byl jeden velký mejdan, skupina si na pódium pozvala snad dvacet lidí a všichni tam společně pařili Pledge Your Allegiance. Zahřívací party jak má být, a to festival vlastně ani nezačal.

MXL: Headliner warm-up sestavy přilákal překvapivě velký dav fans a je otázka, zda za to může pouze renomé kalifornských crossover skate thrasherů. Je pravděpodobné, že kdyby BA začal už v neděli, bude narváno stejně. Co se týká show Suicidal Tendencies samotného, mělo svoje vrcholy i pády. Na jednu stranu tutovky jako I Shot the Devil, War Inside My Head, Subliminal nebo I Saw You Mummy fungovaly spolehlivě a podlážky pod podiem okusily první divoký circle pit. Z jiného hlediska přesvědčil svým nasazením především Cyco Miko, kytar se opět dostávalo méně a Dave Lombardo za bicími byl tak trochu zbytečný luxus v relativně jednoduchých skladbách.  ST hráli určitě hodinu a půl, čímž se jednalo spíš o regulérní vystoupení než festivalové. Jako předvaření vepřových hlav pro hlavní chod festivalu to ušlo a s odezvou nemohla být kapela jinak než spokojená.