Minulý týden byly pro metalové uši a játra doslova žně. V pondělí Praha přežila kobercový nálet od Napalm Death a možná že v tuhle chvíli hrají někde poblíž ve vaší sokolovně. V úterý vyrazila omladina na nějakou tu technařinu na Chmelnici, kde si to povodili Despised Icon. A středa patřila řezníkům z Floridy, kteří si na pohodu vyprodali Akropoli.

Určitě tomu pomohl výběr souputníků. První z nich byli francouzští No Return, kteří v době mého příchodu na prknech už drtili. Francouzi jsou harcovníci, kteří svůj death/thrash táhnou taky už téměř tři dekády. Já bohužel musím říct, že přesně tahle „čistá“ kombinace mě nebaví. Jejich hudba měla rychlost, kila a spoustu sólíček opravdu perfektně zahraných, ale u mě bez zásadního zásahu. Nechybělo nasazení a kapela opravdu makala, jen to šlo mimo mě. Byl jsem však v drtivé menšině, protože své fans tu mají a zaslouženě sbírali ovace u merch tablu.

Hrálo se na čas a připravené aparáty zaručily rychlou výměnu kapel, takže dle časového plánu naskočili The Black Dahlia Murder. Set Amíků byla jedna velká jízda rychlovlakem, ze které nebylo radno vystupovat. Od prvních tonů úvodní skladby Widowmaker zavládl bubeník Alan Cassidy a poháněl celou mašinérii neuvěřitelnou rychlostí, v jejímž čele nediktoval nikdo jiný než Trevor Strnad. Jím vynucený circle pit od třetí skladby se zastavil až na konci setu.

Detroitští vloni vydali desku Nightbringers, z té se logicky čerpalo nejvíc (Widowmaker, Jars, Matriarch, Kings of the Nightworld, Nightbringers, Catacomb Hecatomb), skladby samozřejmě hudebně navazují na předchozí materiál a dále tak rozšiřují portfolio jejich metalu, který žádný experiment nepřipouští. Jasně, hrozí jistá monotónnost, nicméně kluci z Dahlie ovládají své řemeslo natolik excelentně, že není možné najít námitku. Nejvlídnější byl jako vždy, věčně usmívající se, Trevor. S přehledem měnil polohu vokálu na lusknutí prstu. Vedle svých partů mu chorálově vypomáhali kytaristi. Letitá sehranost tedy nepřipustila žádnou chybu, což v naplněné Akropoli vyluzovalo nejeden spokojený úsměv.

Po loňské, totálně narvané Modré Vopici kapela slavila další úspěšný zářez v české kotlině a Trevor neváhal oznámit zastávku na letošním Brutal Assaultu. Po jejich setu mohl klidně večer skončit, ale to by si floridští zombiežrouti museli odepřít připravenou smetánku. Mladí museli vyklidit pozice před rozhoupanýma, prošedivělýma máničkama, jatka se měla teprve otevřít!

Vlastně nejen tento večer, ale i při pondělních Napalm Death platilo jedno pravidlo, a to, že valná většina lidí v hledišti byli lidově říkajíc staří fotři. U Cannibal Corpse byl věkový průměr snad ještě větší a někteří by mi mohli dělat dědka. Inu metal věkové hranice nikdy neměl a přece jen Cannibal Corpse taky řezničí nějaký ten pátek.

První, co musím ocenit, je scéna. Jednoduchá plachta osvětlená po celý set do krvavě rudé dokonale korespondovala s floridskými krkovičkami. Ti taktéž jedou na podporu nové desky, a proto se z ní začalo. Porcování začalo s Code of The Slashers obsahujíc libové pasáže ve středním tempu, které Cannibal Corpse jednoduše umí. V novince se pokračovalo dál a vlastně opanovala první polovinu setu, což je po 30 letech a 14 řadových deskách vždy skvělý krok od kapely, jejichž hity všichni znají nazpaměť. Po rychlejší Only One Will Die a titulce Red Before Black přišla na řadu opět „pomalejší“ Scourge of Iron a hloubavější Evisceration Plague. To přes všechny, dnes již legendární hitovky, musím vyzdvihnout. Jasně, víme, že mršina z Floridy umí uhánět rychle, ale právě ony pomalý, valivý skladby se skvělým zvukem, který ve středu panoval, dotvořil drtivý mlýnek hodný floridského masokombinátu. Protiváhu jim tvořily právě palby z novinky v podobě Only One Will Die nebo titulní Red Before Black.

Po zdvořilostním pitvání nového masa jsme se postupně přesouvali do minulosti, za čím dál tím větší spokojené hysterie publika. Když Corpsegrinder zahodil do davu téměř prázdnou lahev s vodou, mohla se o ní první řada doslova porvat, za což si od George vysloužila doporučení navštívit psychiatrii a hodil do davu další flašky. Samotný Corpsegrinder byl samozřejmě skálopevnou jistotou. Bezkrká mánička jela svoje vrtulové growly od začátku do konce. Já bych po první coptéře odpadl, on si v pohodě diktoval mohutné growly. I když mám ten pocit, že postupem času na deskách ubylo jeho občasných screamů na konci rýmu a už se víc uchyluje jen k těm growlům, ale to je možná jen letmý dojem.

Strunatci s ním jeli první vrtulovou ligu, kterou jasně vyhrál basák Alex Webster. Vše zpoza jistil mnohými zatracovaný Paul Mazurkiewicz. Ten „hate“ kolem jeho hry jde mimo mě. Pro mě jeho hra ke Cannibal Corpse patří stejně jako Mike Smith k Suffocation, ale to odbočuji, a že Paulova baterie toho večera pálila ostrý do stále rozjařených mršin, není snad pochyb. My jsme s chutí přijímali tok krve proti proudu času a přes horizont milénia (příště víc z Bloodthirst) jsme se dostali až k debutu a jeho zástupci v podobě A Skull Full of Maggots. To už set dosahoval vrcholu, kdy jsme si všichni sborově zařvali I Cum Blood. Set byl už za sedmdesátou minutou a bořil fízlovskou hodinu, ale všem bylo jasné, že bez Hammer Smashed Face, kterou nám Němci budou navěky závidět, se to neobejde.

Suma sumárum naprostá kvalita. Nové skladby makají, kapela sehraná, lidi zešíleli a pivo chutnalo, nic víc dneska metla už nechce.

Večer pak vlastně předvedl trojí verzi death metalu. Každá kapela ji dala po svém, ale věrna svému stylu, což je v dnešní době víc než pozitivum, takže jak říká Corpsegrinder „Keep supporting death metal!!!“

Setlist:
 Code of the Slashers
 Only One Will Die
 Red Before Black
 Scourge of Iron
 Evisceration Plague
 Scavenger Consuming Death
 The Wretched Spawn
 Pounded Into Dust
 Kill or Become
 Gutted
 Corpus Delicti
 Devoured by Vermin
 A Skull Full of Maggots
 I Cum Blood
 Make Them Suffer
 Stripped, Raped and Strangled
 Hammer Smashed Face