Čas se nachýlil a fanoušci těžkotonážní legendy Crowbar měli opět tu čest vidět bandu kolem vousatého barda Kirka Windsteina. Ta je tu v poslední době jako doma  – vystoupení v Modré Vopici jako předkapela Sepultury v dubnu 2010, dál set ve strahovské Sedmě a dva festivalové koncerty na Brutal Assaultu. Návrat do pražského klubu tedy znamenal za posledních pět let už pátou možnost vidět Crowbar živě. Kirk jakoby se snažil splatit svým příznivcům dluh, kdy se jeho srdeční záležitost do Čech 14 let nedostala.

Úkol předskokana si vzali na svá bedra King Keporkak. Vzhledem k tomu, že jsem viděl pouze zlomek koncertu skupiny poskládané kolem nezmara Beherita, předávám tímto slovo Brutusáčkovi: „Hrálo se načas, King Keporkak začali v půl osmé, takže jsem je při mém příchodu zastihl již v plné polní. Není náhoda, že zrovna KK otevírali právě pro Crowbar. Jejich hardcore míří do stonerových a zemitějších vod a byť je barva přiznaná, mnohem důležitější je, že je dobře zahraná. Rychlejší tempa střídají pomalejší pasáže, a kdyby přece jenom ještě o drobet víc zhutnili a zpomalili, nebyl bych proti. Ale i tak spokojenost. Je vidět, že se koncert od koncertu King Keporkak zlepšují a jsou více sehraní. Dvě kytary jsou dobrý tah (v tomto složení jsem je viděl teprve na Christ Moshi) a dovolují víc manévrování, což oproti zmíněné vánoční besídce, kde zvuk nebyl ideální, bylo slyšet naplno. Svižná půlhodina s dobrým zvukem znamenala, že si King Keporkak před Crowbar ostudu rozhodně neudělali." Konec Brutova hlášení.

Faktem je, že koncerty na Sedmě začínají někdy dost pozdě a pak je to honička stihnout vše do policejní hodiny. Louisianská parta ovšem nic nenechává náhodě a na půl devátou startuje. Crowbar v klubu? Jasná věc. Festival přece jenom pro ně není moc to pravé ořechové; chybí fyzický kontakt, atmosféra a koneckonců častokrát i zvukové koule. Co naplat, síla skupiny stojí a padá na zvuku, který dělá v případě Crowbar minimálně polovinu výsledného účinku. A v případě 007 byla produkce kolosální! Už při nástupu kvarteta je jasné, že záměrem je došlé zvukem povalit, rozdrtit, rozkrájet a rozšmelcovat na prach. Člověk na sobě doslova cítí účinek valícího se parního válce. Když v úvodní Cemetery Angels, což je na poměry kapely rychlá HC jízda, zazní konečný ultrapomalý těžkotonážní slam, přidává se ke stavebním strojům stádo nosorožců a slon, který se mi jako pojistka prochází po hlavě.

Tohle mají Windsteinovci s pověstí „heavyweight divison“ do puntíku zmáknuté. Skladby s každým zpomalením nabírají na exponenciální mohutnosti, jsou jako katedrála na kolečkách, která se nezadržitelně valí vpřed a kosí vše, co jí stojí v cestě. Po Cemetery Angels se jde na povinné odbavení loňského, prozatím posledního zářezu, z nějž kvartet zahraje první dva kusy Walk With Knowledge Wisely a Symmetry in White. Uspořádání setlistu je něco, co jsem naposledy v reportu na loňský BA v případě Crowbar kritizoval. Jakoby si to sám Windstein uvědomoval a lehce ho pozměnil. K mému nadšení nově zazní To Build a Mountain s jedním z nejbrutálnějších riffů vůbec, jejíž text by si měl povinně přečíst každý, kdo se cítil opravdu na dně. Kapela hraje i zeppelinovskou No Quarter, která se ovšem ve Windsteinově podání zvrhává v existenciální doom (jak lze překopat k nepoznání Iron Maiden, posuďte zde) a překvapivě i I Have Failed z eponymní desky, s níž Crowbar před 22 lety prorazili. Celkově vzato lze říct, že melancholičtější kusy jsou k těm tvrdším zařazeny v poměru fifty fifty, ale jedna věc mi nedá spát. Nepřijde vám zvláštní, že kapela, která vydala 10 alb, zařadí z jediného hned pět kusů? Otázkou je, zda tu z roku 1993 Kirk opravdu tak preferuje, nebo jde spíš o sázku na jistotu. (Na druhou stranu mi je jasné, že taková High Rate Extinction, nebo All I Have (I Gave) asi prostě musí zaznít, i když bych více ocenil něco z Odd Fellows Rest...) A pro srovnání, mám-li věřit tomuto odkazu, namísto tíživě plazivé Liquid Sky and Cold Black Earth skupina zahraje podobně laděnou „baladu“ I Have Failed a stařičkou Vacuum (kterou bych v živém provedení opravdu uvítal) nahradí Lasting Dose.

Co se týče vizuální prezentace, je objektivně vzato pódiovka Crowbar vlastně nuda. Tři stojící vousatí chlápci drhnoucí struny nehnou ani brvou a moc toho na prknech nenachodí. Trudný protipól ZZ Top, říkám si. Co však musím vyzdvihnout, je Kirkova perfektní hlasová forma, s níž s přehledem zvládá všechny polohy, jen tu a tam si odplivne, zašklebí se, nebo bojovně zvedne pravačku, jakoby chtěl říct: „Ještě jsem tady!“

A ano, fanoušci, kterých na Strahov dorazilo habaděj, mu zaslouženě zobou z ruky. Kapela jako taková je totiž v životní formě. Když kvartet odehraje poslední tóny All I Have (I Gave), nadšení příznivců nezná mezí. Než se ansámbl znovu objeví na pódiu, trvá to poměrně dlouho, ale zdá se, že publikum by ho snad vytáhlo i z dodávky. Krátká porada a je to jasné, Kirk oznamuje závěrečnou Lasting Dose.

Závěrem musím říct, že všichni ti, co chtěli přijít a nedorazili, by si měli rvát vlasy. Ze všech koncertů Crowbar, které jsem měl za ta léta čest vidět, bych tento označil jako za nejzdařilejší. Tóny Self-Inflicted nemůžu dostat z hlavy ani páčidlem…

PS: Ještě před koncertem mi úsměv na tváři vyloudila jedna věc. Stojím u auta, když tu náhle u mě zastaví jakýsi vůz, vystoupí z něj slušně oblečený chlapík patřící minimálně ke generaci čtyřicátníků a ptá se: „Prosím vás, kde je tady klub 007?“ Tak zrovna do něj bych to neřekl. Pán už asi pamatuje hodně. Možná i pamatuje na památný koncert Crowbar s Napalm Death v šestadevadesátém v Belmondu. Přiznejte se, kdo z vás tam byl?

Playlist:
 1. Cemetery Angels
 2. Walk With Knowledge Wisely
 3. Symmetry in White
 4. To Build a Mountain
 5. Conquering
 6. I Have Failed
 7. High Rate Extinction
 8. Planets Collide
 9. Self-Inflicted
10. No Quarter
11. New Dawn
12. All I Have (I Gave)
--
13. Lasting Dose