Americká technical/brutal deathová mašina Abnormality má na kontě novou šlehu Sociopathic Constructs, kterou nyní koncertně propaguje. Nejvíce zajímavé na tom ale je, že dvorní growlerka Mallika Sundaramurthy se odporoučela na mateřskou, a tak ji na nedávno skončeném turné zastoupila většině čekým posluchačům extrémní hudby známá Dahlien (The Corona Lantern, Diligence, ex-Keep on Rotting). Vyrazit se zahraniční kapelou do světa na delší turné, byla nejen obrovská zkušenost, ale byla i velice inspirativní.

V rozhovoru si tedy povíme něco o tom, jak to funguje „tam venku“ a co by měly české kapely změnit ve svém přístupu. Koncertní šňůra Aggressive Misanthropy Across Europe Tour 2019 čítala třináct zastávek v zemích jako Rakousko, Itálie, Francie, Španělsko, Švýcarsko a Maďarsko.
 
Ahoj Dahlien. V prvé řadě se zeptám na první pocity po návratu z turné s Abnormality?

Vzhledem k tomu, že turné už je minulostí nějaký ten pátek, tak pocity postupně opadávají a mění se, nicméně, vím, že bezprostředně po návratu byly moje pocity dost smíšené. Na jednu stranu se po dlouhých přejezdech už těšíš domů a na stranu druhou okamžitě přijde tvrdá realita spojená s faktem, že víc zastávek už prostě není a dostaví se jistá deprese. Po ale i tak dlouhé době můžu s klidem říct, že to byl úžasný zážitek a velmi cenná zkušenost do budoucna.
 
Jak jsi se s Abnormality poznala a jak vzniklo k této „tour hostovačce“?

Před turné jsem se znala jen s Mallikou. Viděly jsme se na jednom pražském koncertě Epicardiectomy v Rock Café, což je kapela jejího manžela Serge. Dávno jsem věděla o její hudební tvorbě a kapele Abnormality a bavilo mě, co dělá, jaký má výraz a jak k věcem přistupuje. Během večera jsme se seznámily a já se jí mezitím stihla zmínit o svých kapelách. Kontakt jsme pak udržovaly velmi mírně přes Facebook a vlastně se ani do oné nabídky opět naživo neviděly.

Doteď mě udivuje, že nabídka přišla, aniž by mě Mallika viděla vystupovat živě, o to víc si vážím vložené důvěry. Někdy v březnu letošního roku jsem pak od ní dostala zprávu s touhle nabídkou a jestli jsem časově schopná se tour zúčastnit. S odpovědí jsem váhat moc nemusela.
 
Všechno to začalo na Obscene Extreme festivalu, kde sis zahostovala v pár písních. Byl to rozhodující moment, jestli si tě kapela vybere či ne, nebo už bylo zřejmé, že koncertní šňůru odjedeš?

Na Obscene jsem si zahostovala pouze v jedné skladbě – „A Catastrophic and Catalyzing Event“ z aktuálního alba „Sociopathic Constructs“. V té chvíli už bylo dávno jasné, že turné pojedu, materiál už jsem měla nacvičený, na Obscene jsem jela kompletně sbalená a připravená na tour. Šlo hlavně o představení mé osoby a nevím, jestli existuje lepší způsob než zrovna formou duetu a zrovna na napakovaném Obscenu, který celou tour uvozoval.

Jak turné postupovalo další a další dny, tak se video onoho songu objevovalo na událostech, které ještě měly následovat, což byl ideální způsob pro potenciální návštěvníky, které zajímalo, jak si kapela povede se mnou za mikrofonem.

Turné zahrnovalo třináct zastávek, a pokud vím, šlo o tvé vůbec první evropské turné. Byla jsi na začátku nervózní?

Nervozita na místě určitě byla, ale zase jsem byla do jisté míry přesvědčená o svých kvalitách a věděla jsem, že přípravu nepodcením. Mírná „vycukanost“ pramenila hlavně z faktu, že se nejedná o vlastní kapelu, ale o kapelu někoho, kdo do tebe vložil jisté naděje a očekává, že odvedeš dobrou práci. Nehledě na to, že jsme neměli vůbec možnost si skladby zahrát na zkoušce všichni dohromady, odpálili jsme to komplet rovnou na vystoupení v rakouském Grazu. Po tomto prvním koncertě nějaké nervy ale úplně odpadly – jakmile jsme skončili náš set, tak jsem mohla vydechnout a říct si: „Jo, tohle bude dobrý.“

Jisté obavy jsem ale měla i z důvodů hlasové hygieny, nevěděla jsem, jak se mi bude dařit zvládat tuhle nikdy předtím nevyzkoušenou nálož více jak 10 bez přestávky jdoucích vystoupení. Pořád jsem se ujišťovala, že když budu v klidu a budu dodržovat jistý pravidla, který si nastolím, tak to v klidu zvládnu, a to se taky stalo.
 
Můžeš popsat rozdíl v tom, jak to vypadá na pódiu v České republice a v zahraničí?

Podstatný rozdíl na pódiích vlastně ani není. Kluby vypadají stejně, někde jsou super podmínky, někde je to kolikrát s překvapením a tuhle diverzitu hodně kvituju. Připraví tě to na všechny možný situace. Tam, kde to nejmíň čekáš, je nejlepší vybavení a největší čistota, tam, kde bys očekával, že to bude palba, je pouze jeden odposlech, který je stejně ve finále naprosto nepoužitelný a během koncertu ho radši úplně oželíš a jdeš do pitu, kde si to odzpíváš skoro po paměti daleko líp. Stejně tak jako celá příprava před koncertem. Výhoda byla, že se v drtivé většině případů člověk dostal na dané místo včas a mohl si tak všechno okoukat, osahat, Gorgasm měli skoro pokaždé zvukovku ihned po natahání cajků do klubu. Víc času znamená přirozeně víc klidu a ve finále i taky lepší výkony.
 
Byly nějaké rozdíly v přístupu a profesionalitě v jednotlivých zemích? Kde se ti hrálo nejlépe a kde ses cítila na pódiu nejvíce uvolněně?

To ani tak nezáleželo na zemích jako na lidech, kteří ty koncerty dělali. Vždycky to tak je. Uvolněně se hrálo tam, kde se člověk cítil jednoduše dobře a nebylo potřeba řešit nějaké technické věci a podobně. Osobně mám radši větší pódia, ale kouzlo je v tom se adaptovat na všechna možná prostředí. Dost to taky závisí na tom, jak je člověk unavený, jak ho žene publikum.

Největší zážitek byl bezkonkurenčně náš set na festivalu v Barceloně, kam pravidelně chodí víc jak tisíc lidí. Měli jsme skvělý hrací čas a španělští fanoušci jsou totální nadšenci, celé vystoupení s námi odtáhli. Skvěle se mi ale hrálo taky ve Vídni, Budapešti a Charleroi.

Máš z některých zemí speciální zážitky, o které by ses chtěla podělit?

Zážitků je mraky, nejvíc bych ale určitě vypíchla, co se dělo při našem setu v Barceloně a celou dobu po něm, až do příchodu na hotel. Neuvěřitelné nadšení a vděčnost fanoušků pro nás udělaly z té zastávky zlatý hřeb celého turné, pokud se nepočítá Obscene Extreme, což je vrchol sám o sobě.

Nikdy si předem neplánuju, že půjdu do lidí a nechám se jimi vyvést, vždycky mi to musí při koncertě sepnout, abych si řekla „Tak jo, jdu dolů“. Když jsem pak zpívala na jejich rukách a otočila jsem se hlavou na kluky na pódiu, bylo velký zadostiučinění vidět, jak si to užívají.

Ve Vídni se mi při vykládání věcí do klubu podařilo na místních schodech zrychtovat kotník, naštěstí jsem pořád mohla chodit a nebylo to nic vážného, nicméně od té doby jsem se na pódiích musela hlídat, abych opět špatně nenašlápla a dílo zkázy tak nedokonala, to už ale byly jen tři koncerty do konce a vše dopadlo dobře.

No a poslední věc, co ve mě zůstane napořád, byl noční přejezd z Milana do francouzského Le Grau du Roi. Koncert v Montpelliere byl nečekaně zrušen z důvodů blížícího se svátku dobytí Bastily a my tak měli den volna. Rozhodli jsme se, že pojedeme hned po milánské show přibližně sedm hodin, abychom si mohli pak užít celý den pláž a pohodu francouzského Azurového pobřeží. Ani na minutu jsem nezamhouřila oči, protože jsem byla na místě spolujezdce a udržovala tím našeho řidiče Radka vzhůru tím, že jsme celou cestu mluvili česky. Čekala jsem, že po příjezdu na místo padnu a prospím celý den, ale byla jsem tak nadšená, že jsem ani nepobrala, jak se mi to podařilo překonat. Paradoxně jsem tak nabrala daleko více sil na druhou půlku tour.
 
Předpokládám, že jsi se své party zodpovědně a profesionálně naučila. Jaké to bylo zpívat postupy a texty, které nejsou tvoje? Jaký byl rozdíl odeřvat skladby Abnormality, Diligence či The Corona Lantern?

Byla to velká výzva. Ale co se naučíš na něčem cizím, tak si ve fragmentech přineseš zase dál. Flow je dost jiná a nějaké skladby bylo těžké vypilovat, hlavně tam, kde se akumuloval velký počet slov. Textový slovník Abnormality taky není žádná brnkačka a pro člověka, který nemá angličtinu jako svůj rodný jazyk, to může být v prvních chvílích náročné. Od toho jsem ale měla těch pár měsíců k dobru a ve finále jsem to začala vnímat tak, jak bych měla. Bylo jasný, že budu znít jinak, ale chtěla jsem primárně zachovat formu nahrávek a většinu výrazů. Někde jsem si to udělala podle sebe, protože mi to při učení více sedělo.

Oproti Diligence, kteří jsou stylově více příbuzní, jsem používala velkou porci hlubokých vokálů, které ve tvorbě Abnormality hrají maximální prim. Zároveň jsem se ale nebála zaimprovizovat a používat výrazy, po kterých bych sáhla přímo já. V průběhu večerů se to taky poměrně měnilo, nechceš, aby každý tvůj výstup zněl stejně, chceš se tím taky bavit a dělat si to pestřejší.
 
Ovlivnilo to nějak, co se týče techniky pro vokály a směřování Diligence, tvůj projev?

Řekla bych, že díky tréninku konkrétního repertoáru a celému turné jsem se s hloubkami dostala o něco níž, než jsem byla předtím. V rámci Diligence bych to určitě ráda zakomponovala, ale stále budu chtít, aby bylo textům dostatečně rozumět a aby celkový projev byl stejně jako doposud variabilní. Celé turné přineslo taky značnou lehkost v projevu jako takovém, a to taky dost pomůže. Už nečekáš x měsíců na nějaké vyzpívání, které ti může přinést v reálném stavu pouze živý výstup, ale díky komprimovanému času na turné se tam dostaneš velmi brzy.
 
Nyní k tomu nejvíce podstatnému. Po turné s Abnormality jsi viděla, jak to funguje v řadách zahraniční kapely. Jak odlišně od těch českých fungují ve svém přístupu a co si myslíš, že dělají tuzemské kapely špatně?

Všechno to byly kapely, které pravidelně jezdí a vědí, která bije, dost věcí tak probíhá automaticky a když se něco pokazí, tak je řešení vzhledem ke zkušenostem na dosah ruky. Nepodceňuje se merch, spíš naopak, je to to první, na co se kapela ptá, kde jej může rozložit a po vystoupení u stolu vždycky někdo je, protože si uvědomují, že to je zásadní přírůstek do kapelního rozpočtu. Fanoušek nebude čekat, až se někdo z kapely uvolí přijít ke stolu. Zároveň je dobrý vydržet u merche co nejdýl, nikdy nevíš, kdy si od tebe někdo bude chtít koupit suvenýr. To byl třeba případ barcelonského festu, kde jsme na merchi utržili úplný nesmysl.

Jinak, neodmyslitelné pokoncertní párty probíhají dost podobně, ne-li kolikrát hůř, ale ať to večer dopadlo jakkoli, tak ráno je to zase reálná story a ty lidi s tím počítají. Budíčky jsou neúprosný a bez ohledu na to, jak se člověk cítí, tak se musí bezpodmínečně dát do pohybu. Bavit se můžeš i s pocitem jistý zodpovědnosti.

Změnilo tě to nějak? Narážím na přístup ke kapelám, ve kterých vystupuješ a na uvědomění si všech těch rozdílů.

Změnilo mě to tak, že si uvědomuju, že bych vůbec neměla problém s tím vyrážet na podobná tour, a klidně i v častějším sledu za sebou. Bez podobné zkušenosti si to ale člověk málokdy uvědomí, řekla bych, že to ani nejde – potřebuješ vidět v reálném čase, jestli ti to něco dává nebo spíš ubírá a trápíš se tím. Tohle všechno určitě není pro každého, někdo má rád své pohodlí a na tour proběhne spousta věcí úplně jinak, než si naplánuješ. O to víc zážitků ale aspoň v mých očích pak jedinec má.
 
A co mentálně? Cítíš na sobě nějaký progres? Určitě ti zkušenost s velkým turné dala odhodlání, sebevědomí a uvědomění si, že když něco chceš, tak toho dosáhneš.

Zpětně se hlavně pro živé výstupy dostavilo zase větší sebevědomí a lehkost projevu, kterou jsem už zmiňovala. Tyhle posuny jsou jen logickým vyústěním celé štace. Odezvy ve mně vzbuzovaly pocit jistého naplnění a myšlenek, že to, co dělám, dělám asi fakt dobře. A tím je to více motivující.

Určitě jde aplikovat x věcí dál, i když prostředky a postupy se jistě budou vždy v něčem lišit. Odhodlání je super, ale moc toho s ním neuděláš, pokud se v kapele nesladíš na stejnou vlnu. Můžeš mít nějaký cíl, ale pokud se těch osobních x cílů zásadně liší, tak máš problém. Každá formace to má jinak a trápí ji jiné věci, přes které je potřeba se překlenout. Důležité je si problém uvědomit, a když s ním bude člověk pracovat, tak se řešení dostaví.
 
Co bys vzkázala českým kapelám? Jaký první krok by měly učinit ke změně?

Zcela určitě neexistuje jeden konkrétní recept, jak se dostat víc do povědomí, pořád to beru tak, že je to shoda spousty okolností, jediný, ale i to zásadní, co pro to může člověk udělat je, že se za každých okolností bude snažit podávat co nejlepší výkon a bude se snažit být dobře naladěn. Všude se točí spousta negativity a vzhledem k tomu, že si tímto fakt vydělávat nelze, tak je víc než na místě se tímto vším hlavně bavit. A jestli to zní jako názorový alibismus, tak ať, protože pro mě tohle skutečně funguje. Pozorovat věci, kde to drhne a na ty se zaměřit, snažit se přicházet s něčím novým, co vlastní kapelu nakopne a přesunout kreativitu i jinam než do muziky.
 
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů ve tvé hudebně-umělecké cestě. Na závěr dej tvé nejoblíbenější pecky od Abnormality?

Pokud budeme řešit jen ty, co jsem se učila na turné (bylo jich celkem 11, ale hráli jsme jich střídavě asi jen 8), tak naživo jsem si pak užívala nejvíc ty, které pro mě byly při učení a zkoušení ze všech nejtěžší. Tam se řadí pecky „Monarch Alpha“ a „A Catastrophic and Catalyzing Event“, obě z aktuálního alba „Sociopathic Constructs“. Ze starších věcí bych určitě zmínila „Mechanisms of Omniscience“, „Penance“ a „Swarm“ a potom jako pecky, které na turné nezazněly.