Středeční koncert DARK TRANQUILLITY a několika jejich exotických předskokanů jsem si prostě nesměl nechat ujít hlavně z toho důvodu, že jsem si nedávno zkompletoval diskografii hlavních švédských hvězd a navíc jsem tyto průkopníky melodického death metalu naživo nikdy neviděl. V Šeříkovce se ten večer příliš lidí nesešlo, odhadem tedy nějaké zhruba dvě stovky věrných a zasvěcených, takže bylo mnoho prostoru najít si v sále ideální místo k sledování koncertu a ještě se v něm volně pohybovat.

Celý koncert mi nakonec charakterizovalo několik poznatků, a sice zejména ten, že mne žádná ze zúčastněných předkapel příliš neupoutala, stejně tak zjevné bylo zjištění, jak nezanedbatelnou pozici má u hlavních hvězd večera právě jejich zpěvák Mikael Stanne, jenž se ukázal být opravdu výrazným lídrem, na kterém celý výkon kapely stál nebo padal, a protože se v Plzni ukázal ve velmi dobré formě, měl jsem z koncertu i přes celou řadu výtek (viz.níže) nakonec dobrý pocit.

První zahřívače THE LEHMANN PROJECT jsem bohužel nestihl, protože koncert začal velmi brzy, tedy zhruba někdy těsně po sedmé večerní. Když jsem poprvé nakráčel do prostorného sálu tohoto stále po socializmu dýchajícího kulturáku, svůj set zrovna zahajovali Francouzi ACYL, v jejichž řadách působí několik členů alžírské národnosti. Horkokrevnost z hudebníků přímo sálala a svůj avantgardně pojatý groove metal, který měl dle mého vcelku blízko k stylu brazilských SOULFLY, obohacovali celou řadou exotických rytmů (v jednu chvíli se bubínků zhostila většina kapely). Jinak vlastně nešlo o nic dosud neslyšeného. Deathmetalově uřvaný hlas burácel nad podlazenými riffy a vše působilo tak nějak skočně. Opravdu nešlo o hudbu, která by chtěla nějak zásadně upalovat vpřed, spíš se tak rochnila v podobných schématech a vlastně po několika skladbách splynula do určité monotónnosti. O nic lépe na tom však nebyli ani Finové z AMORAL, kteří by se dali považovat za jakousi třetiligovou farmu pro AMORPHIS (v jejich zpěvnějším období z konce devadesátých let). Vyzáble působící zpěvák s culíkem předstoupil v košili, kterou měl přetaženou nemožně vypadající vestičkou - ke zbytku své kapely se zkrátka nehodil. Vypadal vlastně trochu jako bratranec Villeho Vala z HIM a to nejenom díky faktu, že se snažil ze sebe ždímat tóny, na které svým hlasovým rozsahem neměl. Jeho rozevlátí dlouhovlasí spoluhráči, na první pohled (díky prasečím rypáčkům) vypadající jako typičtí Suomi metalisté, však svými songy nijak neupoutali a vrstvili jeden kýč za druhým. Šlo zkrátka o velmi typický severský dark metal okresní jakosti (ačkoliv má tahle kapela ve svém profilu uvedené značky thrash/death - čert vem škatulky), prostý nějakých výraznějších nápadů, notně přehrávaný a rádoby dramatický.

Hlavní hvězdy večera byly několik tříd nad všemi předešlými kapelami, zejména díky osobě svého frontmana, který se ukázal být pevný v kramflecích ve všech svých hlasových polohách a ještě působil na pódiu dost sympaticky, což se projevilo v jeho časté, ovšem nikterak dlouhé komunikaci s fanoušky. Stanne dokonale vyburcoval stohlavý chumel pod pódiem a lehce do hudby DARK TRANQUILLITY všechny přítomné vtáhl. Slabinou se ukázalo nápadné upozadění obou kytaristů na úkor kláves, které na můj vkus zastávaly ve vystoupení příliš dominantní roli. Švédové totiž již několik let působí bez baskytaristy (tento nástroj suplují samply ovládané klávesákem) a na zvuku to je znát hlavně díky mírné ztrátě dravosti. Všichni čtyři Stanneho spoluhráči plnili pouze roli jakéhosi křoví, což ani tak nevadilo, neboť je tento blonďák schopen přitáhnout na sebe pozornost a celý hodinu a půl trvající koncert, ve kterém zaznělo zhruba šestnáct skladeb, sám kočírovat. Hrálo se převážně z alb Damage Done, Fiction a zejména z posledního díla Construct, výlety do devadesátých let se v Plzni nekonaly. Já osobně jsem si nejlépe vychutnal právě skladby z poslední desky jako Uniformity, State of Trust nebo The Silence In Between, které mi umožnily zjistit, jak moc mi současné pojetí DARK TRANQUILLITY v lecčems naživo připomene pozdní tvorbu PARADISE LOST. Možná je to zvláštní, ale tohle byl vjem, kterého jsem si všiml jednoznačně nejvýrazněji.