Australští králové zasněné neoklasicistní world music se po třech letech představili pražskému publiku a jakoby se jednalo o úplně jiné uskupení. Úroveň uměleckého ztvárnění a přednesu hudebníků se nijak výrazně nezměnila, ale duch souboru nabyl zcela jiné kvality.

Je jistým prokletím, že tak vznešená a často až nadpozemská hudba je u nás opakovaně prezentována v útrobách obludného bolševického Kongresového centra. V kontrastu s historickými sály oper a divadel v zahraničí bych i v Praze uvítal progres důstojnějším směrem. Budiž ale konstatováno, že akustické parametry prostor jsou pro daný žánr vyhovující.

Když se napětí změní v harmonii

Kdo viděl DCD v roce 2019, mohl si povšimnout, že přes brilantní výkon kapely bylo cítit jisté napětí mezi hudebníky. Přesněji mezi Lisou Gerrard a Brendanem Perrym. Tehdy jako by se mezi nimi vznášelo cosi nevyřešeného, společné tour po letech bylo možná spíše tolerováno ve vyšším zájmu a třeba i finančním. Matrona Gerrard v podstatě s Perrym trávila na pódiu minimum času, téměř se neusmála, písně si vůdčí dvojice rozdělila a střídala se, přičemž jeden z nich byl většinou v zákulisí. O společném propojení obou fenomenálních hlasů nemohla být řeč, a pokud už v zájmu skladby působila dvojice na jevišti, každý na opačné straně. Vše chladné, odtažité a do sebe uzavřené.

Dead Can Dance aftercovid verze 2022 byla proto tak trochu zjevením, protože tato tenze, ne že by zcela vymizela, doznala zásadní proměny ku prospěchu vyznění. Osmičlenný band se držel v rámci rozlehlého pódia blízko při sobě, jeden druhému takříkajíc koukal pod prsty a vzájemné propojení bylo téměř hmatatelné. Minimalisticky pojatá scéna s pozvolna se proměňujícími abstraktními projekcemi vkusně doplňovala intimní náladu skladeb a jejich interpretace.

Brendan byl zajisté tou hlavní personou, ale Lisa dostávala svůj zasloužený prostor uznávané divy a star filmových sountracků a jejich ega se tentokrát nikterak netloukla. On střídal mandolínu s elektrickými kytarami, ona si pěla u asijského cimbálu. Čarodějnické zaklínání a halekání i meditativní evokace starověkých Lisiných písní byly prokládané Brendanovým uhrančivým přednesem, melancholicky zabarveným, medovým a bluesově prožitým. Celý oktet přesto performoval v jakési bublině odtržené od vnějšího světa, nenechal se rušit přítomností diváků, maximální soustředění a koncentrace bylo patrné u každého z muzikantů. Nicméně ani úsměvy protentokrát nechyběly.

DCD poctivě zrekapitulovali čtyři dekády tvorby

Zajímavá byla skladba vybraných písní. Největší prostor dostal překvapivě materiál z tři desítky let starého kultovního Into the Labyrint, kde se do popředí uplatňoval stále silněji vliv etnické hudby na místo dřívějších potemnělejších vlivů. Předznamenala to již úvodní Yulunga, dostalo se na tutovku The Ubiquitous Mr. Lovegrove s Perryho naléhavým „I don´t believe you anymore“. Hypnotická Brendonova The Carnival is Over patří mezi kanonické skladby DCD a své místo si našla i jako předposlední hraná středověká balada The Wind That Shakes the Barley nezvykle předehraná a ukončená flétnou a zpívaná pouze Gerrard s ambientním doprovodem kláves.

Z odhadem asi dvaceti skladeb byla preferovaná i předposlední deska Anastasis s posmutnělou Amnesia, Opium nebo vesmírnou evolucí Children of the Sun. Novější Dionysus reprezentovala rituální Dance of the Bacchantes. Bohaté zastoupení perkusí obou bubeníků pomáhalo nejednou vytvářet dynamické a dunivě prostupující prostředí, kdy se posluchač nechal do dálav unášet společně s opakujícími se samplovanými patterny. V podstatě troje klávesy (jedny ovládal baskytarista) se minimalisticky prolínaly a doplňovaly, až zhmotňovaly zajímavou koláž propletenou s beaty a akustickými nástroji. Sound DCD je tak naprosto unikátní a mají na něj patent.

Možná je to s postupujícím věkem, ale písně Brendana Perryho na mě působí dnes mnohem naléhavěji. Nicméně nenapodobitelná technika zpěvu Lisy Gerrard mi opakovaně vyvolala husinu a přiznám se, že nejednou mnou v průběhu koncertu ten emocionální nátlak pohnul. V ikonické andělské elegii The Host of Seraphim jsem musel zírat s otevřenou pusou. Síla jakou v tomto kusu soubor coby a capella Lisu vokálně doprovází, je ohromující až magnetizující. Z The Serpent´s Egg zazněla ještě Severance. Savenan z Towards the Within provedená pouze v ženském duu Lisou a doprovázející klávesistkou Astrid Williams byla opět dechberoucí záležitostí. Tato sympatická skotská folková zpěvačka zahrála i jako první akt večera a musím uznat, že její hlas v celém organismu DCD hraje nemalou roli.

Překvapilo mě zařazení pro mě do té doby neznámé skladby Bylar, o níž jsem se dozvěděl, že vyšla pouze na kompilaci 1981-1998. Ocenil jsem i raritní Persian Love Song a pochopitelně další klenot Cantara, kterážto byla jediným zástupcem z Within the Realm of a Dying Sun. Zcela chybělo cokoliv z debutu, i když z toho období zazněl epkový song In Power We Entrust the Love Advocated a na přelomové album Spiritchaser kupodivu taktéž nedošlo vůbec. Z Aion pak proběhl Perryho majstrštyk Black Sun a zazněla i dvojice skladeb ze Spleen and the Ideal (Mesmerise a Avatar).

Z podrobného výčtu skladeb je evidentní, že DCD poctivě zrekapitulovali své čtyřicetileté experimentální putování od gotických a dark wave hlubin, přes neoklasicistní a folkové polohy dále k etno a world music vodám až k čistě spirituálním polohám. Hudba Dead Can Dance má silný duchovní rozměr, dokáže být celestiální i démonická, posluchače přenáší do rajských sfér i melancholických zákoutí bezedného smutku. Jsem rád, že se k nám vrací.