Asi tak polovina publika z včerejšího setu Dälek se přesunula na Sedmičku a teď postává před klubem a čeká na Gnod. Půlhodinové zpoždění normálně ničemu nevadí, ale striktní desátá a napnuté načasování dávají důvod k nervozitě. Chvíli po osmé začínají hrát Lightning Glove.

Ti hned zpočátku překvapují netaneční polohou. Ondřejové (aka Dizzcock a Head in Body) u elektroniky tvoří poměrně minimalistický podmaz, který jakoby se přesně strefoval mezi dubstep a power electronics, méně basový než první, méně hlukový než druhý žánr, což doplňuje zpěv blížící se sakrálnímu smutku Geoffa Rushtona na posledních albech Coil. (Pozn.: Jde o první vypuštěný song z chystané novinky, Looking Sharp Was Easy.) Po důkazu, že jim jde i klasičtější „krása“, se LG vracejí ke svému stabilnímu zvuku dystopické párty. Ve skladbách jde často poznat konkrétního interpreta, kterého LG v dané době poslouchali, ale nijak to nevadí. Zpočátku se set pohybuje spíš u staršího dubstepu, kde velice osvěží přiškrcené, minimální wobbly, těžké až anti-taneční, později se vynořuje „post-rave“ s retro synth zvuky, místy dokonce připomínající Senniho deformace trance nástupů, jindy zase shackletonovské etno. Celek však má i díky naléhavé deklamaci, která jim provází, rozpoznatelný charakter. Přechody mezi skladbami občas drhnou, to však k proklamované punkovosti kapely patří, ke konci ztrácím pozornost, ale celkově vzato nezbývá než konstatovat, že LG opět odehráli výborný set, navíc podpořený silným zvukem. Jen pro pořádek dodám, že uprostřed první řady příkladně pařil Paddy Shine.

Gnod nastoupili ve čtyřech, v klasickém rockovém složení a s obrovským nasazením odehráli set minimalistického, hypnotického psychedelic rocku. Během něj víceméně stabilně stoupala v mixu rytmika, místy posílená ještě basou jinak na kytaru hrajícího Chrise Haslama, který od poslední zastávky v Praze s Dwellings shodil většinu svých metrových dredů. V první skladbě prakticky nebyly slyšet bicí, takže šlo jen o masu riffů, což se následovně srovnalo. Převážně instrumentální skladby občas doplňoval Paddy Shine naléhavým řevem. Normální set sestával přibližně ze čtyř skladeb, přičemž v poslední pěkně vystoupila basová linka a ozvláštnilo ji sólo na saxofon v podání Paddyho Shina. Přídavek začal jen naprosto minimální spoluprací bicích a basy, ale rozvinul se do plnohodnotné psych rockové jízdy.

Na skladby z čerstvého alba Infinity Machines nedošlo. Řečeno stručně, byl jsem natolik frustrován naprostou absencí současné tvorby Gnod, kterou považuji za zajímavější než jejich psychedelický rock, že jsem si koncert vůbec nedokázal užít a nedokážu tak přiblížit jeho případnou zajímavost.