Gába: Do Vopice přicházím s cílem hlavně dnešek přežít a tak akorát, tedy na poslední tři skladby Australanů Eternal Rest. Na první pohled mladý kluci, co se teprve snaží rozjíždět svou deathmetalovou kariéru, ovšem zpětně dohledávám, že už nějakej ten pátek hrajou. Snaha se sice upřít nedá, ale výsledek je, slušně řečeno, dost rozpačitej. Riffy, který jen projdou kolem, ještě ke všemu podivně poslepovaný a víceméně vůbec nic neříkající. Navíc vše ještě krutě srážel výkon bubeníka. Ve chvíli, kdy by člověk čekal konečně sypec, najednou totální brambory. Ostatně on nesypal vůbec, jednoduše proto, že to evidentně neumí. A zvuk? Špatnej, bez koulí, jenom takový šmrdlání po povrchu. Chlapcům by měl někdo říct, že pokud chtějí hrát tenhle styl, tak se do toho musí taky trochu opřít. Takhle to byl „válec“ asi jako Céline Dion feat. Manowar. Suma sumárum, na rozjezd slušný. Kecám, stálo to za hovno a kluci by se měli minimálně tak na rok zavřít do zkušebny.

Následuje krátká pauza, během který kupuju vytoužený triko Gorgasm Bleeding Profusely (jak později zjistím, rozhodně nejsem sám), prohodím po dlouhé době pár vět se známými tvářemi a taky dávám jedenáctku Kozla (kupodivu se dá i pít).

Nastupuje druhá kapela dnešního dlouhého večera, berlínští Pighead. Tohle už je trochu jiný kafe. Poměrně poctivý BDM s výjezdy až někam k deathcoru. Ostatně zpěvák je ukázkovej deathcorista, nejen co do počtu kérek, ale i díky jeho kreacím na pódiu. Zvuk výbornej, jen bych trochu vytáhl kytaru. A tady rovnou narážím na malý kámen úrazu, jelikož druhá kajtra jim, dle mého soudu, občas citelně chyběla. Jináč se valilo slušně, těžko k něčemu přirovnávat, jednoduše slušný BDM a za tím občas nic hledat nelze. Škoda, že se dost zbytečně utápěj v tupejch slamovačkách (proč každý druhý BDM musí mít tyhle stupidity, stále nechápu). Nejlepší byli právě naopak v sypačkách, kde teprve vynikl potenciál bubeníka. Jaký diametrální rozdíl oproti předchozímu tlučbubnovi (ty šílený přechody, tuším v poslední skladbě, byly fakt luxusní!). Takže pokud zapomenu na první kapelu, tak tohle bylo na rozjezd poměrně ideální. Dvacet minutek výplachu a konečná. Mimochodem z Berlína si s sebou přivezli velmi zajímavou podporu, ale o tom snad už kovaný brutal death metalista Ondra.

onDRajs: Aby ne, když každý den piju vodu z brutálního kelímku! Do stověžaté jsem si to přihrnul krátce po sedmé, kdy se z klubu ozývají samé libozvuky. Otevírám dveře a ano, Cher tu dnes nehraje! Místo ní zaskočili Pighead, žasnu nad čistým zvukem, hlavně tedy bicákovy triggery jsou ostré jako kudla, díky nim se produkce neutápěla v nekonkrétní mlze. Postupy klasické BDM, které nevyčnívá, ale je dobře zahrané. Chlapi vědí, kdy skončit, 20 minut stačí. Na rozehřátí fajn.

Ono se totiž celý večer jede v rozmezí hlubokého C a E. Ale v BDM se dá z pár akordů složit hned několik desek. Další bandou, která se mě o tom snaží přesvědčit, jsou Whoretopsy z australského Melbourne. Hodně se slamuje, primitivní džn-džn pasáže se kvintet snaží oživit mnoha technickými vyhrávkami. Bohužel, na vystoupení jsou slyšet hlavně jen basové spodky a harmonie, které na CD z Whoretopsy dělají muziku, úplně zanikají. Ve finále na to vlasatí Australané doplatili, přestože byli hudebně možná „nejbarevnější“ kapelou. Hraje se zejména z rok staré fošny Never Tear Us Apart. Stylově techničtější death/core, může být?

Začínal jsem si říkat, jak ten maraton sedmi kapel tak extrémního žánru vydržím. Nezbývalo nic jiného než věřit, že některá z nich nebude valit slamy o jedné notě kombinované se stlačenými sypačkami á la Disgorge (BDM zákon!), ale že nabídne i jiný pohled. A to se vyplnilo s příchodem brazilských Nervochaos. O pořádný šok se postarala, aniž by ještě hrábla do strun. Kytaristka se sladkým jménem Cherry mi totiž nahnala strach, někoho tak ošklivého na pódiu opravdu nepamatuju. Představte si postavu známou z povídek Charlese Bukowského nakombinovanou s někým z Adamsovy rodiny. Regulérní strašidlo. Nervochaos fungují neuvěřitelných dvacet let, přesto se k nim dostávám až ve Vopici. Hudebně mi to zprvu připomíná starší tvorbu Nightfall, ale v brazilském duchu se mnohem častěji skloňuje jméno známější než Václav Havel… Satan. Hudba je rovnější než pravítko, black/thrash, kde se hodně hrozí a gestikuluje, nicméně po třech písních je řečeno vše a já čekám jen na konec setu.

Rectal Smegma mají větší ohlas. Aby ne, gore/grind má v českých končinách mnohem hlubší kořeny, o našem trutnovském Obscenu si štěbetají i vrabci v Indonésii. To už je ve Vopici solidně zaplněno. Odhaduji to tak na osm desítek až stovku příznivců, kteří se na jednoduchou muziku Rectal Smegma chytají jak mouchy na lep. Taková návštěva není na pracovní den vůbec špatná, prostoru je sice dost, ale lidé paří o sto šest. Semenem říznutý grindcore je šrmncnutý staroškolským death metalem, kvartetu vévodí muskulaturní kšiltovkář Yannic, o jehož pravověrnosti svědčí výmluvná kérka. Na opáleném břiše mu modře svítil nápis GRINDCORE. Co dodat?

Řeknu to na rovinu. Ten večer jsem přišel na Gorgasm. Všechny ostatní kapely byly nad plán. Kvitoval jsem s povděkem, že si banda vyměnila pořadí s Condemned, čekat další hodinu by bylo na infarkt. Rozložení sil na pódiu? Vpravo Leski s výrazem samotářského dřevorubce, vlevo vousatý basák Voight, uprostřed pařící kytarák Saylor, vzadu plešatý bicmen Christman. Z něj jsem měl největší strach, protože tam, kde Dave Culross sype „sešívačku“, on hraje většinou jen stlačenou klepačku. Obavy, že právě Christman bude nejslabším článkem řetězu a výkon skupiny bude spíš shazovat než nakopávat, se však nakonec ukázaly jako liché. Koncert lze popsat jedním slovem a přesto stylově – vražda. Bez náznaku humanity, podané nelidsky, totálně přehrocené i tím, že je to všechno zahrané rychleji než na desce. Největší výsmah je hned první polovina setu, kam borci narvali největší (tzn. nejstarší) pecky. Začíná se s Stabwound Intercourse, výpadky mikrofonu Leskiho se řeší přímo uprostřed Disembodied tím, že skupina skladbu utne v polovině a do konce ji dojede po výměně techniky. První třetina vystoupení stojí a padá na skladbách z TOP BDM fošny Bleeding Profusely – zazní titulní věc, Stripped to the Bone, Lesbian Stool Orgy, Fucking the Viscera. Pak se v playlistu začínám ztrácet, hrají se novější věci, ale poznávám Corpsefiend, Destined to Violate. Končí se s Deadfuck. Škoda slabšího zvuku, zprvu to bylo OK, ale s přibývajícím časem se kytary začínají víc a víc ztrácet a kvůli neslyšitelné base chybí koncertu koule. Přesto přese všechno jednoznačně nejlepší kapela večera.

Ke Condemned jen krátce. Po Gorgasm toho mám víc než dost, ale dokud nestříká krev z uší, je vše v pořádku, ne? Američtí Hispánci s do půli těla svlečeným macho-killer-hovadem Angelem Ochoa za mikrofonem hrnou 100% US BDM bez příkras. Slam, klepačka, slam, klepačka, výjezd, kilo, slam, klepačka. Takhle v různých obměnách asi 40 minut. Lid ale mohutně paří, moshpit nebere konce, smekám. Borci – stejně jako před nimi Gorgasm – mohutně zdraví dva členy Defeated Sanity, kteří se na své US miláčky přijeli podívat (Leski: „The best band in the world!“). No, půlnoc odbila, končí se. Zaplaťpánbůh, přežil jsem to! Zase někdy na BDM…