Report z koncertu jsem původně psát nechtěl. Přišel jsem jako řadový, tedy platící, návštěvník, ale okolnosti tak nějak vykrystalizovaly v nutkání podělit se o zážitek z naprosto skvělého večera.

Myslel jsem si, že by to mohl být dobrý koncert, Britové nemají v diskografii slabý článek, ale takový tlak a přitom preciznost a hutný, čitelný zvuk jsem nečekal. Navíc vše umocněné skvělým prostředím Paláce Akropolis. Těžko se mi hledají jiná slova než samé superlativy.

Krátce se ale vrátím o měsíc zpátky, když do Roxy přijeli Karnivool. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale použiji-li fotbalový termín páně Horníka, Britové by v přímé konfrontaci Australany „sfoukli jako svíčku“. Rovněž i zvukově Akropole byla podařenější, a to nemluvím o ceně pěnivého moku. Rozcucnout se před koncertem je povinnost, protože uvnitř už nebývá tolik času a hlavně jsou o přestávkách fronty. Zatímco před Karnivool se to podařilo (naštěstí), na Haken jsem dorazil nepřipraven. Ale dát si 0,4 za 55 je rozhodně lepší než za 69 jako v Roxy, a navíc jen třetinku Staráče přelitou z lahve? Hnus a odpor v Roxy. V obou klubech je policejní hodina ve 22:00, koncerty tak začínají dříve, a tedy i dříve končí. Vlastně musím říct, že čím jsem starší, tím mi to víc vyhovuje. (Ne jako v pátek, kdy jsem dorazil na koncert ve 21:00, byl jsem první a začínalo se až v deset. Ale Diversity za to stáli!)

Se ženou přicházíme úplně na čas – fronta u šaten mizivá, na baru také zatím/už prázdno, takže první pivko, pozdravit se v předsálí se známými a šup na první Amíky. Cryptodira u nás nehráli poprvé a budu souhlasit s kolegou Radkem. Muzikantsky všechno naprosto v pořádku, ale celkovým vyzněním se to nějak nechtělo poskládat dohromady. Jako když vysypete plnou krabici krásných hraček, všechny si pěkně vyzkoušíte, ale žádná vás úplně nezaujme. Chcete je uložit zpátky, ale ouha, ono se to tam nechce vejít a existuje pouze jedna varianta, jak to všechno zase složit. A to chce čas. Neříkám, že tvorba je špatná – najdete taky všechno od neurotického math metalu, kterážto poloha mi ke kapele sedí nejvíc, už třeba kvůli hipsterské vizáži Mika Monaca – až po pomalé, melancholické (avšak nikoliv melodické) pasáže. A tady se to zadrhávalo - jakmile kvartet zvolnil, dostavila se nuda, zatímco neurotické dillinovské věci tlačily. 30 minut tak akorát.

Po kratičké přestávce nastupují jejich krajané Between The Buried And Me. Kapela, která září od první desky, překvapovala a stále překvapuje schopností napsat chytlavé věci a přitom si nelámat hlavu s jejich délkou. Viděl jsem je několikrát a od prvních koncertů mě baví. Je krásné pozorovat, když muzikanti nehrají proto, aby byli vidět a slyšet, ale proto, aby byli slyšet v ten pravý okamžik!

Severokarolínští rozjeli svůj progresivní buldozer s takovou intenzitou, že ve finále lidi v kotli začali pařit jak na deathmetalovém koncertě. BtBaM sice chyběl nemocný kytarista Dustie Waring, ale že by to na show bylo nějak citelně znát, to mi nepřišlo. To bych spíš uvítal, kdyby zvuk byl ještě o trochu intenzivnější a rozhodně bych víc přidal úžasný zpěv Tommyho Rogerse. Nejaktivnější člen kapely neustále pendloval mezi svými klávesami, umístěnými jak jinak než uprostřed pódia a předními řadami, kde během zpěvu hecoval fanoušky.

Jelikož si každá z kapel vezla svoje bicí, a Haken si svoje samozřejmě prominentně postavili na vyvýšený stupínek na podiu, musel se Blake Richardson spokojit s minimem po levé straně, částečně i ukryt za druhým mozkem kapely, kytaristou Paulem Waggonerem. Zcela vpravo se pak „uhnízdil“ basák Dan Briggs, který výrazně vypomáhal s klávesovými party, zejména k novým věcem z Colors II. Největší prostor si určitě vybral ve Future is Behind Us. I když spojení „vybrat prostor“ je při absolutně dokonalé instrumentaci Amíků zavádějící. Za mne (téměř tradičně) největší pozornost poutal pán nejvíce v pozadí - Blake Richardson  Ten člověk je neskutečná mašina – sypačky, brejky, kobercové nálety, vyťukávačky na ráfky. Klidně bych ho, potažmo celou kapelu dokázal sledovat a poslouchat další hodinu. Bylo to po čertech málo!

Z loňské desky desky zaznělo poměrně dost skladeb (rovná polovina setu), zbytek pak z „dvojek“ Automata a Parallax plus Coma Ecliptic. Ale tady je těžko vybírat a těžko obzvlášť tehdy, když by se set klidně mohl skládat taky třeba jen ze třech skladeb. A naložilo by to úplně stejně.

Setlist: Extremophile Elite, Revolution in Limbo, Fix the Error, Never Seen/Future Shock, Dim Ignition, Famine Wolf, Bad Habits, The Future Is Behind Us, Voice of Trespass

Zatímco první dvě kapely už jsem měl možnost vidět, s Haken to bylo první živé setkání. Vlastně nevím, co jsem čekal, ale to, co jsem ve finále dostal, mě dokonale uzemnilo. Na 80 minut jsem byl dokonale paralyzován muzikantským absolutoriem. Desky jsou jedna věc, ale živě skladby měly energii atomovky.

Žádný volný rozjezd se nekonal. Hned první věc Prosthetic byla Dim Mak na solar: tři minuty brutální panterovsky/meshuggovské riffovačky než dojde ke zvolnění, během kterého na pódium přichází vokalista Ross Jennings. Pokud bych chtěl být lehce kritický, tak možná právě k této jediné první skladbě, kdy mi přišly vyšší party lehce nejisté. Během pokoncertního hodnocení jsem se setkal s názorem, že neustálé odcházení Jenningse mimo pódium, pokud nezpíval, působilo rušivě. Nesouhlasím. Pro mne to bylo právě naopak. Jasně, když frontman hecuje publikum k aktivitě je to vždycky plusem pro atmosféru. Jennings několik takových zpestření předvedl – sem tam zapumpoval do vzduchu mikrofonem nebo rozhodil ruce „na Ježíše“, a v The Endless Knot použil jako dekoraci neonové brýle. Ale já si zkrátka a dobře nemůžu pomoct, pro mě naopak vyklizení jeho pozice znamenalo pokyn vyhledat si některého ze zbylých protagonistů a mrknout se na jeho práci.

Pozornost samozřejmě poutali po stranách stojící Charlie Griffiths a Richard Henshall se svými headless osmičkami a fraktály. Zejména Charlieho absolutní koncentrace na hru byla fascinující, a jestli se za celou dobu usmál 5x, je to hodně, a vzdálil-li se od své pozice víc jak o metr, to už bylo na pováženou. Což třeba Richard Henshall se ke konci setu odvážil nakročit aspoň (skoro) k půlce pódia. Ovšem zvuk obou kytar byl ohromující - takhle mohutnou zvukovou stěnu, přitom výtečně čitelnou i v drobných kudrlinkách, jsem už dlouho neslyšel. Celkově ale kompletní sound kapely byl nádherný. V každý daný moment se mohl člověk zaposlouchat do kteréhokoliv z nástrojů a nebylo třeba čekat na nějaké extra sólo, i když i těch bylo/je v každé ze skladeb Haken přehršel. Ani nevím, co bylo úchvatnější, jestli sledovat dokonale synchronizované tappingy, nebo individuální sóla.

Oproti „sochám“ kytaristů ovšem vynikalo hemžení v pozadí – za Charliem byl lehce ukryt navrátilec Peter Jones, který pokud nebyl pohroužen ve svých rejstřících, ale vybrnkával pouze jednou rukou, si show užíval nejvíc ze všech. Řekl bych, že právě kvůli klávesám jsou Haken někdy zmiňováni v souvislosti s Dream Theater. A já bych tím i skončil. Na druhé straně si s basou lebedil Conner Green, který, jestli se nepletu, byl oním, kdo asi na 10 vteřin zaskočil u BtBaM u druhého mikrofonu v Never Seen/Future Shock? Ono totiž to je tak, že Haken jsou nejen skvělí muzikanti, ale taky všichni (až na Charlieho, samozřejmě) dobře a rádi zpívají. A to včetně bubeníka. Blake Richardson mě ohromil, ale pro bubenická čísla, která předváděl Raymond Hearn nemám slov. 

Aby byl výčet toho, co vše Haken dělají společně a mají všichni, tak bych neměl zapomenout na outfit - elegantní zelené košile s motivem aktuálního alba Fauna (vyjde teď v pátek 3.3.23). Z něj už jsou venku 3 singly a všechny zazněly v prostřední části – Lovebite, Taurus a The Alphabet of Me. Jinak drtivá většina setu byla ještě věnována předchozí desce Virus. Důvodem bezpochyby je to, že se jednalo o přeložené turné a k novince bude určitě nové následovat.

Už jsem to tady jednou nakousl: Haken, stejně jako BtBaM bývají často přirovnáváni k Dream Theater (a kupodivu dost triček s touto kapelou fanoušci měli). V obou případech to sice má něco do sebe, ale pouze z desek. Živě jsou tyto dvě kapely úplně jinde než progmetaloví dinosauři: tvrdostí, zvukem i větší variabilitou kompozic. Možná by někdo z výše uvedeného mohl (špatně) vydedukovat, že se taktéž jednalo o nějaký profesorský koncert, který je tedy spíše pro muzikanty než pro „běžného“ fanouška. Omyl. Třeba právě Charlie po konci setu překvapil. Když se došel občerstvit a začalo se pódium uklízet, tak už se usměvavý přišel pozdravit s fanoušky a popovídat si. Po BtBaM jsem zase úplně zjihl, když jsem viděl, jak si každý začal sklízet svou část pódia. Tohle se opravdu často nevidí. Profesionálové každým coulem. A to je myslím ta nejlepší pozvánka na další koncert. Doufám že brzy!

Setlist: Prosthetic, Invasion, The Alphabet of Me, Falling Back to Earth, Taurus, The Endless Knot, Lovebite, Carousel, Messiah Complex I: Ivory Tower, Messiah Complex II: A Glutton for Punishment, Messiah Complex III: Marigold, Messiah Complex IV: The Sect, Messiah Complex V: Ectobius Rex