MXL: Kult pozlacené dekadence mnozí vyhlíželi nedočkavě dílem pro jejich předchozí povedená vystoupení v Praze, dílem pro technicky poněkud zpackanou loňskou show na nejmenovaném festivalu. Povedla se Císařským Triumfátorům repríza z Prahy? A co reparát a napravení křivdy za Josefov? Tato všechna tajemství odhalí následující třpytivý hrobopis.

Futurističtí filozofové přijeli kázat žalmy na dekadenci urbanistického směřování planety a morytáty architektonickým nedostatkům zkažené civilizace napotřetí. Není bez zajímavosti, že trojice z hlavního města jazzu zavítala znovu do stejného klubu a na Smíchově si již může užívat status starých známých.

Zajímalo by mě, kolik z odhadem stopadesáti šampaňských intelektuálů nepřišlo na IT. Tím narážím na vcelku zbytečnou účast tří úvodních spolků, k čemuž se ještě okrajově vrátím. Stačí konstatovat, že jen njůjorčané dokázali obhájit smysluplnost své existence. Konvenční nudnou produkci ostatních přehráli nejméně o sto litrů potu vyteklého z pod zlatých masek slunečních ďáblů, jejichž odrazy se zrcadlí v tabulích oken titánských mrakodrapů merkurských aglomerací.

Disonantní velekoncert byl od počátku poznamenán nadšeným přijetím do té doby převážně chcíplého publika a opulentní hemžení se přirozeně prolínalo se závratěmi, které lze pocítit jen v labyrintu newyorské podzemní dráhy. Kvákající basa, androgynní výrazy veleknězů a nadpozemská zkaženost natisíckrát rozpadlých harmonií byla nakonec zúročená v první blastbeatem poznamenané strhující Atomic Age následovaná betonovou kantátou nejhlubší zbožnosti Devs Est Machina. Kenny Grohowski demonstroval svůj démonický talent na třpytivé soupravě osazené vlastními insigniemi KG. Vynikající blázen! Ostatně o muzikálních kvalitách avantgardního tria se tu mohou zmínit i další povolaní. Delegace Marastu se záhy dostala do radostného transu, v očích žhnuly plamínky a padaly myriády blyštivých konfet. Zvuk kytary byl zhruba od třetí kompozice výrazně čitelnější a nešlo se ubránit frenetické iniciaci neznámých světů.

Jazzová intermezza s trubkou či klavírem evokovala odér zakouřeného baru těsně po zavírací době o páté ranní. Ležérní pózy Stevea Blanca opřeného o svou lednici Ampeq řečí těla potvrzovala niterný status hrůzostrašně humorné geniality zakódované v ulicích Cosmopolis. Doutníky, rozlité ročníkové víno za pět tisíc dolarů, zvratky, zápach Donny Karan míšené s milionářským semenem na hajzlech, to vše se smíchalo v jedinou erupci mířící do stratosféry v nejpodivnějších obloucích, nosnících a přepychových girlandách železobetonových konstrukcí.

Zachary Ezrin, jehož kmitající se prsty se zlatým obsidiánovým prstenem odrážela zrcadlová plocha džeksnovského šípu je stejně dobrý kytarista jako barman, když tradičně napájel fanoušky brutalistního stavitelství signovaným proseccem neznámého stáří. Někteří si preventivně přinesli v kapse i šampusky, tomu se říká poctivá domácí příprava! Neustálý pohyb na pódiu usnadňovaly vysílačky hudebníků a rozjařený Steve se ve svém zanícení vydal šaškovat s rozsvícenou hlavou baskytary i mezi lid na úpatí pódia. 

Za mě zcela půvabný surrealistický zážitek, divadýlko na úrovni a neuvěřitelné extrémně hudební trachtace obludně zkonstruovaného rozsahu. Dissonant prog, jazzy black, nihil & death. Ještě je brzy, já vím, ale může tohle letos ještě někdo překonat?

Nu a slíbené všimné prvních třech kapel, ale opravdu v krátkosti. Cult of Occult stotunový sludge výtlak přes Sunn O backline. Znělo to brutálně, vokál přísnořev, bicí jak kovadlina, táhlo se to a síla stavební mechanizace nezanedbatelná. Jenže vše tak bezobsažné a vyprázdněné, prostě jen chutně nazdobená formička bez náznaku vlastní invence nebo jakéhokoliv nápadu. Kravina, která má naživo tak 50 % kouzla z alb.
Implore moderně pojatý a zoufale generický death/grind názorně ukazující, proč je tento styl mrtev. Přes snahy o ozvláštnění breakdowny, crustováním, pomalu, rychle, nahoru a dolů - nic. Zbytečnost největší.
A star levicového uvědomělého post-blacku Downfall of Gaia? Pozérský nesmysl prvního ne-řádu. Rádoby intelektuální minimalistické brnkačky střídané s natlačenými blackovými atrapami mohou působit na přerostlé teenagery a hipsters se sklonem k black metalu, kteří se bojí Satana. Já jsem se opravdu strašně moc snažil jejich produkci ocenit a pochopit mezi některými kultovní status bandu. Tak jsem na to niterně tlačil, až jsem se… ve své snaze neuspěl.

Radek Chlup: Kolegův popis Imperial Triumphant je natolik všeříkající, že jsem coby neznalec této newyorské dekadentní smetánky nenašel v paměti jakékoliv hodnotné postřehy pro tento článek. K headlinerovi tedy doplním jen pár postřehů z pohledu “lajka”. 

Imperial Triumphant se vůbec neberou vážně. Jejich performance připomínala nějaké pekelné divadelní představení či zvrácenou párty společenské elity v metropolitním podzemí. Snad stačí napsat, že jsem celý set nehybně stál s ústy dokořán. A ne, rozlévané šáňo jsem nechytal. 

Jak popsat kapelu, z níž mi v paměti nic neutkvělo? Implore přišli, zahráli a odešli. Většinu setu jsem strávil v dešti, což samo o sobě o něčem vypovídá. Jeden z těch koncertů, z něhož člověk zkrátka odejde bez dojmů. 

Možná jsem se na Implore jenom nenaladil tak jako na Downfall of Gaia. Jak jsem strávil u Imperial Triumphant koncert s ústy dokořán, během setu Downfall of Gaia jsem zanechal realitu za víčky očí a vypravil do temných hlubin vlastních myšlenek. 

Osudové vyvrcholení přišlo se závěrečnou Optograms of Disgust, když se syrové hřmění kytar propadlo do žalostného ticha, kterým promlouvaly jako vánek po temné bouři tklivé klávesy. A ty se nakonec slily v poslední post-blackovém krupobití. 

Velice nesourodá a vlastně docela odvážná sestava, což znamená i různorodé dojmy. 

mIZZY: Jakožto člověk, který zatím byl na všech koncertech Imperial Triumphant u nás, jsem ani ten letošní nemohl vynechat, a musím říct, že to opět stálo za to. Původně bylo v plánu dorazit až na newyorské trio a na předchozí kapely se vykašlat. Ale jelikož došlo ke změně plánů a odpadlo nám nahrávání, rozhodl jsem se dát šanci i ostatním kapelám, jejichž turné se s Imperial Triumphant v Praze skřížily.

Mělo ale kombo několika odlišných tour smysl? Pro někoho možná, asi smysluplnější než dělat několik částečně si konkurujících koncertů v jeden den, ale myslím, že jsem nebyl jediný, koho při pohledu na soupisku na plakátu napadlo, jaká to je vlastně blbost. Je pravda, že tentokrát přišlo více lidí, než bylo v minulosti v Praze na koncertě kterékoliv z vystupujících kapel. Ale mohlo za to jejich spojení? Osobně jsem toho názoru, že headliner byl v pátek jasný, kvůli němu přišla většina, a těch jedinců, kteří přišli na kohokoliv z prvních vystupujících a měli Imperial Triumphant v píči, v Underdogs fakt moc nebylo. 

Cult of Occult sice měli fakt hustý zvuk. Bylo to nahlas jako prase, někdo by mohl říct těžkotonážní sludge po vzoru kapel jako Primitive Man a dalších, ale sorry, hudebně naprosto prázdné. Od podobné hudby sice nečekám kdovíjak přehnanou virtuozitu, ale aspoň ty riffy mají dávat smysl, makat a být něčím zajímavé. Tady nikoliv. Bylo tam sice pár momentů, kdy to trochu gradovalo, spustily se strobáče a nastal lehký mordor, ale v těchto chvílích zase šlo až moc slyšet, jak kytarista hraje totálně křivá tremola. K tomu naprosto trapná pódiová prezentace akorát s opakovaným zvedáním plechovky piva. Čau.

U Implore jsem si teda řekl, že na ně po zkušenosti z Josefstadtu seru a šel jsem se raději najíst o dvě patra nahoru. Vracím se akorát na posledních deset minut jejich skoro hodinového setu a vidím dva songy. Jako okay, na chvíli možná trochu zabavili, ale nedovedu si představit, že tenhle podivnej mix crustu, grindu a lehce nablacklých riffů poslouchám místo deseti celých padesát minut. Vtipné prý bylo, když dohráli první dva songy a ze všech přítomných lidí jim snad vůbec nikdo nezatleskal a zpěvák se mohl akorát na zoufalé “thank you, I guess?”

Před Downfall of Gaia jsem byl trochu méně skeptický a aji jsem byl zvědavý, co z nich nakonec vyleze. Přeci jen post-black, když se udělá dobře, nemusí být špatný. U Němců si ale nemůžu odpustit pocit, že totálně zaspali dobu. Tohle kombo post-rocku, post-blacku atd. mohlo být zajímavé třeba před 10-15 lety, kde ale jejich hudba ustrnula. V sedě se to sice poslouchalo docela hezky, ale jak šel posluchač dopředu zjistit, co vlastně hrají, jestli od kapely dostane nějakou energii nebo cokoliv, nope, šlo to do záporných čísel. Volím tedy úprk na pivíčka a přichystat se na to nejdůležitější.

Imperial Triumphant dorazili do Prahy potřetí, a potřetí do toho samého klubu. Je celkem smutné vidět, když kapela, která všude možně plní podstatně větší sály, v Praze nenaplní ani Underdogs. Na druhou stranu si říkám, že rostoucí popularita Američanů je hlavní důvod, proč v pátek dorazilo aspoň těch 150 platících. A šlo to vidět jak na odezvě během jejich setu, tak i na podpoře u merche. V době, kdy ostatní kapely už měly většinu svých cajků sbalenou, IT prodávali jeden vinyl za druhým (a že nebyly úplně levné).

Ono ale když předveveš diametrálně odlišný nátěr než předchozí tři nudné bandy, je to sakra znát. Po ne zrovna vydařeném vystoupení na Brutalu, kde to odnesli zvukově, potvrdili Imperial Triumphant, že hrát v podobně stísněných prostorech jim fakt sedí. A snad až na úplně první song, kdy mi přišla až přehnaně tichá kytara a postupně jsem se prodíral do prvních řad, musím říct, že zde svůj český reparát složili na jedničku. Už po druhém koncertu v Underdogs jsem říkal, že mě bavil ještě více než ten předchozí, a tento musím hodnotit snad ještě o stupínek výše.

Ano, jedna věc je show a celkově pódiová prezentace, v které je kapela čím dál jistější a má zde přidáno X dalších prvků s tím, že to podstatné z předchozích koncertů zůstává zachováno - vtipné proslovy v samplech mezi skladbami, samozřejmě masky a nějaké ty šaškárny, jenom svítící červené oči na závěr setu byly tentokrát vynechány. Ale tyvole, i kdyby hráli bez svých zlatých masek, tohle je totální mordor hlavně hudebně.

Na obou předchozích pražských koncertech hráli celé Vile Luxury, poprvé popořadě, podruhé v přeházeném pořadí, ale také celé. No a k tomu nějaký ten bonusový song. Tentokrát to bylo mnohem více o průřezu tvorbou. Docela rovnocenně se hrálo ze všech tří posledních řadovek (po třech z každého alba?) a tedy byl set mnohem vyrovnanější a prakticky bez jediné slabší chvilky. Na Abyssal Gods tedy satanužel nedošlo, ale zato jsme se dočkali Devs Est Machina z Abominamentvm s dobře napálenou tupací pasáží v prostředku songu. 

A byť můžu říct, že mi to tentokrát přišlo o něco méně uskřípané než minule, nemohu tvrdit, že by mi z toho všeho promyšleného bordelu nešla hlava kolem. Sledovat, co vše hraje kytara, basa a bicí dohromady, prostě nešlo. Ono vlastně stačilo sledovat Kennyho bubnování, a byli jste z toho totálně paf. Po soustředěném poslechu, paření a užívání si celkového tyjátru jsem byl po hodinovém setu regulérně vygumovanej, ale totálně šťastnej. Hrát dvakrát tak dlouho, asi bych to jen tak nerozdýchal.

Hledat nějaký highlight koncertu lze těžko, ale minimálně Devs est Machina, Chernobyl Blues a přídavek Rotted Futures prostě zmínit musím. A na řečnickou otázku, zda tohle letos může něco překonat, odpovídám že může, i tak ale tento koncert Imperial Triumphant jistě zařadím mezi ty nejlepší, co jsem letos viděl, stejně jak tomu bylo u těch prvních dvou. A až se ukážou v Praze znovu, jistě je opět nevynechám.