Nová deska Paradeigma jde právě dnes celá k poslechu a s naší recenzí jste se mohli seznámit už před týdnem. Kdyby nám někdo před 21 lety v Blansku na Brutal Assaultu řekl, že s kapelou, která právě dohrála, budeme dělat rozhovor (na Marastu dokonce už třetí!), a že ta se stane tuzemskou blackmetalovou špičkou, co zakotvila u pro žánr elitního labelu, neb právě vydává další desku srovnatelnou se světovou (UG?) špičkou, určitě bychom nevěřili.

„Ostravské“ Inferno je toho ale důkazem a už dekádu svou tvorbou směle a bez uzardění promlouvá do dění, které black metalem hýbe, takže se průběhem dlouhého pokecu s Adramelechem (zpěv) a Spícím hrdlem Antikrista, šedou eminencí v řadách kapely, dozvíte, zda jejich hudba měla vliv např. na populární islandskou scénu, jak moc se Inferno přizpůsobuje trendům nebo o cestě kapely k dosažení jejích uměleckých cílů.

--- --- ---

Na Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity) vnímáme obrovský kvalitativní skok a významný krok co u Omniabscence Filled by His Greatness i u aktuálního alba. Dokážeš si, Adramelechu, představit, kam půjde Inferno dál?

Adramelech: Díky za slova uznání. Nikdy neplánujeme daleko do budoucna, klademe si krátké cíle a krok po kroku se jim snažíme přiblížit. De facto ani nemám tušení, kam bych to chtěl dotáhnout. Pro mě je jedinou odměnou práce v kapele při tvoření podstaty díla, posléze jeho realizace. Zásadní je transformace zlověstné energie v hmotný kolektivní produkt, a to není zrovna málo, neboť nás to přesahuje a je zároveň naší součástí.

Jsem otevřený všemu nepoznanému; konceptům, příběhům, abstraktním výjevům. Pokud bychom souhlasili z dodržováním standardů, pravidel, které se týkají zvuku, postoje, vizuálního i hudebního přístupu, zabijeme smysl tvorby. Hudební scéna je limit, ale umění je neomezené.

Kapela je má absolutní vášeň a jsem ochoten čelit všemu. Někdy je práce, rodinných a jiných povinností příliš, ale pokud žijeme v několika světech současně, musíme se naučit vládnout všem.

Kolektivní prvek, kapela… Takže spíš než sólista jsi týmový hráč a tvořit ve spolupráci ti vyhovuje víc?

Adramelech: Jak kdy a záleží na okolnostech. Někdy je dobré do dění zapojit i někoho jiného, kdo nemá takový vztah k danému dílu, nestojí u jeho zrodu a může poskytnout nezaujatý, čerstvý názor s odstupem. Tvůrci mohou být samozřejmě zaslepeni.

Aktuální sestava Inferna postrádá stálého bubeníka, což se projevilo i na skládání nové desky - nabubnoval ji Sheafraidh. Jak ji to ovlivnilo?

Adramelech: Sheafraidh je oficiálním bubeníkem Inferno. Do kapely byl přijat krátce před nástupem do studia, kdy jsme z osobních důvodů ukončili spolupráci s Ondrou a veškeré Sheafraidhem zaznamenané bicí party jsou součástí kapelního toku myšlenek.

Paradeigma bylo celé zkomponováno s naprogramovanými bicími a Sheafraidh měl za úkol přetransformovat onen primitivní základ v něco živého, kathartického a vlastního; překročit tradici a parametry blackmetalového žánru. Musím před jeho zápalem a profesionalitou smeknout, neboť neměl na přípravu tolik času, kolik by chtěl, ale přesto dal nahrávce kus sebe sama a věřím, že to jde slyšet. Chápe, že komponování black metalu je o vnitřním pocitu a ne o pouhém následování riffu, či daných technik a přístupů.

Mnohem silněji než dříve na Paradeigma vnímáme konkrétní a dost silnou vizi. Je to vize komponujícího jedince, nebo kolektivní entity jménem Inferno? Je skládání kolektivní, nebo stále „diktuje“ Ska-Gul? Jaký vliv má na jeho vizi zvuk?

Spící hrdlo Antikrista: Ano, hudbu skládá Ska-Gul a jedná se primárně o jeho vizi, ovšem veškeré kroky jsou diskutovány a usměrňovány tvrdým jádrem kapely. Jak píšu jinde, je mezi námi určité spojení a navzdory daným rolím kráčíme vstříc společnému cíli.

Ten lze na konci tunelu v obrysech vždy spatřit, nebo je to dlouhá a zapeklitá cesta o hledání, uchopení a zformování vlastích představ?

Adramelech: A proč ne oboje? Řekněme, že základ bývá položen docela konkrétně, jenže vývoj hudby, od domácích dem po finální produkt, je proměnlivý. Feeling skladeb se postupně vyvíjí, a to ani nemusí dojít k zásadním změnám v melodiích či kompozici. Zde hraje vliv samozřejmě studiová práce, ale celkově hudbu dobarvují i další aspekty. Vzpomínám si třeba, že The Innermost Disillusion v první demoverzi, kterou jsem slyšel, na mě subjektivně působila jako úplně jiná skladba než ta, co se objevila na desce a přitom kompozice zůstala totožná. Co se týče Paradeigma, tak konkrétní vize se zformovala v předprodukci, ale původně neplánované dohrání zkreslených kytarových stop, dost zamíchalo kartami.

Přijde-li čistě na konceptuální a textovou práci, tak platí něco podobného. Vize byla zřetelně nastíněna od začátku, ovšem výsledek překvapil. Dva roky zpátky existoval první nástřel konceptu pro malíře, který měl dělat původně obal, ale jeho návrh byl zavržen a dokument zapomenut. Do roka a do dne vznikl konceptuální text, ze kterého se po několika měsících zaranžovaly texty a dokončeno jsme měli, až když byl 100% hotový booklet. Když šlo album konečně do výroby, přečetl jsem si onen raný nástřel zas, zjistil jsem, že stanovené „cíle“ byly sledovány, ovšem koncept a finální booklet působí jako samostatné spisy.

Na poslední nahrávce jste se klasickému blacku vzdálili. Dovedeš si představit, že byste někdy v následných letech vyšli proti proudu času a udělali jasně znějící a množstvím vrstev kytar a zvuků nezastřenou věc? Je tato forma black metalu už úplně mimo vás?

Spící hrdlo Antikrista: Co je vůbec klasický black metal? Vezmeš-li v potaz obrovskou rozmanitost stylotvorných nahrávek, tak onu klasiku/tradici nelze snadno definovat, je to spíše o jakési esenci, které lze vtisknout takřka neohraničenou formu. Budoucnost Inferna je otevřená, i když je budována historií.

To máš pravdu, mysleli jsme ten pohled na zrcadlení hudebně syrové historie. Tak jinak, jak by asi vypadala vaše cover verze např. Darkthrone nebo Gorgoroth?

Spící hrdlo Antikrista: Nevím a nemyslím si, že by chlapi viděli v takovém coveru smysl, ale pusťte si Noctambulant; starý, seversky znějící projekt Ska-Gula a Pestkrista (Silva Nigra). Není vyloučeno, že nějaké další Inferno bude méně vrstevnaté, čitelnější, ale je zbytečné očekávat opakování dříve nahraného, přímočarou riffovačku asi taky ne.

Přemýšlíte někdy u své tvorby už předem o jejím přijetí, přizpůsobujete ji něčemu? Jak moc sledujete trendy? Napadla nás totiž jedna kacířská otázka. Když vládlo Norsko, hráli jste jako norská trve kapela, když bylo in kadidlo, nahráli jste Omniabscence, teď jede Island, míchali jste v Emissary…

Spící hrdlo Antikrista: Něco podobného jsme nedávno řešili s kytaristou ruských BlackDeath v jeho zinu Sotsirh Susii, aneb jak pravil Adramelech: „Snaha o dosažení uměleckých cílů musí být nedotčena úvahami týkajících se možného kritického přijetí nebo čímkoliv, co by tento tvůrčí proces a naše vize mohlo pošpinit.“

Pokud chce někdo vnímat Inferno jako kapelu, co se řídí trendy, tak prosím, ale přijde mi to jako jízlivé ignorování úplného obrazu. Řekněme, že scéna celkově a trendy v ní panující (které přináší pozitivní i negativní změny) mohou sloužit jako jedna z forem motivace neustrnout na jednom místě. Jenže usměrňování tvorby za účelem širší akceptovatelnosti je sračka a v rámci této kapely se to prostě neděje.

Co se týče staré tvorby, tak Inferno formovaly i jiné kapely než klasická norská garda. Když se nahrálo Omniabsence... vyznělo to jinak než Watain, Deathspell Omega, Acherontas, Aosoth, Ondskapt nebo já nevím kdo ještě. Opomíjí se také, že příklon vstříc okultním tématům probíhal už s Nikdy nepokřtěni a okolních EPs, i když ty texty měly primárně dekadentní, nihil ráz. Počáteční kulminaci okultních a gnostických vlivů lze sledovat na Black Devotion, které se zároveň tomuhle „kadidlovému“ pojetí BM blíží nejvíce, ale u nás se spíše tleskalo „jak Inferno překročilo hranice domácí scény“ a obviňování z napodobování kapel XY přišlo právě až s deskou poté.

Teď samozřejmě frčí Island, jenže reálnější je vliv Omniabsence Filled by His Greatness na islandské kapely (poslouchala to tam většina), než jejich na Paradeigma. Důvody, proč se míchalo na Islandu, jsou vypsány níže.

Takže jestli on ten problém nebude ani tak v hudbě jako spíše v „podružnějších“ aspektech. Kápě a svíčky na stagi, to už jsem někde viděl, takže to bude cool-occult kopírka, bla bla bla.

Zajímavý point s tím vlivem Omniabsence, to nás nenapadlo. The Wailing Horizonpůvodně, než vás Stephen Lockhart přesvědčil, zcela postrádala zkreslené kytary. Black metal bez kytar, něco na způsob začátku The Innermost Disillusionz Gnosis Kardias? Jaká byla vaše původní vize a byl tento případ na Paradeigmaojedinělý?

Spící hrdlo Antikrista: Zkreslené kytary se dodatečně nahrávaly pro všechny skladby s výjimkou Phosphenes. Změna ale například zapříčinila, že úvod The Wailing Horizon byl kompletně přepracován. Původní zvuková vize byla fascinující, při poslechu se dalo v kytarových tónech doslova utonout a zároveň lépe orientovat, působilo to téměř jako „kytarový ambient“ s bicími. Ovšem kdyby se tato zmíněná „předprodukční“ verze nechala pouze „roztáhnout“ a zmástrovat, tak by deska vyzněla ploše a mírně. Nyní je poslech o něco náročnější, pár detailů skoro zaniklo, ale zvuk, a díky němu i hudba, nyní oplývají veškerými žádanými aspekty.

S Paradeigma jste přerušili linii dvou předchozích nahrávání v Necromorbus s Tore Stjernou. Novinku jste udělali v Čechách a mix a mastering šel ke Stephenu Lockhartovi. Dělal Stephen už zvuk Zos Vel Thagiriona byl zrovna on sázka na jistotu? Co že jste se rozhodli nahrávat v Čechách?

Adramelech: Ano, Stephan byl jasná volba, jak u Zos Vel Thagirion tak v případě Paradeigma. Už na ZVT jsme šli cestou nahrávání kytar a basy v našem domácím studiu, zatímco bicí se nahrály v pražském KSV studios. Tohle nám jednoduše vyhovuje daleko více, protože máme vše od začátku pod kontrolou, neomezuje nás tolik čas a ušetříme i nemalé peníze. Navíc jsme se naučili dělat spoustu věcí sami v kvalitě, která je potřebná pro další kroky, tudíž si v prvotních fázích tvorby vystačíme zcela sami. Komponování a nahrávání se přesunulo do osobní izolace, kde pracujeme čistě s vlastními referencemi, s vlastní duší a vesmírem.

Bez urážky, tady v ČR se blackmetalový zvuk moc dělat neumí, proto jsme si raději udělali vše nezbytné svépomocí a rozhodli se pro spolupráci s lidmi, kteří, dle našeho soudu, mají know-how a mohou jisté, zásadní věci cítit podobně. To, že jsme přešli ze Švédska na Island, zapříčinila chuť zkusit něco jiného a navíc mi poslední dobou produkce z Necromorbus nepřijdou tak dravé jako kdysi.

A ještě obecněji: Stephana jste oslovili pro jeho zvukové mistrovství na Rebirth of Nefast? Neměli jste obavy, jestli nebude znít album až moc podobně?

Adramelech: Je pravdou, že Tabernaculum řadím mezi nejsilnější nahrávky desetiletí, jak kompozičně tak produkčně, nicméně je oproti ostatním záznamům ze studia Emissary krapet jinde. Řekněme, že nese poznávací znaky studia, ale také si jde hlavně vlastní cestou. RON má v sobě tolik osobních aspektů, otevřených interpretací temnot, duchovní motivace a svébytnosti, že i kdyby se naprosto totožný zvuk promítl do naší nahrávky, působily by obě úplně jinak právě pro tyto hodnoty. Z vlastní zkušenosti také vím, že jak v Necromorbu tak v Emissary náš zvuk vždy vyšel trochu jinak ve srovnání s ostatními kapelami, co tam nahrávaly. Do jisté míry v tom sehrává vliv, že Inferno komponuje s jiným přístupem, používá odlišné pohledy i postupy, nahlíží jinak na celek.

Jak moc vnímáte rozdíly v tomhle „islandském“ zvuku – Monte Penumbra, Prison of Mirrors, Sinmara ad.? V tomhle ohledu bylo Gnosis Kardias naprosto jiné…

Adramelech: Bylo jiné, protože jsme ho kompletně nahrávali v Necromorbus Studio. Monte Penumbra a Sinmara znějí velmi, ale velmi podobně, zvukově i hráčsky, takže nevím, zda Monte Penumbra učinili dobře, ale obě kapely jsou skvělé. Prison of Mirrors, na to že se jedná o Emissary produkt, mají docela svébytnou produkci a pokud se nepletu, album se tam jen míchalo a mástrovalo. Vždy také záleží na kapele, s jakou zvukovou vizí přijde, kam se bude celý proces ubírat… Je to kolikrát velká alchymie.

Třeba já (bizzaro) už nejsem žádný bm-maniak. Často se zaseknu na záměrně nejasné produkci kytar, kdy nedokážu přesně určit, co ta kapela hraje, a pak se nedokážu rozhodnout, zda jde o derivát derivátů, nebo o spolek originální. A upřímně, nepotřebuju u každý bm desky trávit 10 poslechů analýzou. Jak tohle vnímáte?

Adramelech: Hudba potřebuje čas a energii. Musíš ji nechat růst a zkoumat, ne vše se odkryje ihned. Také si myslím, že hudba nepotřebuje zdůvodnění. Buď se tě dotýká nebo ne. Každý styl se snaží něčím obecně definovat: Vizuálem, zvukem, technikou hry, je úplně jedno, co si tam dosadíš. Někdo to dělá hodně tradičně, jiný zase s velkým přesahem.

Nicméně všichni čerpáme z již objeveného. Jsem ale rád za to, že existují lidé, kteří chápou, že jistý styl nemusí být jen limitací, uniformitou, ale formou vlastního vyjádření v rámci neomezeného umění. Myslím si, že tohle pochopily kapely, řekněme, druhé vlny v Norsku, Darkthrone, Mayhem a další, a začaly své vize tvořit ze zdviženým prstem proti celkovému líbivému mustru. Prostě moc věci neřešili a jednali. Tím myšlením daly nahrávkám obludnost, ohavnost, ale i vážnost a kurva (na tu dobu) i přidanou hodnotu. De facto definovali žánr, nastavili zrcadlo. Pokud tohle, co píšu, pochopím v základu, a já to chápu bytostně, nemám problém s deformovanou nebo zastřenou produkcí, protože to jednoduše slouží celku a umělecké vizi.

Spící hrdlo Antikrista: Hlavně si, Bizzi, nastav nějak normálně přehrávač, protože když sis v komentářích stěžoval na zvuk Prison of Mirrors, tak byl problém evidentně na tvé straně. A nebo máš už na stará kolena dojebaný sluch, haha.

Jo, dojebaný jej mám z bicích, takže i tu může být jádro pudla. Co tvoří základ toho osobitého zvuku na nové desce? Jsou to kytary ve spojení s nějakým synthem/zmodulovanými hammondy? Vytváří to zvláštně potemnělý, až gotický (ti The Cure?) nádech.

Spící hrdlo Antikrista: Já zas svůj tinnitus připisuju zejména koncertům Merzbow a Motörhead, takže soucítím.

Vše je skutečně výsledkem kombinací základních kytarových efektů (viz rozhovor k prvnímu singlu) a The Cure (mimo jiné) poskytli inspiraci, jak by se s kytarovými aranžemi a souzvuky tónů dalo pracovat v kontextu současného Inferna.

Uvedli byste nějaký příklad skladby The Cure, která vás tímto tak oslovila?

Spící hrdlo Antikrista: Jmenovat lze konkrétní alba: Pornography & Disintegration.

Co osobně naprosto na zvuku Paradeigmauctívám (pozn. vaněna), je zpěv, a to, jak zní v pozadí. Tomu tleskám ve stoje. Když totiž slyším amatérské zpěváky přeřvávat z popředí ekvilibristickou kytaru, polyrytmické bicí nebo doslova mrzačit atmosféru desky, úplně rostu. Nesvádí tě to pak s vědomím, že vokál bude upozaděný a hučet, zpěvy „odbýt“?

Adramelech: Také to cítím podobně. Nemám moc rád, když je vokální linka příliš v popředí, je to rušivé. A o stažení vokálu jsem si říkal už během nahrávání Omniabsence Filled by His Greatness. Chci, aby můj hlas pouze zpovzdálí dotvářel atmosféru. Přijde mi to kompatibilnější. U Paradeigma jsem na to šel úplně stejně, věděl jsem, jak bude vokál zapasovaný do muziky, nyní jsem si pouze více pohrál s efekty.

Při pořizování domácích demo verzí jsem zpěv v Cubase extrémně deformoval, nechal ho jakoby probublávat a namísto slov na povrch vylézaly jen jakési ruchy. Docela mě to zasáhlo, ta atmosféra byla jedinečně tajemná a jiná. Vždy se snažím, abych se neopakoval, ale musím zachytit a cítit jistou rovnováhu mezi tím, co by se dalo nazvat racionálním konstruktivním přístupem a zuřivou chaotickou inspirací.

K nahrávání přistupuji vždy na 100 %, protože si pouštím i verze, kde je vokál v popředí, a tam už by nějaké odbytí mohlo jít slyšet.

Předchozí desky vyšly u Agonia, pak WTC Commitee, ta aktuální u Debemur Morti. Pro případný přechod dál už se moc lepších či zajímavějších možností nenabízí. Umíš si vás představit na NoEvDia, nebo dovedeš si dokonce představit „trve“ bm kapelu u Nuclear Balast? Šli byste vy do toho?

Adramelech: Představit si dokážu cokoliv, nicméně gigant typu Nuclear Blast by nás asi nezajímal, přece jenom jsem rád součástí labelů, který sdílí stejné hodnoty a principy. Ne že bychom takový „úspěch“ považovali za zapovězený, neznamená to primitivní zrazení principů undergroundu. Potíž může ovšem vyvstat, je-li cesta k němu prvoplánová.

Paradeigma jsme nabídli i NoEvDia, proběhla nějaká výměna emailů a mohlo to i klapnout, jenže chtěli prvně slyšet finální nahrávku a to byl problém. K dosažení cílů jsou nutné i nějaké ty předem dané prostředky.

Takže ani Debemur Morti si vás „nenašli“, ale kontaktovali jste je. Nezajímají nás samozřejmě finance, ale jak vypadá smlouva s takovýmto vydavatelstvím? Je od předchozích dvou vydavatelů hodně odlišná? Kecali třeba do studia, pomohou s tour, máte u nich smlouvu na více desek?

Adramelech: V jeden moment bylo kontaktováno několik, řekněme, nejlepších evropských vydavatelství, která se věnují primárně black metalu a všichni k našemu překvapení projevili zájem. Po nějakém čase a e-mailové komunikaci, kde se zodpovědělo pár důležitých otázek, zvítězili Debemur Morti, protože osobně jsem chtěl od začátku pod tímto labelem vydávat, třebaže nám „jinde“ nabízeli i větší finanční podporu. Debemur Morti mi jsou totiž velmi sympatičtí volbou kapel a kvalitou své práce ve všech směrech. A ano, jejich podpora je naprosto úžasná a plně profesionální. To samozřejmě platilo i o WTC, ale řekneme, že nyní je to ještě „dál“. Debemur Morti nám do ničeho „nekecají“, nechtějí měnit naše názory a jejich návrhy okolo vydání byly vždy přínosné. Co se týče koncertní podpory, tak loni jsme například plánovali „firemní“ turné s Lychgate, Kaleikr a White Ward, ale to vzešlo z iniciativy Lychgate, nikoliv labelu. Nepochybujeme však, že kdyby bylo turné realizovatelné, Phil a spol. by jistě rádi pomohli.

V neposlední řadě: Smlouvy vždy podepisujeme pouze na jedno album. Právně to byl standard. Definovaly se závazky a práva obou stran, finance, jakou formou to label vydá, co může po kapele dále vyžadovat a jak ji poté bude kompenzovat.

V tuhle chvíli bohužel ještě nedržíme fyzicky v rukou nosič (Vaněna limitku už objednal). Sám jsi sběratel LP, co říkáš na dnešní trend limitovaných edic? Je už v tuhle chvíli ta exkluzivní edice z Debemur Morti rozebraná?

Adramelech: To netuším, jestli je rozebraná, předprodeje jsou každopádně perfektní. LP sbírám, ale nejsem kdovíjaký fetišista, nejraději si pořizuji klasické vinyly a drobnosti navíc, které jsou součásti vydání, moc nevyhledávám. Pokud ale někdo má jiný názor a potřebuje to, nemám s tím problém.

Spící hrdlo Anktirista: Debemur Morti pro členy Order of the Outer Sounds nechali ještě zhotovit CD/LP edici s plakáty a v saténovém přebalu, což by nás nikdy nenapadlo, ale jsem zvědavý, jak to vyjde. Vytváření falešné exkluzivity u podprůměrných vydání za pomoci striktní limitace (na což asi narážíš) je samozřejmě trapné, ale nejedná se v tomhle žánru o nic nového.

Dodatek: Vypadá to, že v čase vydání tohoto rozhovoru budou limitky už skutečně vyprodané a běžných vinylů je také málo.

Témata textů jsou hodně intelektuální, jasně neuchopitelné, často by si u vás zasloužily nějakou přílohu s vysvětlivkami a zdroji. Myslíš, že se tím posluchači nechají oslovit, myslíš, že si třeba někdo díky nim koupí knihu Michala Ajvaze?

Spící hrdlo Antikrista: Pokud si někdo Kosmos jako sebeutváření, Červenou knihu, Řád z Chaosu nebo In the Dust of This Planet přečte, super, čtenář si jistě něco odnese, ale netuším, zda to bude mít vliv na samotné prožívání alba. Vidím to spíše pesimisticky a z těch tisíců potenciálních posluchačů si jen pár dá tu snahu se slovy v bookletu hlouběji zabývat. Ale to nevadí. Dílo působí stejně jako celek.

Tvorba konceptu v mnoha ohledech emulovala to, co se dělo hudebně. Atypický náhled na konkrétní zdroje, snaha vyhnout se nežádoucích aspektům a hlavně záměr vytvořit prostě něco jiného, svého. Doslova náš vlastní hudební i myšlenkový svět.

Konceptuální materiály, ze kterých pak vzešly texty, by šlo zpracovat ryze akademickou formu (se všemi nezbytnými citacemi a parafrázemi), ale to by škodilo formě jakou byl koncept vytvářen. Výčet autorů, ze kterých bylo čerpáno, byl poskytnut v jednom z trailerů.

Připadá nám vzácné a zajímavé, že je tvorba textů outsourcována. V rozhovoru, který jste nám dali před pár lety ke Gnosis Kardiasstojí: „Vokál pouze dotváří atmosféru a sděluje poselství formou textu a dotváří koncept. Je to jako skládání mozaiky, kdy musí vše perfektně do sebe zapadat.“ Hekte Zarenna aktuálním albu ani nezpívá žádným jazykem, je tohle cesta, kterou si umíš představit? Nabídlo vám to, nesvázanost pravidly každého jazyku, jít ve svých vyjádřeních dál?

Spící hrdlo Antikrista: V raných demo verzích byly některé vokální pasáže prosté reálných slov a znělo to hnusně, držet se ale budeme i nadále češtiny. Zajímavé by mohlo být stvoření vlastního jazyka, ale to je asi přespříliš ambiciózní plán, protože s nějakou primitivní variací na Gloatre nebo Kobaïan bychom se nespokojili.

A co se týče zmíněného „outsourceování“ textů. Ty stále píše Adramelech na základě konceptů, které jsem v případě posledních dvou desek dával dohromady já. Avšak extrémně silně na mě při tom působily demo verze skladeb, zatímco Adramelech přispíval komentáři či vlastními texty, které témata posunula zajímavým směrem.

Věřím, vzhledem k té hromadě zvláštních zážitků, ke kterým v rámci tvorby docházelo, že mezi námi existuje jakési podvědomé pouto. Známe se navíc se přes 10 let, spolupracujeme někdy od dob Omniabsence… a jsme dobří přátelé. Infernu svorně obětujeme mnohé.

Takže Spící hrdlo Antikrista je šedá eminence v pozadí Inferna, která potajmu dohlíží na jeho chod, směřování a dokáže svým přispěním i obrátit směr kapely a usměrňovat jej? V nadsázce: Je tím, čím Andy Warhol pro Velvet Underground?

Adramelech: Vaše tvrzení je přitažené za vlasy. Spící hrdlo Antikrista je členem Inferna snad už 10 let, stál ale v ústraní. Má v kapele své místo a je maximálně oddaný našim principům. Vypomáhá se spoustou věcí; komunikací, networkingem, managementem; je-li to třeba a možné, tak se účastní i tours a koncertů, kde zaobstará prodej merche, techniku a další důležitou, neviditelnou práci. Určitě patří do vnitřního kruhu kapely, a to víc než někteří hudebníci, co s námi v posledních letech hráli. V oblasti duchovního, konceptuálního pátrání spolu obvykle diskutujeme podněty a náměty, z čehož pak vzniká základ, jak bude materiál pojat a čím se budeme zabírat. Tento model se už stal součástí kapelního fungování. Probíráme a společně se zamýšlíme nad vybranými zdroji konceptu, propojujeme je s naším uchopením lyriky i hudby, tak aby vše bylo celistvé, jako jeden organismus. Fungujeme podprahově, cítíme věci společně, a i když každý kráčíme jinými cestami, vždy se sejdeme ve společném bodě, což bývá výjimečné, až magické. Ovšem veškeré důležité rozhodnutí děláme já a Ska-Gul. Poslední slovo patří nám dvěma.

Spící hrdlo Antikrista: Já si řeknu své ke všem etapám tvorby, ale kromě konceptu se pak už zaměřuji spíše na detaily, takže pokud by naše spolupráce zůstala čistě na překladatelské/konceptuální úrovni, hudba samotná by se lišila v maličkostech. A to mi nevadí, protože Inferno pro mě byla vždy srdcová záležitost, spoustu věcí vnímáme podobně a Ska-Gul dělá hudbu, jakou sám potřebuji slyšet.

Razantní kvalitativní skok, který odlišuje post-Omniabsenceéru, je ale taky úplně jiný přístup k vizuálu. Nejdřív to byl David Glomba, pak Jose Sabogal a teď opět posun na další úroveň. Jak je pro Inferno a pro bm kapelu obecně důležitý? Kdo ho vymýšlí a jak vzniká? Co na obalu vidíme?

Adramelech: Výběr ilustrátora je má parketa. Oslovuji umělce, jejichž umění je vizionářské a symbolické, a u kterých si myslím, že posunou dané album někam dál. Osobně vnímám artwork nového alba Paradeigma jako zachycení vesmírného tripu nebo formu bdělého snění na podlaze kostela, kde cítíš sílu božské/ďábelské bytosti, ze které sálá jakoby daa´thovské světlo hvězd a všechny ty malby na stropech a okolo tebou prostupují, transformují se do něčeho abstraktního, to vše podpořené zakázanou látkou a znásobené zvuky Paradeigma.

Inferno je na fotkách poslední dobou často reprezentováno jednou postavou v kápi. Jde pouze o vytváření atmosféry nespojené s „kapelou“? Není dnes už kápě nebo textilie přes obličej pro kapelu jako Inferno trošku moc „běžné“ nebo dokonce klišé?

Adramelech: Už delší dobu odmítám skupinová fota, na jejich tvorbě není vůbec nic duchovního, niterního. Proto nyní tvoříme separované fotky některých členů, které pro nás samotné mají hlubší význam a samotný vznik je propojen s něčím významným a nadosobním. Čím dál více si budujeme vlastní vesmír a zachycení jen určité entity se zakrytým obličejem symbolizuje zničení ega, což jde ruku v ruce s hudbou a koncepty. I s běžnými prostředky se dá nakládat po svém a je nám celkem jedno, jak to je vnímáno zvenčí.

Spící hrdlo Antikrista: Vymyslet a stvořit nějakou svébytnou formu image by šlo, ale tu energii a prostředky je lepší vložit do smysluplnějších sfér.

Dost blackových kapel neposkytuje rozhovory. S tím se pojí i jejich prezentace na sociálních sítích, pokud vůbec nějaká je. Má bm kapela působit mysteriózně, má okolo sebe vytvářet tajemství, nemá se bavit s medii a být ultra-tajemná?

Adramelech: Vše se během našeho života vyvíjí. I principy uctívání ďábla a prezentace s tímto žánrem spojená. Ve finále je mi úplně jedno, jak se budou blackmetalové kapely prezentovat, stejně s tím nic nenadělám. Nechci se zabývat zbytečným, zvlášť je-li cítit, že ona nedostupnost jen zastírá absenci něčeho hlubšího, smysluplného. Podle mě je lepší zapojit posluchačovou fantazii, než vše odkrývat, rozhodující jsou ale osobní přístup, sebepojetí a vnímání před nějakým nepsaným zákonem, že to či ono se může k danému stylu více hodit.

Některé kapely by skutečně mohly zradit své postoje, kdyby příliš hovořily a promovaly se, napadají mě zrovna Deathspell Omega, ale takových je málo. Není potřeba být neupřímný k sobě samému a hrát si na něco víc, než co jsme. Proč slepě krmit svá ega a podstatu něčeho, co směřuje k jakési falešnosti. Není třeba stávat se někým jiným a znásilňovat pojmy misantropie a nihilismu pro jiné než vlastní duchovní účely a principy. Pokud se neztotožníme se sebou a neporozumíme povaze věcí uvnitř sebe, vše ostatní je pak zbytečné a nedůležité. Výrazový prostředek a rozhodnutí jednotlivce má být odrazem jeho skutečného já. Znám mnoho kapel, které moc mluví, jak jsou jejich texty a názory osobní, že nestojí o fans, publicitu, rozhovory a přitom se pouze schovávají za ono pomyslné elitářství, protože jsou jejich texty, hudba a názory jen hloupé. Skutečné elitářství spočívá pouze v duši a v provedeném umění více než v následování podzemní etiky.

Jedna otázka, kterou já osobně (vaněna) mám v rozhovorech nejraději - jaké kapely zrovna posloucháš? Jaké máš celoživotně rád a které ovlivnily aktuální Inferno? Dovolím si tipnout, že Blut aus Nord a Rebirth of Nefast chybět nebudou.

Adramelech: Ano, Blut aus Nord, Rebirth of Nefast, společně s Deathspell Omega, Moonblood a Katharsis jsou tělesa, které řadím mezi své top záležitosti. Při tvorbě Inferna se ale snažíme minimalizovat vědomé vlivy, je-li to možné. Chceme jako umělci stát co nejvíce nad kompoziční otázkou, co je pro kapelu dobré nebo zlé. Maximální oproštění se od vnějších vlivů dává prostor všemu povolanému, co chce přicházet zevnitř. Pokud takto nebudeme myslet, zabijeme už v počátku to, co mohlo být objeveno.

V poslední době moc nové muziky neposlouchám. Většinou si pouštím hudbu podle nálady a vnitřního stavu, ale poslední dobou jsem hodně poslouchal například Magma, Monte Penumbra, Pendereckého Žalozpěv obětem Hirošimy, Laibach, Chaos Echoes, Waste of Space Orchestra, Forhist, Emptiness, Rome, Death in June, Five the Hierophant nebo Amenra.

--- --- ---

Recenze Paradeigma (2021)
Recenze Gnosis Kardias (2017)
Recenze Omniabsence (2013)

Rozhovor 2017 - zásadní k pochopení je rovnováha mezi světlem a temnotou, skutečné spásy a moudrosti dosáhneš poznáním a přijmutím obého
Rozhovor 2014 - pravý black metal není o naprosté likvidaci všeho dobrého

https://www.facebook.com/InfernoCZBM