Zastávku Of Ghosts and Gods European Tour 2016 bych si pravděpodobně nechal ujít, nebýt účasti Septicflesh, jejichž tvorbu dlouhodobě sleduji. A právě oni se stali středobodem páteční deathmetalové rubanice v Meetfactory, i když poněkud mimo má původní očekávání. Ale popořádku.

Podnik navštívilo za účelem smrtelného mejdanu odhadem kolem pětistovky metalheads a s úderem osmé to na pódiu odpálili Belgičani Aborted. Extrémní, technický a notně grindující death nejvyšší jakosti by si možná zasloužil více rozehřáté publikum, ale i tak to v kafemlýnku pod muzikanty brutálně peklilo.

Zvuk byl snad nejlepší za večer, což překvapilo vzhledem náročným hráčským výkonům a válcující rychlosti. Pětice hudebníků své řemeslo ovládá na jedničku a jejich drtička sluchovodů ani jednou nezaváhala. Kopáky důrazně mlaskaly, šroťák měl perfektní nakřáplý beat. Ken Bedene je opravdu posedlý bicman, který jen trochu klame tělem.

Surově podladěné kytary prořezávaly bažinu někde v místech, kde by se potkával sound Carcass a Gorefest. Kromě Mendela bij de Leije se druhé kytary chytil pro mě neznámý chlápek, protože Danny Tunker po natočení perfektního EP Termination Redux kapelu opustil a nadále se věnuje jen Alkaloid.

Zpěvák Svencho je opravdu šílenec, tahající svůj záhrobní chrochot kdesi z hlouby tlustého střeva a bylo ho všude plno. Ze jmenované novinky zazněla titulní záležitost Bound in Acrimony, z předloňské pecky překvapivě Aborted zahráli jen Necrotic Manifesto a největší prostor tak dostaly skladby z alba nahraného v roce 2003 Goremageddon: The Saw and the Carnage Done. Koncert kapela otevřela hned dvěma vály z alba Meticulous Invagination a Parasitic Flesh Resection a později zazněly The Saw and… i Sanguine Verses.

Drsné šlapačky Hecatomb a Expurgation Euphoriahrála kapela jak z partesu a sehranost i nasazení Aborted byli na jedničku. Rozhodně předvedli nejkrutější vystoupení večera a jejich skvěle promazaná vraždící mašinka sklidila zasloužené uznání a respekt.

Mnohem větší část publika přišla zhlédnout vystoupení řecké legendy mystického death metalu Septicflesh. I když kapela prošla za dvacet let, co jí poslouchám, mnoha proměnami, dosud si udržela mou pozornost. Od návštěvy vystoupení SF mě neodradil ani fakt, že jsem je již dříve dvakrát viděl a nijak ohromující dojem ve mně jejich projev nezanechal. Ale to, co bylo k vidění v Praze, mě jen přeci poněkud vyděsilo.

Hned zkraje musím konstatovat, že marně vzpomínám, kdy jsem viděl horší vystoupení a kapela dokázala působit tak lacině a nevěrohodně. A nebylo to slabým zvukem, který oproti Aborted spadnul o 50% směrem k peklu. Hned otvírák z TitanuWar in Heaven předznamenal hrůzy, které měly následovat. Z alba Titan zahráli Řekové hned čtyři z celkového počtu osmi skladeb, přičemž po dvou válech byla zastoupena alba Communion a The Great Mass.

Hned prvním, avšak nikoliv tím hlavním problémem, byla symfonická stopa pouštěná ze záznamu. Kvůli těžko čitelnému a nevyrovnanému zvuku kytar chvílemi předehrané pasáže naprosto zanikaly a ve skladbách jsem se často orientoval jen proto, že mám desky dobře naposlouchané. Ale jaký propastný rozdíl zeje mezi perfektně zprodukovanými alby Septicflesh a živou prezentací materiálu!

Naprosto odpuzujícím přístupem dominoval pódiu zpěvák Spiros Antoniou. Nejtrapnější rockové pózy jsou proti jeho sebeprezentaci jen slabým čajíčkem. Pomineme-li, že tento do sebe zahleděný chlápek na basu téměř nehrábnul a používal ji jen jako doplněk ke svým velikášským gestům, zklamal i vokálně. A řeči mezi skladbami byly jen silácké klišé bez jakéhokoliv uvěřitelného obsahu.

Chvílemi si Spiros hrál na Kazatele a kopíroval Kristovy pózy, pak uprostřed Pyramid God postával s rukama v bok a důležitě se rozhlížel kolem s basou spuštěnou krkem k zemi, zatímco se zbytek kapely snažil hrát. Do toho nezapomněl po každé skladbě zdůrazňovat, že jsme všichni jeho kámoši, nejvíce ho bavilo kramářsky vyvolávat „hej, hej, hej“ a povzbuzovat k tomu ostatní.

Tam kde měly gradovat atmosférické pasáže, tam stále dokola odpočítával „one, two, three“ a hrůzyplně se pitvořil. Na jednu stranu (alespoň v minulosti) majitel skvělého hlasu a vynikající malíř. Ale na tu druhou iritující pozér žijící v jakési bludné představě o sobě samotném, neschopný smysluplně ovládat hudební nástroj a kazící jakýkoliv pozitivní dojem z kapely.

A jak na tom byli spoluhráči? V klasické hudbě vzdělaný mladší Sethův bratr Christos, evidentně mozek dnešního soundu kapely, hrál, co musel. Nic víc a nic míň. A že by z něho tryskalo nějaké extra nadšení, to se říct nedá. Absence čistého vokálu Sotirise Vayenase, který s kapelou vystupuje velmi sporadicky, také udělala své. Výkon drummera Krimha byl sice určitou jistotou, ale to kapelu nezachránilo.

Septicflesh v rámci setlistu zahráli ještěCommunion, Order of Dracul, trochu povedenější Prototype a The Vampire from Nazareth a závěr show patřil Anubis a Prometheus. Jediným důvodem, proč kapela vystupuje naživo, mi po viděném vychází jednoznačně - finanční kalkul. Jinak si u celkem promyšleného konceptu kapely nedokážu představit, že se hudebníci nestydí za tak otřesnou úroveň živého provedení.

A když doprovodná stopa sem tam odhalila i předehranou vokální linku, bylo mi z toho dost smutno. U této kapely bych očekával deathmetalovou profesuru nejvyšší jakosti, ale to je asi jen zbožné přání. Trapný kolotoč v čele se šášou Sethem možná uspokojí věci neznalou mládež, ale kdo téhle muzice alespoň trochu rozumí, musel si odplivnout. Že by bylo cosi shnilého ve státě řeckém?

Kataklysm mě popravdě ze všech tří kapel zajímali nejméně, a to jsem byl kdysi velkým fandou, než vydali The Prophecy. Od té doby mě jejich tvorba míjela, průměrný melodický death metal, převážně ve středním tempu, se nemohl rovnat originální tvorbě spolku z dob počátků. Jak se tedy se živákem popasovali Kanaďané?

Po druhé kapele jsem byl velmi příjemně překvapený, když od počátku vsadili na rychlejší skladby repertoáru, zvuk byl opět přehlednější a pouze s jednou kytarou měl mnohem větší drive než Řekové. Zatímco na deskách Kataklysm, až na výjimky dost nudí, a jejich muzika mi připadne šedá a fádní, naživo byli týpci z Montrealu celkem přesvědčiví. Takže úplně obráceně než u Septicflesh.

Skladby jako If I Was God… I´d Burn it All, The Black Sheep, Manipulator of Souls nebo Thy Serpent Tongue přijali fandové s nadšením a od začátku do konce hodinu a půl (!!!) trvajícího vystoupení se to v kotli pěkně vařilo. Celkem sympaticky působilo lehce hardcoreové vyznění skladeb, které dobře ladilo s Mauriziovým deklamovaným a sekaným řevem. Olivier Beaudoin z Neuraxis se ukázal jako více než slušná náhrada za Maxe Duhamela na postu bicmana. Jeho hra byla výbušná, technická a přesná. Celá kapela působila kompaktně a v pohodě, žádné nesmyslné pózy nebyly na pořadu dne a poctivě se hrálo. The Ambassador of Pain, Where the Enemy Sleeps, Soul Destroyer, The Chains of Power – kapela to hnala kupředu se živelným zápalem a mezi publikem a hudebníky to slušně jiskřilo… Kataklysm to evidentně oceňovali a snažili se ze sebe dostat maximum. Lidé na oplátku opakovaně skandovali název kapely a sálem burácel aplaus.

Došlo i na skladbu Open Scars z alba In the Arms of Devastation, kterou prý dosud naživo nehráli a také na hitovky In Shadows & Dust a Crippled and Broken. V tu chvíli už Maurizio oceňoval pražské publikum jako dokonalou bandu šílenců, pro kterou je radost hrát. Důkazem toho byly další dva přídavky Iron Will a Elevate. Celkem Kataklysm odehráli úctyhodných sedmnáct songů. Překvapivě jsem se tedy pobavil skvěle, a i když nečekám, že mě v budoucnosti jejich studiová tvorba nějak zásadně osloví, jako koncertní kapela u mě fungují stoprocentně.

Fotky © Jana Chržová / Spark