Předposlední březnový den ve znamení melancholie sliboval velmi intenzivní zážitek. Tři kapely naladěné na podobnou notu v čele se švédskou stálicí KATATONIA si nemohl žádný příznivec tesknících melodií nechat ujít.

Otvírákem večera byli LONG DISTANCE CALLING. Jejich post-rockový koktejl sice nesklízel v recenzích moc veliké ovace, zato v živém podání se situace obrátila. Znáte ty situace, kdy před pódiem stojí pár nadšenců, zatímco ostatní pořád ještě pijí pivo, debatují u stolu nebo jsou pořád ještě na cestě. V natřískané Chmelnici to bylo však úplně jiné. Němečtí muzikanti hráli za velmi příjemné atmosféry, kdy se sál hustě zaplnil a po každé skladbě se ozval nadšený ohlas. Skoro jsem si připadal, jako když jsem si spletl dveře. Nicméně skvělá atmosféra se přenesla i na muzikanty a jejich hudbu, vlivem čehož podali velmi slušný výkon. Jejich hudba zněla osobitě, tvrdě a přitom dobře ladíc uchu. LDC si sice neodnesou vavříny za nejlepší živý set roku, ale ten jejich předskokanský měl aspoň úroveň i zvuk výše, než je normálně u první kapely zvykem.

SWALLOW THE SUN byli takovou sázkou na jistotu. Viděl jsem je celkem nedávno při pražské zastávce k nové desce New Moon. Tentokrát jde však vše do kopru vlivem špatného ozvučení. Už před samotným zahájením si muzikanti stěžovali na různé problémy, ale v rámci hladkého průběhu se prostě nedalo nic dělat. Vlivem toho zcela vymizely všechny ty melodie, na kterých tvorba této kapely stojí. Klávesy nebyly skoro vůbec slyšet a sólová kytara byla zazděna zpěvem a ostatním doprovodem. Kdybych je již neviděl, myslel bych si, že to musí být hrůza i na desce. Jenže vhledem k tomu, že vím, co STS dokáží vykouzlit, odešel jsem ven, abych se na tu hrůzu nemusel dívat.

Při čekání na hlavního představitele koncertu se horko v sále ještě více vystupňovalo. Bylo to jako ve finské sauně. Ale to se však po chvíli mění, když na pódium přichází vytoužená KATATONIA. Nebyl to můj první koncert, kde jsem je viděl, ale tentokrát šlo ještě o více emotivní zážitek. Tahle kapela totiž jako jedna z mála umí své osobité kouzlo z desky přenést ve zhuštěné míře i mezi diváky při koncertním vystoupením. To se tentokrát povedlo na jedničku. Jejich koncert měl tu výhodu, že kromě desky nové má v zásobě ještě hity z alb minulých. Zvláště pak z The Great Cold Distance.
Otvírákem byla první singlová vlaštovka novinky Forsaker a pak už se víceméně hrály osvědčené skladby jako Leaders, Ghost of the Sun, My Twin a mnoho dalších. Zvuk byl perfektní. Dával dobře vyniknout všem

jedinečným kytarovým vyhrávkám a Jonasův zpěv byl stejný jako na deskách. Maximálně procítěný, bezchybný a plný ohromné dávky melancholické nálady, kterou následně přenášel i do publika. Lví podíl na tom neslo i výrazné osvětlení, využívající spektrum tmavších odstínů modrých a červených barev. Hudba, kterou KATATONIA prezentovala, se nesla přeci jenom v trochu tvrdším duchu, než jsem u nich zvyklý při poslechu z desek. Je to prostě melancholický metal s kořeny v doom metalu, i když tentokrát žádná skladba z postarší tvorby až na Dance of December Souls nezazněla. Koncert měl i tu výhodu, že zaznělo i pár skladeb, které nikdy dříve KATATONIA nehrála. To je pak další důvod, proč odcházet spokojen.

Když bych měl za sebe uvést nějakou kapelu, která se jak studiově, tak i

koncertně vyvíjí, musel bych KATATONII uvést hned na prvním místě. Žádný jejich koncert není stejný a vždy dokáží tu svojí jedinečnou atmosféru přenést i do srdcí svých fanoušků. A minimálně za to si jich nesmírně vážím. Pražský koncert v rámci turné k Night is the New Day nebyl výjimkou.

Paaya