Po dvou letech se do České republiky vrátila legenda progresivního rocku King Crimson. Místo konání opět Forum Karlín a znovu se v Praze ansámbl předvedl hned dvakrát, což dokazuje, že i když Fripp a spol. vydali poslední řadový počin před 15 lety, zájem o tuto veličinu neutuchá, ba naopak, s přibývajícím věkem muzikantů roste. Robertu Frippovi a Tonymu Levinovi je 72 let, Melu Collinsovi o dva roky méně. Dva dřívější frontmani kapely - Greg Lake a John Wetton - už nejsou mezi námi. A tak je v půl osmé před Forem Karlín zase plno.

Autor těchto řádků skupinu naposledy viděl v roce 2003, jenže tehdy šlo o klasickou rockovou formaci ve čtyřčlenném složení, která se soustředila na tehdy aktuální tvorbu a v setlistu dominovaly skladby, na nichž se podílel Adrian Belew. Letošní koncert čítal oproti tomu v roce 2016 jen kosmetické personální změny. Místo sedmičlenného „orchestru“ vystoupil oktet – bývalý bubeník Ministry Bill Rieflin se tentokrát plně soustředil jen na hru na klávesy a trojici bubeníků tak doplnil Jeremy Stacey. Jinak byla sestava totožná s tou z roku 2016. Zachováno zůstalo i nástrojové rozložení na pódiu. Vepředu trio bicích souprav a až za nimi o patro výš zbylí hudebníci. Ano, takhle „narvané“ nástrojové obsazení umožňuje Frippovi vyhrábnout z přepestrého repertoáru cokoliv, na co si vzpomene. A takto upřednostněná role bubeníků značí, na co vrchní kapelník sází – na plnou a dynamickou rytmiku.

Pověstný Frippův pedantský perfekcionismus je poznat hned v úvodu. Kapela přichází na scénu snad na sekundu přesně - ve 20 hodin. Žádný pozdrav, jen stojící kamenné tváře pozorující hlediště, drobný úklon, po němž se muzikanti chopí svých nástrojů. Tříhodinové vystoupení může začít. Kdo sledoval playlisty předchozích show z turné Uncertain Times, pochopil, že se musí nechat překvapit. Každé vystoupení na stávající šňůře je jedinečné, skupina pořadí písní vždy radikálně mění a třeba ve Wroclawi, kde King Crimson hráli hned třikrát, byl repertoár až ze třetiny jiný. To značí, že ansámbl musel nacvičit cirka pět hodin materiálu, což lze považovat za nadlidský výkon. Úvod jinde většinou obstarávala Pictures of a City z druhého alba, jenže v Praze Fripp a spol. vypálili na úvod přímo dělovou kouli – Larks‘ Tongues In Aspic, Part I. Po několika stránkách výjimečná kompozice, v níž se střídají tichounké pasáže (začátek inspirovaný ambientem a minimalismem) se supertvrdými momenty, divokými lichodobými rytmy podpořenými různými cingrlátky a perkusemi, do nichž Fripp „štrikuje“ své disharmonické stupnice. Sedíme vlevo v prvním patře galerie, tam je zvuk o něco horší, což je znát hlavně v polovině skladby, kde intenzita dosahuje svého maxima. Pralesní divoký rytmus, až freejazzové nasazení a kytarový noisový lomoz zní ve Foru docela přeřvaně. Je fajn, že se ve Foru můžete volně pohybovat, jak je libo, a zhruba po 45 minutách se přesouváme úplně dozadu a doprostřed, kde je zvuk stereofonní, mnohem plnější a člověk má celý „orchestr“ jako na dlani.

V řízném úvodu koncertu zazní dvě nové skladby, které se nesou v podobném duchu jako poslední tři desky (THRAK, The ConstruKction of Light, The Power to Believe), tedy zemitější rock plný polyrytmů, zamotávaných kytarových melodií a typicky frippovsky pomalu a minimalisticky rostoucích harmonií. Bude nová deska? Nevíme. Divoký rozjezd se pak na docela dlouhou dobu klidní – prim hrají rockové balady, teskný zvuk mellotronu a romantický vokál Jakko Jakszyka, který má svým projevem o dost blíž ke Gregu Lakeovi a Johnu Wettonovi než k excentričtějšímu Belewovi. I přes časté závany avantgardy se koncert King Crimson nese skoro až v akademicky odměřeném duchu, showman typu Belew tomu chybí. Je to prostě „profesořina“ pevně svázaná Frippovým diktátem, který vsedě ze své stoličky s vážným výrazem v obličeji celou kapelu jako přísný dirigent řídí. Ale tak to bylo vždy a díky jeho vizi jsou King Crimson tím, čím jsou.

Za zmínku rozhodně stojí i výkon všech tří bubeníků. Nemohu se zbavit dojmu, že dva by stačili a ten třetí byl mnohdy jen do počtu. Ano, jistě, pro plnou košatost aranží byl někdy nezbytný, ale Stacey spíš než svou hrou na bicí nadchnul svým klávesovým uměním (v jedné nové skladbě si střihl až jazzové, neposedně znějící sólo). Naopak překvapil Pat Mastelotto. Ten se v rytmickém vedení kapely střídal s technikem Gavinem Harrisonem, který se držel nezvykle zpátky a kolikrát jen rytmus doplňoval na tomy a činely. Duo Mastolotto – Bruford měla v 90. letech jasně rozdané karty, Bruford byl lídr, tady si byli bicmeni mnohem více rovni. Vůbec nechápu, jak svou souhru všichni tři nacvičovali, mnohdy se stalo, že třeba při prvním opakování riffu hrál základní rytmus Harrison, při druhém Stacey a při dalším Mastelotto. Ten když zahrál break na tomy, Harrison mu „nepřekážel“ a zbylý prostor pouze vyplnil ridem nebo crashem. Dokonalá souhra byla vidět, když se v sudé a liché době střídali v hraní na ride činel, pak teprve vyniklo jejich „stereo“. Tady stojí za to říct, že Fripp je vizionář, kterému v rozletu brání technické omezení koncertních sálů. Ve většině z nich lze prostorový 5.1 nebo dokonce kvadrofonní zvuk vytvořit jen stěží a tak se nemůžu zbavit dojmu, že někdy jsou tyto bubenické machrovinky jen „na oko“. Patřičně zaznamenané na CD a přehrané doma na kvalitní aparatuře to ovšem může být poslechová bomba.

Zpět ke koncertu. Ten jen rozdělený do dvou částí, zhruba po první čtvrtině dostávají prostor ony zmíněné „ploužáky“. Mezi nimi se objeví The Court of the Crimson King, křehká Moonchild (bez studiové dlouhé improvizační dohry) a čarokrásná Epitaph. Dostane se na kusy z lyričtějších alb Islands a Lizard – třeba Cirkus a z tvorby King Crimson naprosto vybočující Bolero, což je jedna z částí dvacetiminutového kolosu Lizard. Orchestrální kousek, při němž Harrison dlouhé minuty jen vyťukává na bubínek vojenský rytmus. Při jeho poslechu před očima úplně naskakují scény z westernů Sergia Leone, pod nimiž je jako autor podepsaný Ennio Morricone. V podobně odpočinkovém duchu se nese i balada Islands. Zastřený vokál Jakszyka tady koresponduje s originálem. Z éry Adriana Belewa, respektive ve skladbách, kde zpívá, zahrála kapela jediný kus – Indiscipline (pro srovnání se podívejte na verzi s Belewem), kterou tradičně uvádějí sóla všech tří bubeníků. Ovšem po vokální stránce bylo jasně slyšet, že rychlejší frázování, deklamace Jakszykovi nesedí a v momentě, kdy se rychle po sobě opakuje věta „I repeat myself under stress“ očividně nestíhá. Skladba končí výkřikem „I like it“, ale Jakko jen zasténal cosi nesrozumitelného a i na jeho výrazu ve tváři bylo vidět, že s tím nemohl být spokojen. Byl to ovšem jediný jeho hlasový škraloup.

S Indiscipline první půle koncertu skončila. Druhou odstartovaly opět dvě nové věci a nutno říct, že jak se vystoupení blížilo ke svému neodvratnému konci, hudba King Crimson byla čím dál agresivnější a komplikovanější. Zazní hned tři skladby, které se jmenují stejně – Larks‘ Tongues In Aspic. Nejdříve soubor zahraje její poslední, pátou část, která se ovšem jmenuje Level Five (z The Power to Believe), pak „čtyřka“, na kterou na desce navazuje parádní Coda, ta ovšem nezazní. Je také škoda, že před nejslavnějším kusem, tedy druhou částí „skřivánčích jazyků“, chybí The Talking Drum s bzučením mouchy. Ve všech skladbách hraje prim masivní zvuk tvrdý jako skála, polyfonie strunných nástrojů i polyrytmika bicích, show graduje a graduje. Nemluvě o nasvícení celé scény, vepředu ostrá žlutá, závěs za kapelou je ovšem zbarvený do odstínu tmavě modré, což má za následek až hypnotický efekt. Dostane se i na Easy Money (eOdk015mLEo), která má ale v živém podání snad patnáct minut. Píseň výrazně protáhla improvizační část ve druhé třetině, která je díky své halucinační náladě pěkně napínavá a její psycho nálada roste a roste – Mastelotto řádí na různé bubínky a vlnité plechy, Levin dělá na basu různé zkreslené pazvuky, nechybí schizofrenní klávesové rejstříky a kvílivý saxofon znějící jako troubení slona prodělávajícího těžkou maniodepresi. Celkově tahle pasáž evokovala Pink Floyd ve svém vrcholném psychedelickém období. Jeden z vrcholů koncertu. Scéna se poprvé a naposledy zbarví doruda, ano, King Crimson hrají z Red, a to poslední Starless. Je fakt, že její poslední nejdivočejší část zní z alba syrověji, naživo to bylo o něco pomalejší a o něco přehledněji. Po této skladbě soubor vstává a mlčky odchází, obecenstvo ale říká „ještě ne“ a tak se kapela ještě na jednu skladbu na pódiu objeví. Ne, žádné překvapení se nekoná, tahle věc prostě musí zaznít, při úvodním ruchu už se ozývají výkřiky fanoušků a pak už následuje zemitý riff 21th Century Schizoid Man. „Cat’s food, iron claw – Neuro-surgeons scream for more“!!! Jakszyk tohle dává přes zkreslující efekt suverénně, na konci skladby dojde i na regulérní sólo Gavina Harrisona, následující freejazz-noise chaos je zkrácený a neopakuje se jako na desce, což považuji za plus. Poté se Fripp a spol. zvedá a definitivně opouští sál.

Ano, bylo to trochu statické a místy akademičtější vystoupení, po hudební stránce však koncert King Crimson dokázal, jak je jejich hudba nadčasová a proč jejich písně ani po více než 45 letech nezestárly.