Rok se s rokem sešel a Obscure nám opět naservírovali další thrashovou oldschoolovku, kde se zase sešli všichni umaštěnci v džískách, aby přišli poslechnout trochu rohatého metalu. Co se týče mě, moje divoká karta byla na thrashovou jízdu z indiánské rezervace Bonded By Blood, jenže on nám ten rohatý filuta vždy kartami trochu zamíchá…

Jako předskokani dostali šanci čeští Exorcizphobia. Zmíněné džísky měla oblečená celá kapela až na bubeníka, který s čepicí mých „oblíbených“ X-Core příliš nezapadal. Ale dost už o hadrech, nejsme na přehlídce. Už od prvních tónů bylo vidět, co že se tu bude dít. Nariffovaný thrash metal připomínající svou hravostí a humorem kapely jako Municipal Waste či Gama Bomb působí na české scéně jako svěží vítr. Tupačky se střídají s houpavějšími a klapavějšími pasážemi. Jednoduchá rovnice, ale zato zatraceně nebezpečná! Zpěvák-kytarista hrál moc pěkná sóla, která ale bohužel v nepříliš podařeném zvuku nevynikla, zpěv mi také přišel příliš vytažený nad ostatní nástroje. Některé songy mě braly víc, některé méně, ale celkově se mi kapela zamlouvala a do sestavy večera sedla jak prdel na hrnec. Výkonu zbytku kapely dávám palec nahoru.

Jen tak na okraj - během přestávky se mi moc zalíbil krásný vinyl novinky Bonded By Blood v barvě „crong green“, který jsem si nakonec koupil (ale musel jsem si půjčit asi od třech lidí :)). Už při zvukové zkoušce Ryana Shutlera jsem se pozastavil nad úžasným zvukem jeho dvojkopákových Pearlů. Jakmile začali zvučit kytary, už jsem začal tak nějak větřit, že tohle asi nebude úplně špatný zvuk.

Pak ale udeřilo Thorovo kladivo a celá Vopice nechápala nic! Lazarus A.D. v tom maličkém klubu nemilosrdně drtili vše na prach! Zvuk kapely byl jako pohlazení, v tom surovém slova smyslu. Od Sepultury v Modré Vopici jsem takto čistý zvuk, a přitom syrový a úderný, nezaznamenal. Zvuk je jedna složka, ovšem ve svém výkonu mu Lazarus nezůstali nic dlužni. Místy předváděli až napanterovatělý groovy thrash, v pomalých pasážích byli drtiví a nebáli se sklouznout až někam do HC vod. Stejně tak v breakdownech, které většinou na konci songu dokonávají dílo zkázy. V těchto momentech opravdu neznám člověka, který si ve Vopici alespoň nepokyvoval hlavou. A když se do této esence přimíchají prvky klasického oldschool thrashe, sóla, sem tam závan nějakého toho deathu a do toho všeho ještě občasný melodický vokál, který obstarává Dan Gapen (ten ovšem svým zpěvem přesvědčil o něco méně), dostaneme zajímavou koláž, která živě skutečně zabíjí.

Lazarus mají na kontě dvě desky, ze kterých se hrálo podle mě tak nějak rovnoměrně. Z první desky došlo na Thou Shall Not Fear, Last Breath či The Onslaught Pt. 1 – Revolution, z druhé například The Ultimate Sacrifice nebo American Dreams. Celá kapela je opravdu sehraná a jako celek působí neuvěřitelně kompaktně, takže nikdo vyloženě nevyčnívá, aby bylo třeba ho nějak vypichovat. A tak to má být! Kapela dostala podporu, kterou asi ani nečekala, a fanoušci si skandováním „Lazarus!“ (včetně mě) vykoledovala poslední, a nutno podotknout, že nejlepší věc večera - The Onslaught Pt. 2 – Rebirth. Krásné rozloučení s jejich famózním výkonem. Vystupovat po něm bych nezáviděl nikomu.

Dle plakátu ale byli headliner Lazarus A.D., že by si Bonded By Blood polepšili? Do BBB ale nastoupil nový zpěvák, byl jsem tedy zvědav, jak nahradí „uječeného“ Aladina, jehož hlas mi do Bonded seděl, i když milovník ječáků opravdu nejsem. Pauza netrvala ani moc dlouho a už skuadra snědých obyvatelů planety X byla tam, kde měla být.

Ihned podotknu, že zvuk tak jako u Lazarus nevyšel. V rychlejších rytmech bylo velice obtížné rozpoznat virbl. (Je ale pravda, že jsem stál poněkud vzadu, abych bránil svůj nový vinyl před kopanci a pěstmi metalové zvěře.) Nový frontman gestikulacemi Aladina trochu připomíná, hlasem však nikoli. Je to klasický thrashový řvoun. Je pravda, že se řev do této muziky hodí víc, nicméně s Aladinem kapela získala osobitý cejch. Jak obstojí, ukáže čas, nicméně na pódiu byl výborný. Burcoval publikum a dokonce si do něho i skočil.

Dočkali jsme se fláků rovnoměrně z obou alb – Immortal Life, Feed the Beast, Mind Polution, na sci-fi éru daly vzpomenout Prototype: Death Machine, Prison Planet nebo Exiled to Earth a zazněl i nový instrumentální song. Hrálo se špinavěji a se syrovějším nádechem než u Lazarus, ale celkově mi jejich set přišel až moc „standardní“. A stejně jako u Lazarus si publikum vyžádalo přídavek. Vtipně zvolená Teenage Mutant Ninja Turtles dala vzpomenout na mládí. A aby toho nebylo málo, na závěr jsme se dočkali ještě 600 A.B. (After Bomb). Během vystoupení se strhl celkem slušný kotel a nějaké to kopnutí člověk v mrňavé Vopici utržil, ale celkově jsem z jejich vystoupení měl pozitivní dojem.

Celkově velice povedený večer. Všechny kapely potěšily každého džískaře a rozdmíchaly v jeho srdci thrashový oheň. A ptáte se, kdo byl nejlepší? Jednoznačně Lazarus!