Je to už 35 let od vydání Leprosy - mnohými fanoušky nejoblíbenějšího alba Death. 22 let také uběhlo od smrti Chucka Schuldinera, zakladatele této legendy. A je to už 10 let od pražského koncertu Death to All, během kterého bývalí členové z Human-éry vzpomínali na staré dobré časy a své působení v Death.

Možná že některé z těchto výročí ovlivnilo fakt, že zde máme další tribute kapelu s bývalými členy Death, kteří se rozhodli hrát staré pecky. Tentokrát je ovšem řeč o OPRAVDU STARÝCH peckách, protože Rick Rozz a Terry Butler se v doprovodu dvou členů Gruesome rozhodli přehrát právě celou desku Leprosy okořeněnou několika skladbami z debutu Scream Bloody Gore.

Osobně jsem za možnost vyrazit na podobný gig dost rád, protože i já mám z diskografie Death právě Leprosy úplně nejraději a éru, kdy tyto skladby vznikaly a bylo možné je slyšet live, jsem zkrátka nezažil. Jasně, nějaká ta pachuť z pomyšlení na fakt, že bez Chucka to nikdy nebude ono, přetrvává stejně jako u DTA, ale kdo jiný by měl hrát tyto pecky než kytarista, který je nahrál a složil?

A šlo poznat, že těch lidí, kteří si chtějí tyto staré smrtelné fláky připomenout, bylo dost. Ano, tentokrát se nehrálo v obrovském Roxy, ale jak bratislavský koncert v Randalu, tak i ten pražský ve Futuru se vyprodaly. A úplně upřímně, v Praze se těch lístků prodalo snad ještě o dost více, než je nějaká rozumná kapacita klubu.

Ve Futuru jsem byl (a to i na vyprodaných koncertech) hodněkrát, ale takhle narvané jsem ho fakt nikdy nezažil. Před začátkem kapel se sice před pódium s trochou drzosti procpat dalo, ale od chvíle, kdy se začalo hrát, už bylo doplnění tekutin nebo přesun do zadní části klubu přes všechny ty lidi naprosto nereálné. Jsou deathmetalisti tak tlustá prasata, že klub úplně ucpou, nebo je pořadatel natolik nenažraný, že prodává lístky i po vyčerpání oficiální kapacity? Odpověď neznám a naštěstí se (snad) nikomu nic nestalo, ale dojít k nějakému průseru, tak se v takhle ucpaném sálu lidi ušlapou.

Pokud chtěl návštěvník aspoň trochu prostoru k žití, bylo třeba se držet v blízkosti kotle. Ten se postupně rozjížděl už během první kapely. Sněť se po hodně intenzivním koncertování v předchozích letech tváří, že letos (minimálně doma) už moc hrát nebude, takže hodně lidí nalákali určitě i oni. O tom, že jim to naživo šlape, snad vědí už všichni, a když jim k tomu klapne i solidní zvuk, není co řešit. A jo, sound byl od samého začátku solidně valivý, ale zároveň dobře čitelný. A když kytary slušně drtí, je to základ úspěchu. K Mokvání v okovech sice mohu mít jisté výhrady, ale v živém provedení to poslední dobou nakládá pokaždé více než dobře.

Plusem budiž i hodně energická prezentace na pódiu, kdy Tomáš okamžitě padne do první řady a boxuje fanoušky, Vojta neustále háže hlavou a i mezi songy imaginární pistolí popravuje sebe i fanoušky, kteří to kapele hezky vrací. “Ať zvedne pěst každej, kdo má rád metal!” a celé Futurum má okamžitě pracky nahoře. A při výjimečně slabší reakci naopak dostane stěr, že jde poznat, jak všichni včera chlastali. Vtípky stranou, v průběhu songů to Mitura do mikrofonu taky dobře nagrcal. A zdálo se, že kromě mladších fans v kotli a v předních řadách bavili i starší metalisty. Kdosi za mnou praví: “Dá se to celkem poslouchat,” tak asi fajn, ne? Hned po úvodním intru a Koňském kopanci došlo na dva nové songy a před obligátním Obřím katem na závěr zazněl také Groteskní hybrid. Vše v pořádku, na první dobrou mě možná iritovalo až moc sól, ale po poslechu chystaných nahrávek si to jistě sedne. Nejvíce mě ale Sněť, jako obvykle, opět dostala Principem křížení, což s odstupem času považuji za nejlepší song kapely a je dobře, že ho hrají úplně pokaždé.

Pětatřicet minut předkapely uteklo jako voda, a byť Sněť jistě mnoho lidí potěšila, spíše byla pomyslnou třešničkou na dortu než půlkou dortu samotného. Mezi supportem a hlavní hvězdou se taktak stihlo zvnitřnit pivo, rychle koupit druhé a opět se nasrat dopředu. Ještě před samotným začátkem Left to Die trochu vyděsí fakt, že se i důchodci naučili používat mobilní telefony a nastává strach z toho, že mladé instagram-whores tentokrát nebudou hlavní věkovou skupinou, co zasrává koncert svítícími displeji.

Naštěstí hned s nástupem titulní pecky Leprosy nabíhá do kotle Weyška, který jako dinosaur rozsápal každého, kdo nebyl ochotný zběsile pařit. Okamžitě se tedy rozjíždí až překvapivě velká mela, zbytky piva létají vzduchem a rozjíždí se dost intenzivní mrdanec, ze kterého všichni kameramani rychle mizí. Hodně intenzivní byl rovněž i zvuk samotné kapely, který byl nahlas jak kráva. Což na jednu stranu plus, byl to fakt metal, ale docela se tříštila baskytara a celkové vyznění nástrojů nebylo úplně ideální. Opět cituji neznámého fanouška, který za mými zády praví: “Jooo, na Pestilence tu byl super zvuk, tohle je bída.”

Naštěstí ale veškeré zvukové neduhy vykompenzovalo nasazení kapely. Celkem upřímně jsem šel na koncert s lehkou obavou, ať to není jen pár dědků, co na stará kolena drhne slavné fláky. Ve výsledku to ale bylo mnohem tvrdší a agresivnější, než jsem čekal. Dokonce i ve srovnání s nahrávkami to bylo více napálené. Čtveřice nasadila tempo jak sviňa a pálila jeden song za druhým. První tři kusy šly stejně jako z alba a na třetí, můj nejoblíbenější Forgotten Past, to vepředu lítalo hlava nehlava. Jooo, takhle se má ten oldschool death hrát, kvůli tomuhle jsem přišel.

Jak bylo předem avizováno, v neděli to ovšem nebylo jen o přehrání celého Leprosy. Došlo i na několik songů z debutu Scream Bloody Gore, konkrétně na Mutilation, Baptized in Blood, Denial of Life či Zombie Ritual. A stejně jako v případě o rok mladšího materiálu, i tyto pecky skvěle nakládaly, některé dokonce ještě víc. Palec nahoru jinak patří i Mattovi za vokál. Jasně, opět si můžeme říct, že není Chuck, ale jeho výrazu se dost dobře přiblížil, a navíc, stejně jako zbytek kapely, zněl jeho řev ještě o něco agresivněji. Celý koncert tedy panovala radost z toho, že se nejedná o pouhé přehrání legendárního materiálu, ale živé provedení fakt mělo i přidanou hodnotu.

Po cca hodině kapela jakože končí, ale všichni, kdo na koncert nepřišli omylem, moc dobře věděli, že minimálně jeden další flák musí v přídavku zaznít. A taky že ano, hned po návratu na stage Left to Die spustili Pull the Plug, čímž splnili svůj slib a zahráli Leprosy opravdu celé. V průběhu songu jinak z ničeho nic vyběhl na pódium Vojta ze Sněti a bez rozhlížení skočil rovnou do davu, čímž ještě posílil už tak dobře rozjetý John Kotel (hahaha, vtip lvl Márovy memy). Definitivní závěr pak patřil vypalovačce Evil Dead z debutu a Left to Die tím skončili.

Koncert tím byl za námi, kvůli totální žízni dávám ještě jedno pivo, pobavím se s pár dalšími návštěvníky a přesvědčím se o tom, že všichni máme zhruba stejné dojmy. Set Left to Die byl fakt výborný a hodně agresivní, určitě lepší než jsme čekali. Mínus patří zvukaři za až zbytečně hlasitý zvuk. Přehnaně přecpaný klub rovněž nepotěšil. Těžko jinak srovnávat nedělní koncert s Death to All a hodnotit, co bylo lepší či horší, je to už navíc dost dlouho na srovnávání dojmů. Tentokrát jsem ale očekával především našlapaně zahrané Leprosy, což jsme i dostali, a vzhledem k mé oblibě tohoto alba jsem s Left to Die subjektivně snad ještě o chlup spokojenější.