Alcest se nám v Lipsku, jak jinak, zalíbili natolik, až jsme se nakonec rozhodli další týden navštívit Polsko, konkrétně Krakov. Zde měli Alcest, společně se svým doprovodem Birds in Row a Kaelan Mikla, zahrát v klubu Kwadrat pod organizačním dohledem Knock Out Productions. Navíc jsme zabili dvě mouchy jednou ranou. Den předtím se totiž na stejném místě pod dohledem stejné organizace konal progový večer s Leprous a dalšími dvěma žánrovými souputníky. 20. února tedy nastal den D, který jsem se nakonec rozhodl dostat z myšlenek do řádků.

Ono to celé byla taková hurá akce na poslední chvíli. Po zhruba šestihodinové cestě, kdy jsem v její pokročilé fázi uslintával se sklopenou hlavou téměř v bezvědomí, jsme se prakticky okamžitě po ubytování museli vydat ke klubu. Kromě toho další den po koncertu Alcest jsme se ihned vydali zpět do Prahy kvůli programu dalšího dne, samozřejmě koncertu.

Navigace nás při hledání „křížku na mapě“ vedla přes jakási blata a tajemné stezky jako vystřižených ze světa Zaklínače. Nakonec jsme se dostali na jakousi přistávací plochu snad pro UFO, kde se ozývalo mysteriózní pípání, které dávalo dojem signálů z vesmíru. Vrak letadla, který tam opuštěně stál a chátral, dával s osvětlenými korporátními budovami v pozadí a bezútěšným okolím na straně druhé dojem post-apokalyptického snímku.

Co se samotného klubu týče, ten byl takovým příjemným standardem a na Polsko vlídným prostředím. Kromě nepříjemných sekuriťáků, kteří působili jako nasraní pitbulli kvůli tomu, že vůbec museli do práce, Kwadrat tvoří přízemí, kde se člověk v šatnách zbavil oblečení, v prvním patře je pak umístěn velký sál a bar. Jo a po celý večer byl v Kwadratu super zvuk, dokonce lepší než v Lipsku.

Úvodní kapelu Maraton jsme nestihli a vůbec nevím, o co šlo, ale při našem příchodu se už na pódiu chystali Francouzi Klone. A ti byli jednoduše krásní - nic složitého v tom hledat netřeba. Klone se hodí pro hraní s Leprous, ale zároveň by mohli jet turné s takovými Vola, Mother of Millions či Alcest. Tvorba této pětice se totiž pohybuje na pomezí atmosférického rocku a noblesního progu. Klone v sálu nastavili romantické a atmosférické hudební klima a dobrou náladu, k čemuž si vystačili s pomalými písničkami, jejichž hlavním charakteristickým rysem, který si posluchač zapamatuje jako první, byl zpěv a kompaktní atmosféra. Vytknout by se snad dalo jen to, že si skladby byly poměrně podobné, hlavně co do vokálních linek.

Zpěv byl ale něčím, čemu zároveň nešlo odolat. Yann Ligner připomínal pěvce z Mother of Millions tím, jak dokázal svůj hlas se vší pevností udržet v prostoru a rozprostírat jej sálem, barvu měl přitom docela podobnou jako Loïc Rossetti z The Ocean. Zrovna jemu by se přiblížil ještě blíže, pokud by do projevu vložil více síly. Ligner však sázel spíše na citlivost. Klone kladou důraz na prostý výraz s různými progovými hrbolky, ale nálada písní je ničím nerušená. Stačí zavřít oči a poslouchat honosný zpěv a kytary, které nanášejí jednu přepychovou melodii za druhou.

Doporučuji poslechnout poslední desku Le Grand Voyage, která je plná „slow hitů“. Především z tohoto alba se hrálo.

U hodnocení koncertů Leprous si člověk až příliš snadno může potykat se sebevykrádáním. Norský progový útvar, postavený okolo pěvce Einara Solberga, totiž vždycky vezme dech profesionalitou, instrumentací, nasazením i emocemi, které jsou v jejich podání velice dramatické. V porovnání s pražským vystoupením v Paláci Akropolis byli Norové v Krakově uvolněnější a přátelštější. Z koncertu jsem odešel s pocitem, že byl ještě silnější než v Praze.

Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že jsem stál ke kapele blíže. Mohl jsem sledovat výkony jednotlivců na pódiu a oni mi svými party bušili přímo do hrudi. Leprous neodehráli dokonale, i to byl rozdíl od zastávky v Praze. Pár chybiček se do jejich jinak dokonalého projevu vloudilo. Hlavně pak jedna výrazná, kdy Einar zapnul na svých klávesách melodii, jenže ono hrálo něco úplně jiného, než bylo zamýšleno, a všichni členové nevěděli, co mají dělat. Bylo vtipné sledovat, jak se jednotliví muzikanti snaží zorientovat a něčeho se chytit. Einar si z toho ale v následném proslovu udělal sám srandu.

Určitě to ale Leprous neubralo na eleganci a emoční síle. Každičká část dané kompozice byla naprosto precizně opracována, každý drahokam broušený do precizních tvarů. Díky čistému zvuku mohl návštěvník rozjímat nad každým tónem a užívat si přehlednost jednotlivých nástrojů, třeba sledovat Baarda - má cenu se k tomuto stále populárnějšímu bubeníkovi vyjadřovat? Nedivil bych se, kdyby nějaký bubeník při pohledu na něj seknul se svým řemeslem. Setlist byl podobný jako v Praze, jen Leprous změnili pořadí některých písní. Úvod patřil srdcervoucímu dramatu Below, závěr velkolepé epičnosti The Sky is Red, jak si pamatujete z Prahy, pokud jste byli.

Budu se opakovat, ale Leprous zrají jako víno, jsou v absolutní kariérní formě a já už se strašně moc těším, co se u Norů bude odehrávat v budoucnu. Je totiž vzrušující vidět kapelu, která neustále roste a překonává svoje už tak vysoko posazené kvalitativní mantinely.

Alcest, Birds in Row a Kealen Mikla následující den rovněž odehráli skvělé sety, zvukově i lepší než v Lipsku, jak jsem psal v úvodu. Jedinou výtku bych měl směrem k lidem, kteří se na Alcest chovali nevhodně a dělali kotel, kterým posluchače obtěžovali i v ty nejcitlivější momenty. Tohle přece patří na death metal, nikoliv na zasněnou alternativu! Poláci prostě nemají cit pro jemnou hudbu a v hlavách mají pouze „pivo a metal“, čímž mi nejsou sympatičtí, ačkoli na Leprous, až na pár nesympatických zjevů, dorazilo více těch intelektuálních posluchačů než těch, kteří mimo rytmus headbangují s pivem v ruce. Překvapili a vytvořili tak pro koncert příjemnější podmínky.