Norská prog-rocková smetánka Leprous má za sebou vydání výborné desky Pitfalls, o které si brzy něco povíme v recenzi, takže kapela vyrazila svůj přírůstek propagovat po světě. Jako doprovod byli domluveni němečtí The Ocean a švédští Port Noir. Stejně tak jako jsou sami o sobě Leprous rozmanití, přesně takový byl i čtvrteční večer, který pro nás připravili Obscure Promotion, čímž si opět vysloužili vyznamenání pro další obrovský zážitek.

Intelektuální večer se konal v Paláci Akropolis, kde jsem byl poprvé. Odcházel jsem z něj nadšený. Sál útulného divadla se dvěma bary nebyl ani velký, ani malý a nacházel se zde i balkon, díky čemuž i s větším počtem návštěvníků nedocházelo k nesnesitelnému přeplnění a člověk si tak mohl v klidu najít vhodné místečko k rozjímání. Kromě toho divadla často mají lepší akustiku než kluby. Pokud vezmu v potaz svůj zážitek z Amsterdamu v divadle Paradiso, kde byl zvuk výborný, i Palác Akropolis v tomto zabodoval. Po celý večer byl zvuk libový!

Večer odstartovali švédští Port Noir, od kterých jsem předtím slyšel jen pár skladeb. Port Noir byli na rozjezd večera příjemnou záležitostí. Rocková lehkost a minimalismus kapela prokládala numetalovými a djentu ne vzdálenými pasážemi, při kterých bavila zejména energie. Energie – to je tím hlavním slovem, které bych k popsání koncertu použil. Hudba Port Noir byla občas dost přímočará, pak ale kapela nasadila progovější a nepravidelnější tvrdé pasáže, aby se zase navrátila k sympatickému rockování. Čistý zpěv byl možná trošku inspirován Leprous. Sice určitě nedosahoval Einarových kvalit a hudbu Port Noir bych si dokázal představit i instrumentálně (spíš proto, že instrumentálně dostatečně bavila), i tak se mi jeho čistý, do popu hozený zpěv, docela líbil. Nejvíce mě bavilo sledovat energického kytaristu, který obstarával i synthové pasáže. Bylo to jednoduché a na rozjezd účinné.

The Ocean jste mohli vidět na Brutal Assaultu, kde předvedli doslova dechberoucí a explozivní výkon. V Paláci Akropolis to bylo ještě o level výše, leč se to zdá nemožné. Tentokrát na mě The Ocean působili více atmosféricky, za což pravděpodobně mohlo velké množství dýmu na pódiu a tišší, přesto skvělý a čistý zvuk, který tak nějak… plynul. K mému překvapení se začínalo pro mě vrcholem posledního alba Phanerozoic I: Palaeozoic skladbou  Permian: The Great Dying. Loïc Rossetti byl v ten večer úžasný. Jeho čistý zpěv i extrémní řev byly podány stejně jako na deskách naprosto bravurně, k čemuž ještě zvládal skákat do lidí. K prvnímu skoku došlo z pódia, poté překvapil, když s pomocí lidí vyšplhal na balkon, kde seděl a řval, aby z něj pak odvážně skočil zpět do řad fanoušků.

Hlava mi ale nebere, jak se kapele v tento večer povedlo propojit surovost a ničivost své hudby s tak hutnou atmosférou. Připadal jsem si, jako bych stál na útesu a sledoval explozi sopek přes mlhový závoj. Daleko a přesto tak blízko. Drtivé sludge/doom/hardcore exploze bortily kusy skal a vyhrávky všech nástrojů strašně moc bavily a hrály ve prospěch celistvosti skladeb. Nemohu si pomoci, ale každý detail byl hodný maximálního užívání. Překvapilo mě zařazení Devonian: Nascent, kde ve studiové podobě hostuje Jonas Renkse z Katatonie. Rossetti jeho party i se svou odlišnou barvou odzpíval opravdu přesvědčivě a velmi emotivně. Emoce, ty doslova z pódia chrlily jako horká láva, kterou jsme byli zaplaveni a spáleni na popel. Hrálo se i hodně z předchozího alba Pelagial. Zazněla Mesopelagic: The Uncanny a Bathyalpelagic I: Impasses. A fungovalo to, tyto skladby k současnému výrazu The Ocean dokonale zapadají. Písně jsou totiž gradační a správně udržují napětí, při němž se tají dech. A energie rovna velkému třesku! The Ocean byli dokonalí, těžko hledat slova kritiky. A to platilo i o Leprous.

Leprous odpálili svůj mistrovský set skladbou Below z nového zářezu Pitfalls a hned bylo jasné, že tohle bude opravdu posluchačský požitek. Leprous byli emotivní, muzikantští a sympatičtí. Obzvláště v případě Leprous emotivní zní asi jako klišé, když ono to ale bylo tak strašně moc... pocitové a nádherně vypjaté, že zbývalo jen lapat po dechu. Krom toho to bylo opravdové a upřímné, a to celou emotivnost vystoupení jen podtrhovalo. Einar s celou kapelou na pódiu nechal srdce.

Co se týče muzikantství, to bylo rovnocenně dechberoucí. Věděl jsem, že Pitfalls je minimalistické a na oko jednoduché, avšak skrývá množství detailů a progových náležitostí. Živě to vyniklo natolik, až jsem byl v údivu, kolik toho v té hudbě vlastně je. Precizní detaily každého z nástrojů, zejména bicích, za nimiž Baard s přehledem lítal paličkami sem a tam a člověk jeho ruce ani nestačil sledovat. Do gradací dával sílu, v jemnostech dokázal ubrat cit a tvořit detailní a křehké složitosti se skvělými pohyby v zápěstí. Baard je podle mého soudu světovou špičkou, které se dnes jen stěží někdo může rovnat.

Simen Daniel Børven drtil basu takovým způsobem, až se dostavovaly pocity totální eufórie. Miluji zvuk basy a v tomto případě jsem byl uspokojen na sto procent. Především pak v The Valley, kde měl vlastní sólový part. Oba kytaristé, Robin a Tor, tvořili nádherné a precizní vyhrávky a husté kytarové nánosy a kila. Zejména Robin je hodný pokloně, co totiž se svou kytarou tvořil za paletu zvuků, bylo obdivuhodné.

Koncertu ale samozřejmě vévodil Einar. Z jeho přednesu se člověku chtělo brečet, nebo minimálně nechápavě kroutit hlavou v úžasu. Už na Prog in Park ve Varšavě nebo na Melodce v Brně jsem nechápal, tentokrát to bylo snad dvakrát tak nepochopitelné. Vypjatý a silný hlas klouzal z tónu do tónu přirozeně a hladce. Měl nad námi moc. Hravě však zvládl i jemnější polohy s každým potřebným detailem. Rozdíl od dřívějších koncertů byl ten, že sám Einar strávil méně času za klávesami a mezi písněmi hovořil k lidem, přičemž se mohl více soustředit na zpěv a na samotnou show. Zbylí členové, s výjimkou Baarda, se po každé skladbě nacházeli v jiných pozicích a každý z nich hrál na klávesy nebo obstarával synthy. Pořád se tedy něco měnilo a dělo, což neustále udržovalo pozornost. A díky Einarovi, který si dovolil skladby pořádně prožít, dostal koncert na ještě větší intenzitě.

Raph Weinroth-Browne je další důležitý člen Leprous a zaslouží si také poklonu. Jeho hra na cello je virtuózní a ještě posiluje atmosféru skladeb. Je opravdu zajímavé poslouchat synthy a nádherný zvuk jeho violoncella. Krom toho se na pódiu zapojoval i do paření a užíval si koncert s ostatními. Tolik zvuků, detailů, takové harmonie. Spojení zpěvného minimalismu a obrovského množství střípků hudební skládačky, to je něco, co mám rád a Leprous na tom staví.

Zazněly také The Cloak, Alleviate, Distant Bells, I Lose Hope, ale jednoznačným vrcholem celého večera byla epická The Sky is Red. Tuto věc mám z nové desky nejraději, jde o lyrický i hudební projev šílenství. Šílenství v mysli, při kterém hoří nebesa v plamenech chaosu a vnitřní svět padá. Mocné riffové hradby se neustále rozvíjejí společně se zpěvem, v němž se opakují stále ta samá slova a udržuje se napětí posílené téměř mantrickou vokální linkou, a progovými bicími v nepravidelných liniích. Všechno vede k jednomu cíli. K obrovské a epické gradaci s psycho kytarovým vrzáním jako z noční můry. Exploze drtivého rytmu a zvukových ruchů s chorály, mistrovské dílo srovnatelné s klasickou hudbou, které v mých očích Einara pasuje do role velkého hudebního skladatele moderní doby.

Člověk už ani nevěděl, zda brečet, křičet v šílenství a eufórii, anebo se nechat hypnotizovat. Ano, při koncertech Leprous jsem vždy v hypnóze, tentokrát to ale byl opravdu stav “úplně mimo, nebo úplně v hajzlu”. Zhruba hodina a půl koncertu uběhla jako půl hodinový set a pak přišlo probuzení a údiv, který bude doznívat ještě hodně dlouhou dobu.

Po The Sky is Red nastalo už jen ticho a vnitřní pocit prázdnoty z bolestných emocí, které tato skladba vypustila. V momentu této písně totiž bylo představeno to, co v sobě Einar skutečně má. Temnota je v nás všech.

Bylo mi ctí být na tomto koncertě, úctyhodný výkon Leprous mě pravděpodobně poznamenal na velmi dlouhou dobu. Přesně pro takové zážitky se vyplatí vyrazit do ulic.