V rámci prologu si dovolím malé dopravní okénko. Z Ústí až na Žižkov jsme jeli autem – chtěl jsem otestovat cestování po Praze po otevření Blanky. A skutečně, nepamatuji, že bych stověžatou proplachtil tak rychle. V šest odjezd, v 19:15 na místě. Jenže až před Akropolí si ověřuji, že rčení „Ústí není Praha“ od počátku věků platí a stále bude. Najít místo, které není vyhrazeno rezidentům, je zhola nemožné. Jedna z místních dam nám radí využít nedaleké podzemní garáže, leč tamní hlídač nám hned po příjezdu oznamuje: „Pánové, máme plno.“ Po půlhodině (!) kroužení žižkovskými uličkami nakonec zaparkuji na téměř shodném místě jako na začátku parkovací anabáze (tedy v modré zóně) a v mysli si říkám: „Jen se opovažte mně to auto odtáhnout!“

Do Akropole vcházíme v momentě, kdy velká ručička dotírá na devítku. V pravý čas, sál je plný, Magma nastupuje, dav šílí. A já se hrozím, protože zjišťuji, že oktetu chybí jeden člen. Kytarista James Mac Gaw, v novodobé historii Magmy personální jistota, tu není. Jak už kapela avizovala na webu a Stella Vander coby skromná moderátorka pondělního večera to řekla v samotném závěru koncertu, Mac Gawa od šestistrunky odtrhla rakovina a soubor tak jede koncerty bez něj. Na letošním turné kapela hraje v podstatě stále to samé, není proto překvapením, že se začíná Köhntarkösz. Na rozjezd to rozhodně není velký odpich a ejchuchů, nicméně plíživě nejistá schizo atmosféra pomalu, ale jistě všechny diváky infikuje. Dvojblok pianista Jérémie Ternoy – vibrafonista Benoit Alziary drtí ušní bubínky ve vysokých frekvencích jako plašič komárů. Proti nim stojí basák Philippe Bussonnet, možná jediný přitvrzující element, který skupině dodává rockové koule (nejlepší element kapely). První část Köhntarkösz je tak trochu netypická, vokálních partů je v ní málo, prim hrají klávesy a úvodní, neustále rozvíjené hlavní téma. Celé to připomíná sedmdesátkovou avant-psychedelii á la Soft Machine podobně jako na jejich desce Third. Druhá půle je pro Magmu typičtější, splašené tempo, jazzrockový rytmus, frenetická sóla. V závěru se ovšem vše vrací do prvotní vlekoucí se ponurosti.

Druhá věc nás přenese až do současnosti. Slag Tanz, letos vydané EP, představuje Magmu v jiném světle. I když skupina stále jede svůj styl, dokáže se v něm vyvíjet. I na Slag Tanz hraje prim úvodní téma, v průběhu dvaceti minut ale mění barvy – tu dramaticky frázované polyrytmy, onde odlehčenější fusion podpořené zpěvem Vanderové. Souhra vokálního tria, basy, kláves a vzadu jako srdce tepajících bicích Christiana Vandera vytváří propletenec a celé to zní, jako kdyby se 1980 (také Francouzi, mimochodem) zbláznili do Phila Glasse. Originalita a síla Magmy tkví v tom, že veškeré vlivy (vážná hudba, jazz, progrock) dokáže spojit tak, že žádný z nich nevyčuhuje. Skladby jsou pevně svázané partiturou, důraz na improvizaci se moc neklade. Je to možná škoda, protože právě v pasážích bez vokální dominance se kvartet jakoby uvolní a výsledný tvar se zhutní a dostane neuvěřitelný drive. Ve Slag Tanz dostane prostor na malé sólo i hlavní principál Vander. Jakkoliv si ho vážím, je třeba říct, že si ho cením více jako skladatele než jako bubeníka.

Je jasné, co zazní poté. Mëkanïk Dëstruktïw Kömmandöh, opus mnohými označovaný za nepřekonatelný. Na něm je Magma o poznání veselejší a pro mě je to asi jediná deska, kde je vliv Carla Orffa mnohými od jakéhosi kritika neustále omílaný skutečně slyšet. S přibývajícími minutami to v sále začíná vřít. MDK je totiž záležitost, při níž se posluchač snadno dostane do úplného tranzu. Rukopis Magmy sice tkví především ve střídání uvolněných a hutnějších sekvencí, zhruba od Da Zeuhl Ẁortz Mëkanïk ale skladba začíná růst a nabírat grády. Tam už se člověk veze. Živě si začínám uvědomovat, že se účastním jakéhosi rituálu. Opakované zaříkávání, neznámá řeč, opakování motivů, to vše vyvolává pocit naprostého vytržení. Kapela desku ukončuje předčasně a na samotný šamansky pohřební závěr – stejně jako u předešlé Slag Tanz – už nedojde.

Vzhledem k tomu, že ještě ani není půl desáté, je očividné, že odchod souboru je jen naoko. I přídavek je jasný. Zombies z Üdü Wüdü je zahraný oproti originálu o dost rychleji, úplný kvapík. Oproti předchozím monstrózním kusům zní Zombies až nepatřičně odlehčeně a svěže, takový soundtrack k jízdě vlakem na LSD hororově vyprahlou krajinou. Po ní už ale přichází definitivní konec. Výborný koncert, který splnil očekávání.