Rozhovor jsme s Frantou vedli osobně v prosinci 2021 v jeho ateliéru na Třeboňsku, kam se přestěhoval. Původním účelem byla publikace v Massacræment ZINE #1, na kterým jsme s Davidem Glombou s přestávkama dělali asi tři roky a rozhovor tak v celým rozsahu vyšel jenom anglicky.

Bohužel jsem projebal českej přepis a záznam, takže jsem pro účely této ukázky (cca půlka originálu) vycházel z autorizovaného textu v angličtině a jenom ho velice nahrubo přeložil, takže se u Franty nejedná originálně o jeho věty tak, jak je řekl, smysl je ale plně zachován.

Koho zajímá rozhovor celý, bude si muset koupit zin u Davida na shopu. Zin má cca 240 normostran, vmačkáno na 120 stran včetně originálního artworku. Cut’n’paste, ruční práce atd.

K rozhovoru mě doprovázel Violet, který také přispěl několika postřehy. Stavení jsme se snažili cestou z Prahy lokalizovat pouze na základě textu z Chalupářova mozku, ale jelikož se nám nepodařilo ve vesnici najít žádnou dostatečně iracionální stavbu, museli jsme se trapně uchýlit k dotazu na konkrétní směr. Dům stojí stranou od samotné vesnice a nenápadně hnízdí u malého rybníčku obklopeného poklidnou scenérií listnatých stromů. Ideální místo, kde si ve dvě ráno pustit lepkavý synthpop na 100+ dB. Příprava, několik hodin kecání a nahrávání, pak přepis, editace, doplnění po emailu, překlad a autorizace, dohromady cca 25 hodin.

 
Začněme zbytečnou anekdotou: rodiče se rozhodli dát mě na katolickou školu (nebyl jsem znásilněn, asi tam byli hezčí kluci) a krátce nato jsem se poprvé dostal k extrémnímu metalu a následně k Master's Hammer. Na nižším gympu jsme museli každej tejden chodit na mši, kde jsem seděl v rohu a poslouchal Master's Hammer na discmanovi. O cca patnáct let později a několik nových papežomrdných písní později se tu Franta, doznává ze zpovědi v katolickém (?) kostele.

To je nějaký podvratný švejkovský metahumor, nebo jde o vážně míněnou věc?

Je to tak, byl jsem u zpovědi. Umění jako tvůrčí proces je ve své podstatě duchovní záležitostí, a proto je přirozené, že se umělci zajímají o duchovní rozměr bytí. Jako mladý kluk jsem byl nucen chodit na mši; pak když jsem měl kapelu, zabýval jsem se okultismem a kdovíčím ještě, a jak jsem postupoval životem, dospěl jsem do fáze, kdy jsem chtěl tuhle bagáž odhodit. Mám skvělého kamaráda, se kterým jezdíme na motorce, který je shodou okolností kněz a se kterým vedeme zajímavý rozhovory o všech možných a nemožných životních otázkách. Můžeš to nazvat duchovní údržbou, něco jako to, co děláš návštěvou sauny nebo sportem. Zpovědi (nebo třeba ayahuasková seance) může pomoci s údržbou duše. Údržba je důležitá jak pro tělo, tak pro duši.

Jako umělec jseš jako moucha přilepená na zdi, kterou prostupují síly světa, a pozoruješ, jak oscilují a odrážejí se od toho hemžení dole. Zaujímání různých perspektiv v průběhu zrání ti pomáhá držet se tý zdi, obrazně řečeno. Dokonce i v dobách vrcholného páchání blackmetalových vylomenin byl jeden z mých největších přátel katolický básník a nic z toho, co bych udělal ve smyslu rouhání apod. by naše přátelství neznečistilo nebo nám nezabránilo ve společné práci na křesťanské literatuře. Je v tom rozpor? Jistě, ale vnitřní rozpory jsou přece jádrem umělecké duše, ne?

Vyzpovídal ses i z písniček, kde se papež koupe v klystýru a podobně?

Ne sensu stricto, ale řekněme, že mé výtvory byly zdrojem “zábavných” rozhovorů s knězem. Ale na rozdíl od některých blackmetalových kapel není tak blbej, že nedokáže pojmout nadsázku a humorný aspekt umění, což některé kapely nedokázaly, a to z nás udělalo terč výhrůžek za "znesvěcení žánru"... Což nás přirozeně nasměrovalo k dalším takovým činům a postojům.

Slyšel jsem tě taky mluvit o dovolený v cisterciáckým klášteře. Tam se asi nebavíte o rohatejchch, co lezou papežovi z prdele... od kdy jsou mniši tak tolerantní? My když jsme byli v cisterciáckým klášterem na školním vejletě, tak jsme museli zdrhat do hospody oknem, a když jsem jim to tam pak poblil, tak se jim moc nechtělo nastavit druhou tvář…

V tom bys ses trefil, o tom se tam nemluví. Ve skutečnosti se tam totiž nemluví vůbec. Můžeš prožít dny nebo týdny bez mluvení. První mše je ve 3.15 ráno a můžete se zúčastnit všech nešporů a vigilií, poslouchat starobylé chóry… Dělám tam právě to, sedím a skicuju si zvuky, energie a hry světla odrážející se v architektuře.

V mém případě jde o krásný trapistický klášter, jak jistě víš, jsem velkým obdivovatelem kvalitní architektury a tohle místo postavil John Pawson na pozvání opata, kterej navzdory obecným předsudkům o tlustých, nevzdělaných a bigotních církevních prelátech ví něco o životě a hodnotách, což se odráží i v samotné stavbě zdejšího kláštera. Teda, opat se na Pawsona obrátil poté, co viděl nějaký jeho módní butik…

Ale každopádně vzhledem k tomu, že tam člověk moc nejí ani nespí, nebere si tam telefon ani notebook a tráví spoustu času v izolaci své cely, reflektují jeho smysly všechny vjemy úplně jinak.

To vypadá jako čas na téma "titulků", do kterejch jsi se nedávno dostal citátem, že by člověk neměl do své hudby vkládat duši, protože by o ni taky mohl přijít…

Doporučil bych to i posluchačům, setkal jsem se s mnoha případy politováníhodného fanatismu, včetně závažných případů sebepoškozování s vážným úmyslem. Pokud naše rané texty někoho nasměrují k tomu, aby je takto prožíval (což jsem viděl), něco je zjevně špatně.

Navzdory nekonečným narážkám na drogy, většinou špeky a halucinogeny, tvrdíš, že je nikdy neužíváš pro inspiraci ani během práce. Můžeš to stoprocentně odpřísáhnout? Některý tvoje nedávný díla, který jsi nám tu ukazoval, vypadaj, jako kdybys slyšel barvy a viděl zvuky…

No, musím to trochu poopravit, absolvoval jsem jen asi 8 ayahuaskových obřadů, poslední se konal asi před 4 lety a myslím, že už mi to nemá co nabídnout. Byly i jiné... řekněme příležitostné experimenty, ale většinou zůstávám u dobrého piva a venkovní ganji. A ani na to často nedojde celý měsíce. A co se týče mého tvůrčího procesu, pod vlivem opravdu nikdy nepracuju. Dokonce i po tom, co se trochu naleju, si dám pár dní pauzu, než se vrátím k práci. A když někdy pod vlivem udělám nějakou skicu, vždycky se na ni ráno podívám a hned ji vyhodím, vždycky stojí za hovno.

Takže to nemáš jak Hemingway, kterej psal najebanej jak čolek a pak editoval za střízliva?

Ne, to by ani nešlo. Obdivuji lidi, kteří to dokážou, ale to, co dělám já, vyžaduje jasnou mysl a pečlivou práci, jakkoli se některá moje díla mohou zdát šílená. Ale upřímně řečeno mě to ani nezajímá, když si občas zapálím jointa, chci se uvolnit a užít si sebe a své okolí, nechci to používat k tomu, abych ze sebe vyždímal další práci, k čemu? Připadalo by mi to jako sledovat koncert přes displej telefonu (což je dneska, pravda, běžná věc).

Běžným účinkem halucinogenů, je tzv. smrt ega. Kdo jsou lidi, kterejm by tohle podle tebe prospělo?

Nejsem si jistej, jestli u mě došlo k úplné smrti ega, ale dvakrát se mi podařilo opustit svoje tělo a pozorovat sebe a šamana shora, dále se objevily snové halucinace a obrazy… Jedné konkrétní tropické noci jsme pili ayahuascu a kouřili mapacho tady v přírodě a noční nebe na nás začalo padat a nabývat různých tvarů, chtěl jsem jít dopředu, ale nohy mě nesly dozadu, když jsem chtěl jít doprava, nohy mě unášely doleva a tak dále… a díky povinně dodržované dietě přišly vize, včetně vizí fantastické architektury a sci-fi utopie, ale ty jsou asi pro každého osobní. A pak jsem blil jako šakal, hahaha! Ale to k tomu patří. Ale jak říkával Salvator Dalí, umět se pořádně vyprázdnit je velmi důležité. Ráno pečlivě pozoroval svou stolici a podle barvy a tvaru výměšku posuzoval kvalitu svého tvůrčího náboje pro daný den. (Poznámka redakce: Odtud asi píseň Vykálet na prvním Airbrusherovi).

Ale k tvojí otázce: nemám chuť říkat ostatním lidem, co mají nebo nemají dělat. Ale podle mýho názoru (a názoru ostatních, se kterýma se bavím) medicína ztrácí svou sílu, protože poptávka prudce stoupá a stává se z ní byznys. A já rychle ztrácím zájem o cokoli "obchodního". To byl další důvod, proč přestat, ale v poslední době mám pocit, že v této sféře už pro mě není nic nového a zajímavého, ostatně sama ayahuasca mi to "řekla". Lze s ní navázat nějakou komunikaci, je možné, že jde o nějakou formu autosugesce, vlastně netuším, ale komunikovat jsme dokázali. A ona mi řekla, že už ji nepotřebuji, že už mám všechno, co se tu dá získat.

Řekl bys, že halucinogeny byly nějakým způsobem transformující, že svět byl jinej předtím a potom?

Ne, to ani ne. Možná mám trochu jiný pohled na sebe sama, ale žádné drastické změny, žádné nové dovednosti ve smyslu schopnosti vidět zvuky a slyšet barvy, jak ses ptal předtím, nebo zhroucení pohledu na svět, to ne. Podle mě je vliv drog na umění přeceněnej, většina kapel, jejichž tvorba je odvislá od užívání drog, hodně rychle začne stát za hovno. Nejlepší umělci jsou ti, kteří jsou přirozeně "sjetí" životem. Vem si King Crimson nebo Pink Floyd (kromě Sida Barreta), ti hudbu opravdu milovali a jejich těžký psychedelický kusy vznikly bez drog.

V songu Satanská nekrofilní porna je narážka na "nevzdělaný gestapácký buzny” s kultivovanými názory na to, jak by ostatní měli žít. V poslední době se v médiích objevuje spousta rozruchu kolem výroků, který mají mnohem menší rétorickej náboj. Myslíš, že ti to prochází, protože seš za výstředního umělce?

Ano, hahaha.

Ale dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby to udělal někdo jako Dan Vávra, kterého média pranýřovala za to, že v jeho hře, odehrávající se na českém venkově 15. století, není dost barevných lidí? Jako bejvalá mánička, jak vnímáš, že se svoboda projevu den ode dne zmenšuje, že dochází k utahování šroubů?

Text, kterej zmiňuješ, to jsou metafory mých pocitů a dojmů v době psaní, nesnažil jsem se o žádný politický prohlášení. Částečně mě tedy mohlo něco podobnýho dráždit, ale zároveň je to slovní hříčka jako kanibalističtí pedofilové, což je teď zřejmě taky předmět nějaké konspirační teorie, že? To je prostě geniální, taková nesmyslná skrumáž zla. Takže si dělám legraci, na všechny strany. Zmínil jsi rozruch nebo cenzuru na sociálních sítích; to mě vůbec nezajímá, na můj život to nemá žádný vliv. Tebou zmíněnou platformu používám pro občasnou reklamu nebo pro chatování s lidma, se kterýma se potřebuju spojit, ale jinak prosím jen více cenzury, zejména na lidi, kteří se na sociálních sítích snaží být vtipní nebo oduševnělí.

Ale humor stranou, když se umělci politicky nebo hluboce nábožensky angažují a jejich tvorba se do toho zamotá… začnou být aktivističtí, tak to já prostě jdu od toho… To není smyslem umění, nebo alespoň ne pro mě.

Jak jako celoživotní liberál nebo jinak řečeno - otevřenej člověk - vnímáš fakt, že často nejhorší gestapácký buzny jsou dneska ve skutečnosti bývalí liberálové? A jak mentálně kategorizuješ situace, kdy si noví cenzoři stěžují na bývalé disidentské persony (Čunas Stárek, Saša Vondra, dřív Magor Jirous atd.), které se staví proti jejich v podstatě neliberálním buzerantským způsobům? Od slova buzerovat…

Já si žiju svůj život tady v přírodě, daleko od všech těch buzerací, bývalí disidenti, kteří si stěžují jeden na druhého, nejsou moje věc, to jde mimo mě. Plastic People hrající v Národním divadle nebo nějaká bývalá mánička, která se po pádu režimu dostala do vlády nebo rozvědky, to mi sice moc nevoní undergroundem, ale nerozčiluju se. Odhaduju, že obecně platí zásada, že čím jsou lidé starší, tím jsou méně tolerantní. Tuhle mi volala moje bývalá, aby si stěžovala na oblečení naší dcery. Musel jsem se smát, když jsem si vzpomněl, jací jsme byli, když si za oblečení skutečně mohl mít opravdovej průser.

Takže tenhle pozdní konzervatismus se tě netýká? Chceš mi říct, že tě tvoje děti neserou svým… čímkoliv dneska děti serou svoje rodiče?

V jejich věku jsme byli mnohem horší; já jsem nosil umaštěnou džísku s podezřelými cigaretami v kapsách a skvrnami od piva a blitek všude kolem, zatímco oni jsou podezřele čistí jak ze škatulky a dělají mnohem míň neplechy. Z pohledu rodiče/bolesti hlavy si ale rozhodně nestěžuju.

Hned po revoluci si založil nezávislou písmolijnu, šel bys do toho i dneska, v době plný korporátní cenzury a monopolů, zakládat firmu od nuly?

Devadesátky byla jiná doba, ale nikdy jsem neměl velký ambice, firma je taková, že já dělám písma a manželka se stará o obchodní stránku… Mým hlavním cílem bylo být sám sobě šéfem, ve velký firmě bych prostě pracovat nemohl, nerad dostávám úkoly, raději si vybírám ty svoje, i když často zbytečně náročný a nelukrativní. No, pár let jsem byla zaměstnán ve státní instituci a stejně jako s ayahuaskou už pak stačilo.

Šel bys do toho i kdybys neměl v zádech rodinnou vilu v diplomatický čtvrti? Není to otázka na peníze, jde mi o myšlenku, že cena za disent je pro různý lidi různá.

Asi jo, skutečná investice nebyla nijak ohromující, koupil jsem si počítač, kterej byl sice v tý době drahej, ale pro každýho, kdo měl dostatek odhodlání, to nemohlo bejt nepřekonatelný. A zbytek je už jen tvoje práce, čas a zručnost. A já jsem byl vždycky relativně skromnej, i bez značkového oblečení a designovejch nesmyslů se nám daří dobře. Většinou pracuju s menšími firmami na designu na míru a občas do práce vložím víc duše, než je potřeba, například jsem pracoval na ilustracích pro nové vydání Draculy a prostě jsem musel navrhnout i písmo, jen tak máš záruku, že dostaneš něco elegantního a zároveň opravdu originálního.

Ale vaše otázka mi také připomněla jednu historku z Gudžarátu, kde jsem pozoroval zhulené brahmíny v oranžových oblecích s vousy padajícími na zem, jednoho z nich jsem skicoval akvarelem, a když jsem byl hotov, ukázal jsem mu obrázek, jen abych viděl jeho reakci; podíval se na něj nedůvěřivě, ale strčil si obrázek do kapsy a dal mi 20 rupií. Takže když přijde bída na kozáka, myslím, že se k tomu vždycky můžu uchýlit jako k prostředku obživy.

Často vtipkuješ o svém charakteristickém stařeckém chrčení, není o tom celá ta prdel v Master’s Hammer?

Normálně zpívat neumím, takže chrčení je pro mě východisko, nebo momentálně vokodér.

Jak se vlastně skloubilo působení docenta na UMPRUM a působení v MH? Vlastně asi ne, kapela ožila, když jsi odešel z akademický půdy, ne? Mohl jsi dělat obojí najednou?

Asi jo, protože povaha umělecké komunity, byť to byla státní instituce, je tolerantní. Mnoho studentů a učitelů má své multimediální/hudební vedlejší projekty.

Jak se ti jako potížistovi dařilo na akademické půdě? Sice umělecké škole… ale i tak.

Nebyl jsem tam sám, byl tam třeba i Standa Diviš se svou kapelou Krásné nové stroje a nebylo to zas tak formální. Ale musel jsem chodit na schůzky, což se nakonec ukázalo jako příliš nepřekonatelnej opruz.

Jakej je podle tebe jako nezávislého typu člověka smysl institucionalizovanýho umění? Stojí za to studovat uměleckou vědecky, nebo se místo toho vyplatí bejt de facto řemeslníkem jako renesanční malíři ve Florencii?

Nejdůležitější je získat nové přátele, kumpány na pivo a kontakty, jako na každý jiný škole. A umělecký školy jsou (samozřejmě) většinou jedna velká párty.

Proč by je tedy měl stát financovat z mejch daní? Měl by stát vůbec nějak zasahovat do kultury? Napadá tě nějaký příklad účelných dotací v kultuře? Za první republiky byly veřejný knihovny v každý větší vesnici a mělo to smysl, ale dneska?

Umění je asi jedna z nejlepších investic, kterou stát může udělat!

To mě teda moc nepřesvědčilo. K čemu je pak absolventovi dobrá umělecká škola? Moje kamarádka - Izabela Carlucci -, která taky studovala na UMPRUM (vitráže v ateliéru Ronyho Plesla), říkala, že je to víceméně jen proto, aby mohla vystavovat v galeriích, kde tě bez titulu většinou nechtějí, pokud nějak neprorazíš sám díky osobním kontaktům. Dává ti škola kromě referencí ještě něco jinýho?

Škola mi dala jen kontext a pocit sounáležitosti, ale všechno se musíš naučit sám. Samotný titul je k ničemu, nikdo se mě na něj nikdy neptal. Stejně tak já, když se snažím získat řemeslníka pro práci, nikdy se ho neptám na jeho papíry, chci vidět jen jeho práci. A zejména v umění jsou většinou nejlepší autodidakti a k úspěchu není potřeba žádnej titul.

Takže jak říká Michel Houellebecq, v umění vítězí neambiciózní nuly… Jako grafik si prišel k metalu přes grafiku, nebo přes muziku? Jaký obaly se ti líbily, vzpomeneš si? Nebo je to jen jedna velká xeroxová šmouha a jen rozmazaný hezký vzpomínky?

Grafik je zajímavý slovo, dnes znamená někoho, kdo sedí u počítače a hraje si se softwarem, na začátku kapely to byl někdo, kdo řezal linoleum a měl na sobě inkoustový skvrny. Líbil se mi ten undergroundový aspekt, to, čemu by se dnes řeklo DIY, pro nás to bylo prostě přirozený a v začátcích navíc jediná možnost. Ale i když jsem byl nejdřív grafik a hudebníkem jsem se stal až později, prvotním přitažlivým faktorem byla hudba úzce propojená s velmi dekadentním vizuálem. Nedokonalost byla tehdy společným designovým jazykem, dodnes ji mám rád, všechny ty pentagramy a podobně. Už o tom vyšla řada esejů, stále to má co nabídnout.

Působíš jako člověk orientovaný na proces, nikoliv na výsledek. Jako někdo, koho nový písničky omrzí v době, kdy album konečně vyexpedujou z Loděnic. Měl si to tak vždycky?

Vždycky, někdy asi ke svojí škodě. Teď se chystám vydat první album Airbrushera na vinylu a musím animovat video pro youtube promo a už se toho procesu děsím. Ale včera jsem si ho asi po roce poslechl (zatracený čekací doby v továrnách na vinyly) a překvapivě se mi líbilo.

Takže asi patříš k lidem, kteří nesnesou dělat něco pořád dokola, dokážeš mít potěšení výhradně z tvorby něčeho novýho, nebo máš nějaký oblíbený rutiny?

Jeden můj ctěný kolega (Pavel Büchler) má takové rčení, že když začíná s tvůrčím procesem, neví, jak by měl vypadat konečný výstup, a kdyby to věděl, nemohl by začít, protože by ho to hned přestalo bavit. U mě je to podobné.

Na Airbrusherovi, hlavně na první desce je vidět, že jsi v podstatě básník - hledáš poezii v banálních událostech, a tím převracíš Hannah Ardentovou a její koncept banality zla tím, že zlo spočívá v banalitě, ne naopak, a proto je třeba banalitu přebarvit. Nebo alespoň potřísnit exkrementy, když už ne krví (přecejen jsme spíš národem Švejka než násilných ideologií). Samozřejmě je tu spousta sebeironickýho a podvratnýho humoru a poetických obrazů venkova, což z tebe vlastně dělá takovýho Bohumila Hrabala fekálního synthpopu, hahaha.

Jaká čest!

Ale podle toho, co si o novým albu Airbrushera říkal před vydáním, jsem čekal, že to bude totální synthpop bez temnějších poloh, který se na albu nakonec přecejen objevují. Proč se nepustit do něčeho á la Duran Duran naplno?

Myslím, že spousta lidí z undergroundu tajně touží po úspěchu, kterému se těší popoví hudebníci. Stačí si vzpomenout, jak jsme nesnášeli například ABBU, a teď, když si pustím jejich alba, je to prostě fantastický. Nebo si poslechněte nový album Amandy Lear. Nicméně abych odpověděl, kdybych to uměl, tak bych to dělal!

Snažil ses při živým hraní propašovat na pódium i elementy, co na desce nebyly, aby tě hraní víc bavilo?

No třeba když jsem zapomněl text nebo návaznost riffů, to byl novej prvek, hehe. Při hraní v kapele je na to jen málo prostoru, než ostatním zkurvíš strukturu písničky. Připomíná mi to hádky s bubeníkem, kterej, aby se nenudil, přidával vlastní breaky a filly, když jsem potřeboval rytmickou podporu. Nebo jsem se jednou nechal unést a zřejmě místo příšerného stařeckého chroptění jsem sklouzl k nějakým poloharmonickým melodiím; kapela mě okamžitě upozornila, abych to už nedělal, haha.

Když jsme u fórků, připomněl jsi mi, že tu na tebe Loomis zkoušel v rozhovoru  k Mantras intelektuálno a ptal se nakolik se považuješ za "kulturního" člověka, na což jsi odpověděl: Nejradši si prohlížím svatyně obklopené hovny. Za roky, co jezdíš do Indie, kde jsou ty hovna mezi chrámy nejlepší?

Samozřejmě, mé posvátné oblasti jsou mezi výkaly, stačí se podívat, kde je oblast, ze které se člověk rodí. Velmi blízko! Ale příkladem je *** v Tamil Nadu, kde se brodíte kravskými hovny naboso, což je úžasné, zvlášť když prší. To mohu velmi doporučit, myslím, že o tom mám segment ve své nové knize, která je sbírkou dojmů z Indie (Namaste).

Studuješ hinduistickou kulturu do hloubky, nebo je na ní nejlepší to, že vychází z naprosto cizích konceptů a jako nezasvěcený člověk můžeš jen tak chodit a s úžasem zírat, co všechno je možný?

Jako svůj přístup jsem zvolil to druhý a nikdy jsem toho nelitoval. Raději navštěvuji totální díry a dostávám se tam do kontaktu s místními, to mi otevírá mnohem lepší zážitky než návštěva "nejlepších míst", jak je vybírá Lonely Planet a podobně. V podstatě používám průvodce populárních destinací naopak k tomu, abych věděl, jakým místům se vyhnout. Pokud chcete hardcore Indii, zkuste například Bodh Gaya v Biháru.

 
Pokud vás zajímá, kde mají v Indii nejlepší hovna, jak Franta vzpomíná na 90ky, na tape trading, co si myslí o metalu, ortodoxních metalistech nebo o Lovecraftovi, jak kapela snášela synthpop v dodávce, proč je u ledu a jaká je budoucnost Master’s Hammer, nebo proč jsou hřbitovy katalogy fontů, můžete si přečíst druhou půlku rozhovoru v Massacræmentu zinu.