Ti dva na pódiu rozhodně nevypadali, že by spolu hráli pětadvacet let. Melt-Banana, legenda – čeho vlastně? Nechme otázku zatím otevřenou, všechno je to beztak rokenrol. Zběsilý japonský projekt se v Praze neukázal dlouhých patnáct let a v Underdogs bylo tedy co dohánět.

K úkolu přistoupili, jak jinak, vysokorychlostně. Únava nebo vyčpělost se téhle kapele evidentně vyhnula obloukem. Srdíčko tam pořád je, kytarový um a dynamit v hrdle jakbysmet. Melt-Banana už několik let vystupují bez živého basáka a bubeníka, což samozřejmě ortodoxnější metalheads nenaláká, ale k jejich současnější tvorbě – ujetým hitovkám s bubblegum nádechem – to sedlo.

Vracíme se k otázce žánru. Hitovky z alb Fetch a Cell-Scape, které tvořily hlavní část setu, vlastně sklouzávají až k nějakému veselému (pop) punku, ve kterém crazy kytaru doplňují cheesy elektronické zvuky, ovšem do toho vpadávají sypačky a kytarové jízdy pomalu jak od Krallice, případně se to celé kvapem rozpadá do mnohem sofistikovanějších poloh (zajímalo by mě, jestli poslouchali Teenage Jesus and the Jerks; zajímalo by mě, jestli je poslouchali Daughters).

V hodně solidním zvuku s mocnými (a chytrými) basovými linkami to hrne ukrutně. Noise rock, punk, grind, ať si každý vybere. Japonci si totiž z žánrů prostě berou, co se jim zlíbí, a dál to neřeší. Díky tomu měly ve skladbách sílu každý riff a každá sypačka. Vlastní tracky, osm speciálních “krátkých skladeb”, covery zprasené k nepoznání. Poslouchat Armstrongovo What a Wonderful World v tomhle podání byla čirá radost. A když hrozilo sklouznutí do punkové rutiny, je tu zpěvaččin štěkot, který dál seká rytmy. Čím hlasitější štěk, tím větší blaho, a když to trhalo bubínky, dostavila se extáze.