Tak jsme se konečně dočkali. Teda ne že by se tu Meshuggah neobjevili na festivalu, nebo jsme nepodnikli výlet ven, ale celých 10 let trvalo, než se vrátili do klubu v naší stověžaté metropoli. Onehdá měli hvězdný doprovod, tentokrát si vystačili pouze s lokálním supportem v podobě pražských progressive/djentově zaměřených Between the Planets. Ti dle harmonogramu dostávají půlhodinku a bohužel končí přesně v okamžiku, kdy jsem se do klubu vešel, takže jsem se otočil na patách a vyběhl si dát vedle do Lokálu Plzeň.

Vrátil jsem se s pětiminutovým předstihem a s novým pivkem zamířil do předních řad. Meshuggah začali včas, v devět zhasla světla a sál okamžitě zešílel. Oddanost je přidanou hodnotou fanoušků seveřanů, kteří se s tím nemazlili a set začali s Clockworks. Když nebudu brát v potaz Catch 33 a Oko, Clockworks je nejdelší skladbou vůbec. Spolu s masivním světelným parkem, který byl mocnější než osmistrunné, kytarové aparáty, byl sál na vrcholu orgie hned v úvodu. Byla to zároveň první ostrá zkouška pro Pera Nilssona ze Scar Symmetry, který od loňska živě zaskakuje v Meshuggah místo Fredrika Thordendala, který - dle zvěstí - připravuje pokračování svojí sólovky z roku 1997. Je třeba rovnou říct, že náhrada je to víc než obstojná a že se za ten rok sehráli. Výraznější rozdíly byly cítit spíše ve starších věcech, což v případě tohoto večera byly pouze skladby z Nothing v podobě Rational Gaze a Straws Pulled at Random. Dál se bohužel nešlo. Set byl logicky zaměřen na aktuální desku The Violent Sleep of Reason, na které se Fredrik skladatelsky nepodílel, možná proto byla nejvhodnější doba se zaměřit na sólovku.

Ale zpět ke koncertu… po Clockworks se přešlo na na desce navazující Born in Dissonance. Obě skladby jsou nejen hutným startem desky, ale i koncertu, a v rozpálené Roxy zmathované riffy dělaly v mozkových závitech solidní neplechu. Novinka je vůbec opět víc pokřivenější než předchůdce Koloss. Ten přišel na řadu při třetí Do Not Look Down, skladba, která se přece jen veze v klidnějším tempu, zklidňovala úvod setu, jehož dramaturgie by se dala jednoznačně označit jako jízda na horské dráze, kdy pomalejší, valivější song střídalo sešlápnutí pedálu, následovala tedy The Hurt that Finds You First patřící k tomu nejrychlejšímu na Koloss a naživo je to ještě větší uragán.

Pravým opakem zběsilých temp a krkolomných riffů je kapelní netykavka směrem k publiku. O Meshuggah se ví, že směrem k lidem toho moc neprohodí, takže víc jak tři slova od Jense dostáváme až po třetině koncertu. V prostřední třetině dostáváme nejprve Rational Gaze, která mi přišla jako zvukově nejmasivnější z celého setu, na Nothing se hodně podlazovalo a je skvělé, že ten masiv se odráží i v živém projevu. Fredrikovo riffování zde trochu Per pozměnil, ale vše bylo v rámci skladby. On i vlastně Fredrik také občas trochu improvizuje, riffy občas pokrátí nebo prodlouží, vcelku si s tím v RG hraje. Šablona horské dráhy však pokračuje…

Co mají Švédi u rychlejších skladeb dotažené na výbornou, je jejich začátek. Jak třeba The Hurt that… nebo The Mouth Licking What You´ve Bled z Chaosphere, tak i Pravus z obZen ničí všechny přítomné a Haake zas svoje chiny (činely), pro ně musí jet zvláštní linka. Po sobě jdoucí trojka Lethargica, Nostrum a titulka Violent Sleep of Reason byly největší „kotvou“ celého setlistu. Zpomalilo se na střední tempo a začalo se zamotávat a zamotávat. Chirurgicky přesné nabalování, pokrucování riffů a lámání přes sebe jdoucích paternů spolu s Haakeho „disharmonickou" hrou utvořilo z tohoto tria doslova labyrint, ze kterého se dobře neutíkalo, to je ale přesně ta unikátnost, která činí z Meshuggah v technicky pojatém metalu špičku.

Pak už to ale muselo přijít. Od dob vydání je to skoro i synonymum pro kapelu. Bleed. Přední řady se zmítaly celou dobu v jednom kotli, ale zbytek sálu svojí pozornost jak Sauronovo oko upřel na Haakeho. Ten song je masterpiece a cokoliv o něm psát je pro fanoušky Meshuggah nošením dříví do lesa. Opět a znovu úřadovaly Haakeho polyrytmické kopáky, strojově (ne)přesné a v ubíjejícím tempu, v absolutní symbióze s kytarami - myslím, že právě u Bleed je hranice mezi kytarami a bicími téměř mizivá. Tím, jak je to celé „nasekané”, to do sebe neuvěřitelně zapadá. Nekompromisní válec, je klišé to tak říct, ale platilo to na sto procent. Na Bleed je ale pozoruhodná ona „ambientní” vybrnkávaná pasáž uvnitř skladby. Pravověrný fanoušek má samozřejmě spočítané, kdy zase skladba naběhne, ale většina sálu netuší a po opětovném naskočení stála jak uhranutá. Bleed je jeden z vrcholů tvorby Meshuggah a naživo totální top.

Bohužel to byl i top koncertu a kapela se s poděkováním odporoučela, naneštěstí i Meshuggah najeli na vytleskávání a po chvíli se vrací se Straws Pulled at Random, druhou nejstarší tohoto večera z alba Nothing, jejíž konec měl dodupat zbytek toho, co Bleed případně nestihla. Koncert definitivně skončil s Demiurge, hypnotickou, do outra mizící ukolébavkou.

Celý set pomyslně uběhl jako voda, Meshuggah sotva dali vydechnout. Vše intenzivní a precizně zahrané celou kapelou (Dick už není mánička a Marten je mnohem víc Krakonoš). Thomas “Clicky” Haake opět vyučoval a Jens si jel svojí jistotu. Kvalitní zvuk a ještě lepší světelná show. Meshuggah po deseti letech opět předvedli neopakovatelný zážitek. Chceme víc!

setlist :
Clockworks
Born in Dissonance
Do Not Look Down
The Hurt that Finds You First
Rational Gaze
Pravus
Lethargica
Nostrum
Violent Sleep of Reason
Bleed
--
Straws Pulled at Random
Demiurge