Po loňském nářezovém vystoupení na Brutal Assaultu Ministry v klubu? Jasná volba! Strýček Al patří k těm, kteří do hudebního důchodu ne a ne odejít a táhnou svoji káru dál. Zlí jazykové loni tvrdili, že nedojde ani na pódium, ale Jourgensen překvapil svou houževnatostí a slušnou kondicí. Dredatý šedesátník se navíc může opřít o svůj poměrně stabilizovaný doprovodný ansámbl a tak je jasné, že není důvod svoje hudební snažení vzdávat.

Středeční koncert v Roxy byl vyprodaný, což ještě před jeho zahájením nebylo úplně možné poznat. Na jedinou předkapelu večera – losangeleské 3Teeth – totiž rozhodně narváno nebylo. Kvintet spustil svou industriální masáž ve čtvrt na osm a byl to exkurs do minulosti. Konkrétně do přelomu milénia, kdy nu-metalové spolky s továrními ruchy dobývaly hudební žebříčky. Při poslechu 3Teeth si nešlo nevzpomenout na Nine Inch Nails (to hlavně díky přednesu kníratého frontmana Alexise Mincolly) nebo Static-X. Houpavé rytmy, podladěné strunné nástroje, futuristické klávesové ruchy, atakování první signální, jo, to jsou pilíře, na kterých 3Teeth stojí. Nechyběly pro tento styl ani nezbytné cyberpunkové kostýmy – jakási ponožka na hlavě vlevo stojícího kytaristy, frontmanovy stylové brýle i jeho kožená bunda, na jejíž zadní straně bylo logo kapely. Horší už to bylo s hudbou samotnou. I když pomineme fakt, že nejde o nic nového a písně šlapaly a odsýpaly jako přesýpací hodiny, po několika kusech to začalo být jednotvárné. K tomu dost přispělo i to, že v Roxy dost zanikaly všechny ty doplňující sci-fi zvuky, které přebily kytary, kvůli čemuž zněla skupina monotónněji než na svých třech dosud vydaných albech.

Po nutné přestavbě pódia sál s úderem půl deváté potemněl a za zvuků soptící ocelárny nastupuje Jourgensenova grupa. Přiznám se, že jsem dost podcenil fakt, že vystoupení Ministry bylo vyprodané a všude byla hlava na hlavě. Ten, kdo si svého fleka nezabral s předstihem, měl pak už dost smůlu nebo ho při honbě za slušným místem čekala tlačenice v davu. Tisícovka lidí v Roxy už prostě znamená „full house“. Nyní k setlistu.

Vystoupení jsou na evropské šňůře rozdělená do dvou pomyslných polovin – v té první Ministry přehrají v podstatě celé loňské album AmeriKKKant, v té druhé (po povinném odchodu do zákulisí a následném vyřvaném příchodu) se dostane na staré pecky. Tak nevím. Kdo čekal reprezentativnější průřez bohatou diskografií kapely, musel odejít trochu zklamán. Přece jenom, skupina má na kontě 14 alb, ale tímto přísně selektivním výběrem došlo na pouhé tři (respektive čtyři, z The Mind Is a Terrible Thing to Taste zazněla Thieves). Když už, tak by bylo vhodnější staré kousky střídat s těmi novými, koncert by nabral na dynamice. Co naplat, Al síle své poslední desky očividně věří. Je jasné, že touží se navrátit ke kořenům, úplně absentují věci z experimentálních počinů (Filth Pig, Dark Side of the Spoon, Animositisomina), prim naopak hrály přímočaré vypalovačky. Loňské vystoupení na Brutal Assaultu tak přece jen z tohoto pohledu nabídlo reprezentativnější vzorek tvorby Ministry – pokud se nepletu, došlo i na kusy z protibushovských Rio Grande Blood a The Last Sucker. V Roxy se Al a spol. opět pustil do Donalda Trumpa, oproti Josefovu jen chyběly rekvizity jako obří kuřata (do klubu by se asi nevešly), ale co se týče projekce, ta si na současné hlavě USA docela smlsla.

Úvodní citát „Make America Great Again“ zpomalený roztřesený scrachtingem uvedl první věc Twilight Zone. Pomalá osmiminutová věc ne nepodobná Scarecrow z Psalm 69 sice vyzněla hutněji než na desce, ale ty kytary zůstaly trochu upozaděné. A jak se ukázalo, tak to zůstalo až do konce vystoupení. V celém hudebním mixu dominovaly vytažené samply (bylo to všechno z playbacku, nebo jen něco?) a Jourgensenův vokál. Frontman ostatně kvůli rozličnému efektu střídal dva mikrofony, zbytek živé produkce obstarávali ostatní hráči, kteří vzhledem k Alovi hráli roli komparsu. Samotný Al se soustředil hlavně na svoji zmutovanou deklamaci, jen tu a tam hrábl do strun nebo vytáhl foukací harmoniku, což byl právě případ hned úvodní pecky. Kytary byly hnané hodně do středů a výšek a nakonec jsem zjistil, že mnohem více to řeže v druhém patře u baru, kde byl celá šestice jako na dlani. Jinak ovšem – až na zmíněný setlist – nemám výhrady.

Kapela šlapala jako namazaný stroj, působila soustředěně a bezchybně, Al se zbytečně nerozkecával a mezi skladbami jen uváděl jednotlivé songy a publikum ani nijak nehecoval. Ani nemusel. Odezva byla totiž vřelá, a jak koncert pokračoval, nadšení lidí stále narůstalo. Fajn byla projekce, která hrála nejen v prostoru za kapelou, ale i na bočních stěnách Roxy – dostalo se na klasickou politickou agitku, ale i abstrakci nebo industriální estetiku 80. let.

Z těch lepších i svižnějších kousků první části musím vypíchnout tepavou Antifu, při níž se stejně jako loni v Josefově objevily dvě osoby s šátkem přes obličej mávající vlajkou stejnojmenné organizace. Skladba je super, ale tenhle styl agitace mi přijde přes čáru. Nejslabší momenty setu přicházejí s koncem AmeriKKKant, kde songy už trochu ztrácejí tah na bránu a jsou na poměry Ministry dost mdlé (hlavně AmeriKKKa vůbec nemusela zaznít). Situace se radikálně mění s druhou částí koncertu, kdy band sype jednu letitou pecku za druhou – nejdříve se dostane na electrospeedmetalové klasiky z 31 let starého přelomového alba The Land of Rape and Honey (Stigmata, Deity, The Missing) a logický vrchol přichází s trojicí hitovek z nesmrtelného Psalm 69 – Jesus Built My Hotrod, N.W.O. a Just One Fix. To už třepe hlavou celé Roxy. Naopak samotný závěr je vcelku poklidný, Jourgensen si jako finální kus vybírá cover Revolting Cocks, což je na samotné ukončení show docela nestandardní krok. Ale proč ne, změna je život, po jejím konci to Al a spol. balí a mizí do zákulisí, z něhož se už nevynoří.

Co jsem tak měl možnost zachytit nějaké ty drby, Jourgensen byl prý z pražské zastávky nadšený, prý dosavadní TOP turné. No tak uvidíme, jestli jsme tohoto dědka, který si rád potáhne z veselého tabáčku i na pódiu během koncertu, viděli naposledy, nebo se u nás ještě ukáže. Tohle byl totiž dost povedený koncert.

Fotky © Jaroslav Kutheil / Fakker