Když jsme s kapelou Somnus Aeternus měli vyrazit na třídenní výlet po boku Imperium Dekadenz, měl jsem ohromnou radost. Bohužel to netrvalo dlouho a Imperium Dekadenz (a tím pádem celé minitour) padli, uvolnil se nám ve finále sváteční termín, na který připadal koncert francouzských Alcest a mých milovaných Mono. Do Prahy jsem teda putoval po plzeňské zastávce, leč jsem se snažil ze všech sil, ambientní Syndrome jsem bohužel nestihl. A podle toho, jak jsem se ptal svého okolí, jsem nebyl sám, kdo o tenhle projekt nakonec přišel. 

Tahle návštěva byla zároveň mou premiérou v Akropoli, kterou jsem relativně bez problémů nalezl, vydal věci do šatny a po pár rychlých pozdravech se známými už začínala první skladba setu Alcest. Pro mě (a asi pro spoustu dalších) byla celkem ranou jejich debutová deska Souvenirs d'un autre monde; v době jejího vydání pro mě znamenala otevření nových netušených obzorů a zhudebněnou krásu. Ještě druhá deska Écailles de lune fungovala stejně silně. Následující alba Les Voyages de l'âme a především Shelter už ztratila sílu a k Shelter mám rovnou negativní postavení. Nicméně ani k jedné z desek jsem se na rozdíl od těch dvou prvních moc nevracel. Po těch letech mám názor, že mě první dvě alba můžou bavit i dnes, ale už na to hledím mnohem střízlivěji než za časů vydání. Jak je vidět, můj vztah k téhle kapele je poměrně ambivalentní. O letošním albu Kodama můžu říct, že mě potěšilo. Neige se trochu obloukem vrací směrem k prvním počinům a konečně tu trochu pracuje atmosféra a není to zbytečně přeslazené, byť album roku to pro mě taky není. Každopádně po dvou předchozích to je potěšující zásek. Ale teď už ke koncertu. Účast nebyla nijak extrémní, ale připadal jsem si v tom prostředí při tomhle počtu lidí relativně příjemně.
Upřímně řečeno jsem od Alcest ale nic moc nečekal, a bohužel jsem oproti Mono taky nic moc nedostal. Ze začátku mi připadal docela katastrofální zvuk, Neigeho nebylo příliš slyšet a celé mi to jaksi splývalo. Vzhledem k tomu, že obě kapely jedou turné ke svým aktuálním nahrávkám, byla i hlavní páteří setu Alcest aktuální deska, která zazněla tuším až na jednu skladbu celá. Koncert byl takový, jaká je hudba kapely. Hodný, nekonfliktní, pro někoho asi atmosférický. Nevím, co to mohlo způsobit, ale já se díval na solidně zahranou nudu. Jedním z důvodů bylo i to, že se jinak bralo spíš z novějších alb, z Écailles de Lune zazněla akorát titulka a z prvního alba vůbec nic. Chápu, že to kapela asi bere tak, že žije především aktuální tvorbou, nicméně ty staré skladby mi opravdu docela chyběly. Výsledný dojem byl vlastně takový, že se dívám na popový koncert, přestože s opravdu hezkými skladbami, zdálo se mi to poměrně sterilní. Výrazné melodie skladeb zůstávaly jaksi utopené pod jakousi zástěnou, stejně jako všechno ostatní. Jak dokáží Alcest tak nějak posluchače obejmout, když si pustí jejich album za tmy a v klidu, při pódiové prezentaci to i přes všechnu snahu jaksi ztrácelo své kouzlo a charisma. A co mě trápilo nejvíc, byly ty zvláštně nazvučené bicí. Když se v několika momentech začalo „sypat“, chtělo se mi až brečet. Tohle je něco, co by nejspíš bubeník Winterhalter měl opustit nadobro, protože tím se výsledný dojem jenom zhoršil. Když se do toho připojí, že se v jednu chvíli docela nebetyčně rozladila druhá kytara, což při hraní melodií docela rvalo uši, máme tu další mínusové body. Přísnost? Neberte to tak, že tady chci vyloženě plivat a špinit, já mám koneckonců Alcest rád taky, ale tohle vystoupení mě zkrátka nepřesvědčilo. Chybělo mi tam to gró, které na mě při poslechu těch povedených alb dýchá. Třeba jindy, jinde a lépe.

A teď si mnozí budou myslet, že jsem Alcest pohanil jen proto, abych mohl do nebes vyzvednout Mono. Upřímně je mi to celkem jedno, Mono prostě ukázali, jak se má hrát atmosférická muzika s grácií a nasazením, a to při tom většinu času seděli :-). I zde tvořila kostru koncertu především aktuální fošna Requiem for Hell, ze které zazněla především geniální titulní kompozice a snad jedna z nejdepresivnějších skladeb z arzenálu kapely The Last Scene, nejstarším zásekem pak byly dvě skladby ze sedm let staré Hymn to the Immortal Wind. Mono jsem před tímto koncertem viděl jen jednou, v létě na Brutal Assaultu, kde pro mě platili za kapelu, jež bude patřit ke špičce, což se také potvrdilo. Zde stvrdili pozici kultovní kapely, která dokáže na pódium přenést neskutečné věci a silně tak působit i na své posluchače. Prakticky od prvních tónů jsem obklopen skoro křišťálovým zvukem, v němž nezaniká jediný tón. Je úžasné sledovat soustředěnost jednotlivých muzikantů a především je uhrančivé, jakých zvukových vrstev dokáží dosáhnout kombinací efektů, takže se dostáváme takřka do orchestrální roviny, a přitom pořád sledujeme „klasickou rockovou sestavu“. Dvě kytary, které mezi sebou komunikují, basačka Tamaki v několika případech usedne za klavír či rozezní xylofon, nicméně po většinu času jsme svědky její hypnotické hry na čtyřstrunný nástroj. Hudba Mono je dramatická, dynamická – kompozice mají mnoho vrcholů a pádů, které udržují napětí a v podstatě se TO, s jakou lehkostí přicházejí na pódium, aby posléze započala hudební pouť a donutili člověka jednoduše zavřít oči a jen se TÍM nechat pohlcovat, hrozně složitě popisuje. Občasně sklouznete okem na emotivní podání jednotlivých členů, abyste se opět uzavřeli do sebe a nenechali si zážitek rušit. Nedá se tu popisovat kdy co kdo udělal, protože takhle jednoduše vystoupení Mono nefungují, ale vězte, že emotivních, až katarzních okamžiků proběhlo během hodinového vystoupení mnoho, ať už na straně pódiové, či na straně divácké. Tady bylo souznění naprosto dokonalé.

Myslím, že je evidentní, kdo v pomyslném „souboji“ Alcest x Mono obstál jako vítěz. Zatímco Alcest mě jen tak vlažně rozehřáli, Mono veškerou jejich snahu smetli obrovskou vlnou, která zasáhla i mě. Z pocitů, jež se ve mně hromadily po čas jejich „performance“ žiji dodnes, a ještě nějakou dobu žít budu. V šedi kolikrát příliš obyčejného života přinášejí naději, že může být jinak a líp, jen ty změny k lepšímu nejsou nejlevnějším zbožím.

Fotky © Michal Fisher