17. ledna byl ideální den pro pořádání Winter Dreaming. Byl totiž pátek a v Praze zrovna nebyly žádné jiné konkurenční akce. Spojení dvou nováčků na scéně a dvou zkušenějších interpretů byl dobrý nápad. Takhle šlo o zajímavou akci, na které byl člověk hlavně v očekávání, co vyleze z nových objevů, a zároveň sázel na jistoty. A nakonec bylo opravdu plno.

Stellaris jsou žhavá novinka. Intro nebylo příliš přesvědčivé. Nechápu, proč byly party pouštěné z repráků, když mohly být odehrány (příště tedy raději bez intra), ale následně bylo vše zapomenuto a odpuštěno. Stellaris spustili sebevědomě, což bylo vzhledem k jejich premiéře překvapivé. Zpěvačka Nicol má potenciál si svým vzhledem i charismatem obmotat hlavně mužské publikum kolem prstu, což může kapele samozřejmě pomoci v úspěchu. To ale nemění nic na tom, že hodně melodický set s breakdowny a jemně nakřáplými čistými zpěvy v refrénech byl odehrán s jiskrou. Už mnohokrát slyšeno (patrný odkaz Jinjer), ale přesvědčivě odehráno a odprezentováno.

Pravým opakem Stellaris byli Amissa Anima, projekt Terezy Voglové. Skromné, introvertní a upřímné vystoupení bylo zahráno prožitě a procítěně, přičemž živí hráči, které můžete znát z Nocturnal Pestilence, Naurrakar či Embrace the Darkness, skladby pocitově i instrumentálně ještě povýšili na další úroveň. Každý hrál ve svém vlastním vnitřním světě, jako celek to ale působilo silnou atmosférou, kterou procházela prudká bolest Tereziných screamů à la Sylvaine. Stačilo jen zavřít oči a vnímat tu upřímnou zpověď. Až na jeden opravdu slyšitelný přehmat na kytaře z její strany to byla dobře odvedená práce a hlavně trýznivá melancholie. Snad bych jen vytkl to, že Tereza svůj projekt nepředstavila a komunikace v podstatě neexistovala.

Embrace the Darkness jsem naposledy viděl… no, pár let už to bude. Ve svém setu si kuřimská kapela vyhradila čas pro tři nové skladby, které poukazují na otevřený a progresivní přístup a na budoucí odklon od jednoduššího výrazu. Doom metal v základech sice stále je, ale písně jsou mnohem proměnlivější a dynamičtěji se mění tempa s vlivy různých stylů. Jedna z těchto kompozic dokonce vzpomenula na klasickou hudbu. Starší skladby ale v upoutání posluchače nezaostávaly. Sethův osobitý growl, melodie kytar a houslí, které jsou košaté a květnaté, různě se prolínají a rostou, plus Sethovy vtipné proslovy mezi písněmi.

Závěr koncertu patřil pražské a zároveň večer pořádající kapele Nocturnal Pestilence, na kterou jsem se držel v zadní části klubu, neboť bylo v sále nebezpečno. Bezvládná a opilá těla se bez sebemenší kontroly potácela a lítala prostorem, padala na zem a srážela se. Tohle už nebylo z mého pohledu úplně bezpečné. Zpěvačka Alena byla čerstvě po nemoci, a tak některé party podala v trošku jiných polohách kvůli indispozicím, ale to nezměnilo nic na tom, že si kapela udržela svou kvalitativní laťku. Potěšila nová skladba The Pits of Slavín, která překvapivě rozpumpovávala mocné, drtivé breakdowny, při nichž se celý klub otřásal v základech. A na závěr padla nečekaná a nedomluvená hostovačka Dahlien v písni Jupiters Rage, jejíž projev působil jako kopanec do ksichtu. Nevím, kde se v ní bere tak obrovská síla.

Fotky © Kateřina Vestfálová