18:10 a já ještě trčím v práci. Úprk domů, rychlá večeře, skáču do auta, nabírám Gábu a následně i body za zběsilou jízdu do stověžaté. Provoz ovšem žádný, ptám se sám sebe: Nehraje se hokej? Na Strahově jsme už před osmou hodinou, vítají nás koleje v obležení sádrokartonu a lešení. Zatepluje se všude.

Stíháme to akorát. Z útrob Sedmy se už line drnčení kytar a zvuk zkázonosných kil. Před pódium dobíháme na první věc předkapely BAST. Anglické trio je pro mě velkou neznámou, ale už od prvních tónů je zřejmé, že novicové docela umějí. Oceňuji prvotřídní zvuk, který dosahuje největší síly v pomalých pasážích, naopak na zahuhlanosti nabírá v rychlejších tempech. První signální kvituje s povděkem nevídaně zapamatovatelné riffy s jasnou strukturou a melodií. Po bližším ohledání však už posluchač nachází drobné kazy v dramaturgii písní. Když trojice ošuntělých vlasatců v odrbaných kostýmech drhne čistokrevně pohřební tempa s atmosférou anglických blat 19. století, je slyšet, že tenhle mód mají hluboko v sobě. Struktura skladeb je členitá, nejde jim ani tak o dnes populární stoner/doom, kde se mydlí do aleluja jeden primitivní tříakordový riff, hraje se v kapucích, nejlépe v kostele, tváří se zle, nebo se hraje soutěž o nejsilnější aparaturu. Ctí se metalové kořeny, ale Bast kladou důraz i na současné trendy – slyšitelné jsou vlivy Yob (sludge a psychedelie na doomový způsob). Potíž nalézám v tom, že kapela jakoby nevěděla, co přesně chce hrát. Zahájení poslední písně se odehrává v takřka funeraldoomovém tempu, ale zhruba v její polovině nastává zlom, tempo se závratně zvyšuje a končí se klepačkou. Přístupem to tedy tak trochu připomíná legendární Disembowelment, ale Bast jsou zatím na půl cesty k nim. Chtějí hrát melodický black, nebo doom? Z jejich prvotiny to není úplně jasné. Trio ovšem působí jako ideální soubor na decibelovou aklimatizaci.

Žádná dlouhá pauza se nekoná. PALLBEARER nastupují pár minut po skončení rozehřívačů publika, které čítá zhruba šedesát hlav. Je krátce po půl deváté a kvartet trochu očekávaně svůj set zahajuje hitovkou Worlds Apart z loňského Foundations of Burden. Začněme negativy. Rozjezd je trochu ospalejší, kapela se začíná dostávat do formy až s přibývajícími minutami. Oproti deskám znějí skladby syrověji, možná až garážově, prim hraje pan booster. Co se týče hlasu Bretta Campbella, který je v celosvětovém kontextu doom metalu naprosto ojedinělý, převážnou většinu koncertu je schovaný za masivní zvukovou hradbou a v intimnějších momentech se v ní ztrácí. A co naplat, Campbellovi to ve vyšších polohách tu a tam ujede a skupina, která pražskou zastávkou takřka evropské turné začíná, jakoby nebyla ze začátku úplně sehraná.

Tím výčet výhrad ovšem končí. Zvuk se rychle srovnává, a když Pallbearer jako druhou v pořadí spouští nářezovou Devoid of Redemption, vykřičníky kritiky mizí jako kov na severu Čech. Ano, ten, kdo od vystoupení žádá perfekcionismus nahrávky, by u ní doma měl také zůstat. Koncert totiž aspekt tajemna, melancholie a klenutých monumentálních melodií odsouvá a ukazuje Pallbearer z té syrovější stránky, kde jakékoli zavrzání, nepřesnost, nebo zapískání podtrhuje autenticitu provedení (i přesto občasné pískání odposlechů nebo mikrofonu (?) kazilo dojem). Arkansasští sice ve své tvorbě snoubí obě stránky, ale živě je to hlavně kytarová muzika, která se obejde bez jakýchkoliv externích samplů a zvukových dokresů. Možná v tomhle bych viděl onen hlavní sedmdesátkový záhrobní sabbathovskýstoner, ale základ hudby Američanů je jinde – v Anglii za časů zlatých devadesátých. Když jako třetí zazní The Legend, v mysli ožívají dnes již klasické nahrávky Turn Loose the Swans, Pentecost III, nebo Silent Enigma. Tedy u země hrubozrnně drnčivá basa (vivat Joseph D. Rowland!), v úrovní kolen dunící brutální kila doplňující kytary Devina Holta a nad ní vysoko čnící barokní melodie druhé Campbellovy kytary. Ano, do jisté míry jde o metalovou verzi vypjatého romantismu druhé půle 19. století. Je až trapné, že kapela sklízí zasloužený úspěch, i když se hudebně vrací k dvacet let starému hudebnímu modelu, který se ukazuje jako stále životaschopný. Proč? Jednoduše proto, že jednotkou dobré metalové skladby navždy zůstane silný riff.

Kvartet rovnoměrně střídá skladby z druhé i první desky a snad se nezmýlím, když řeknu, že vrchol večera nastal u Foreigner. Pallbearer možná pro běžný plebs provždy zůstanou tvrdí, ale při bližším ohledání je to v podstatě strašný doják a existenciální romantika. Zazní také Foundations a hitovka The Ghost I Used to Be, kde se objeví i skočnější střední tempa. Šest kusů je za námi, kapela odchází, lidé si to však nenechávají líbit a vyřvou si ji nazpět. Tečku obstarává Given to the Grave zahraná jako jediná pomaleji než v originále. V jejím úvodu decentní klávesový podkres chybí, začíná se tady čistě baskytarou a Pallbearer skladbu poté přetavují do postmetalového tvaru á la Isis. Posledních osm minut představuje doomově bluesové Campbellovo sólování, které se nakonec rozpustí v mlze kytarových efektů. Soubor se loučí, teď už definitivně, dojatí diváci děkují. Krásný večer.

Photos © Matveie