Dvacet let poté se vrátili doom a gothic metaloví pionýři Paradise Lost na místo činu do plzeňského kulturáku Šeříkovka. Na šest stovek hledačů ztraceného ráje ovšem ani zdaleka nebylo jen z řad pamětníků a věkový mix návštěvníků mohl kapelu jedině potěšit jako důkaz, že do starého železa ani zdaleka nepatří. To jsme ostatně mohli zaznamenat už s vystoupením halifaxské pětice na letošním Brutalu, kde ve čtvrtek předvedli davu formu, jakou jsme u nich dlouho neviděli/neslyšeli. Z dojmů, které jsem vypsal do letního reportu, se nic nezměnilo, snad jsem se jen upevnil v tom, že pánové chytili po albu Obsidian druhý dech. To ale vlastně naznačila i předchozí Medusa a covidový živák At the Mill.

V čem se tedy klubové vystoupení od toho brutalovského lišilo? V zásadě jen v prostředí, že kapela zahrála z poslední desky o tři skladby víc a lehce přeházela pořadí ostatních skladeb. Možná v rámci nostalgie chyběla nějaká ta pecka (třeba Erased) ze Symbol of Life, s nímž hráli Angláni v Plzni před dvěma dekádami. Na druhou stranu se není čemu divit, PL mají opravdu za třicet pět let existence z čeho vybírat. V Šeříkovce jsem byl naposledy na jaře na Umbrtce a pozitivní dojem z prostoru zůstává. Po klasickém hledání se po 2-3 skladbách zvuk ustálil na snesitelný průměr, a protože tvorbu kapely znám zpaměti i pozpátku, mohl jsem se soustředit na samotný výkon hudebníků.

Co zaujalo na první pohled od úvodní Enchantment, byla absence Waltteriho Väyrynena (nyní již Opeth, Abhorrence), kterýžto bubeník kapelu po šestiletém působení na počátku září opustil. Jeho sesli obsadil nepřekvapivě Guido Montanarini hrající toho času s Gregem Mackintoshem ve Strigoi. Nikterak výrazně to poznat nebylo. Po obsidiánové Forsaken přišla skvěle podaná Blood and Chaos a klidně bych si z Medusy dal ještě nějakou. „Tahle skladba je z alba Gothic z roku 1991, takže už je padesát let stará,“ blýskl se Nick Holmes brilantním výpočtem a v následující chvíli se podávala věčná tutovka Eternal, mocně oceňovaná i publikem.

Měl jsem po levé straně pódia ideální výhled na Grega a mohl si tak užívat jeho kytarovou hru. Ten chlap je živoucí legenda, vymyslel svůj jasný rukopis, podle něhož ho pozná každý trochu zdatnější posluchač, a který ovlivnil tisíce metalových kytaristů. Jeho véčko Framus WH1 hrálo v celkovém zvuku pochopitelně prim a doomový matador poskytnutého prostoru umí využít. Precizní styl a provedení mě po dobu celého koncertu zřejmě fascinovalo tak, až mi v závěru maestro Mackintosh hodil trsátko.

Temperaturu setu udržel i další vál One Second a na lidi to fungovalo perfektně. Atmosféra oboustranně proudila, jindy rezervovaní Britové nedělali fóry a Aaaron Aedy se culil jako sluníčko a palečky hore nešetřil. Jinak poctivě mlátil pleškou u kolen a točil vousem, když zdatně nahrával Gregovi. Steven odehrál svou basu tradičně s lehce znuděným výrazem a nejsem si jist, jestli je to poctivý nihilista nebo jako pravý doomer zkroušený těžkým životem. The Enemy s chytlavým klávesovým motivem byla další ze zkoušek pro Nicka, který nám v minulosti nejednou uměl svou pochybnou vokální kondicí zavařit. Hlas má na nahrávkách super, je originální singer, ale živě mu to umí ujet. Naštěstí, stejně jako v létě, k žádným falešným excesům nedošlo, soustředil se poctivě a v rámci svých možností to dal na pohodu. Používá pár krabiček, kde si vypomáhá přednahranými sbory a nástupy do refrénů, ale budiž, mám pro něj slabost.

Hitovku z letité Shades of God As I Die už skandovala celá Šeříkovka a je podivuhodné, kolik pecek ze sebe PL za svou kariéru dokázali vytlačit. „Znáte tohle pivo? A jak to chutná?,“ vtipkoval zase Nick s Plzničkou v ruce a jelo se dál. Serenity a The Devil Embraced byly opět záseky z Obsidianu, kterými kapela dokázala, že je stále schopná skládat chytlavé tvrdé skladby, aniž by se podbízela. Jenže když se hrálo The Last Time a No Hope in Sight z Plague Within, šlo to ještě výš. Relativně nejkomerčnější hitovka Say Just Words uzavřela část setu před přídavky v nejlepším.

Vyvolávačky na přídavek, který je předem daný, nemám v oblibě. Možná si muzikanti chtějí oddechnout, ale kdyby místo toho dali ještě track navíc, udělali by za ty prachy líp. No, nakonec to bylo celkem rychle, a tak se nám dostalo dvou kusů z aktuálky, a to Darker Thoughts a poslední Ghosts. Proložili jí další nesmrtelnou vypalovačkou Embers Fire z Icon.

Ještě je na místě se krátce zmínit o předkapele, francouzské to akvizici stáje Nuclear Blast. Nejedná se o žádné nováčky, Hangman´s Chair hrají již patnáct let. Jelikož mi na BA utekli a slyšel jsem pozitivní reference, celkem jsem se těšil. Ale jejich půlhodinka plus mě dokonale unudila. Za přebasovaný zvuk nemohli, ale dívat se na obstarožního obtloustlého basáka, co dělá pohyby mladých melacoristů a vyhazuje nožkou jak ve dvaceti, hecování bubeníka a podobně křečovité libůstky, to mě nebere. Hudba spíše průměrný doom rock bez serióznějších nápadů. Osvěžující byly pouze chvilkové hudební inspirace od Type O´Negative, ale to je málo. Ve srovnání s hlavní kapelou nebe a dudy, pozornost si zaslouží snad jen celkem zdatný zpěvák a kytarista. Nic pro mě. 

Podtrženo a sečteno, Paradise Lost potvrdili libovou kondici. Celkem vysoká návštěvnost mě až překvapila a pořadateli se výberem plzeňské lokace podařil super tah. Západočeská metlopolis pořád žije!