Groove, nasranost, thrash, hardcore. Tohle všechno spolu s kytarovým vizionářstvím přinesla v 90. letech v nevídané míře Pantera. Jejich odkaz si v sobě částečně nese i Gojira, která se svou pílí dopracovala až na čelní pozice tvrdšího metalového mainstreamu. Jak se zdá, i ona inspirovala řadu dalších, služebně mladších kapel. Předloni vyšly dvě desky, u nichž je vliv Francouzů patrný, nicméně zdaleka nezůstává jen u něj. A o to jsou zajímavější. Pojďme na ně. 
 

OMNIVORTEX – Diagrams of Consciousness

Concorde Music Company, 2020

Omnivortex jsou další důkazem toho, že k čemu někteří potřebují roky dřiny, jiní to zvládnou za rok. Jejich debutu nechybí atributy vyspělých spolků – skvělá produkce, stejně tak instrumentální výkony a hlavně – jasná vize. Metalisti ze Skandinávie mají navíc snad něco vrozeného, díky čemuž do své muziky dávají příznačnou severskou atmosféru. Omnivortex jsou na tom podobně, ale s jejich jasným zaškatulkováním může být potíž. Diagrams of Consciousness je devítiskladbový mix různých odrůd metalu, v němž nechybí death, thrash ani black. Kromě Gojiry nebo Mastodon je tu znát inspirace melodickým death metalem á la Göteborg, ale nechybí moderní thrasheřina Revocation nebo eklektičnost Norů She Said Destroy (kteří to mimochodem dali po dlouhé pauze znovu dohromady). Muzika Omnivortex zní přesto kompaktně. Jednotlivé inspirace jsou rovnoměrně začleněné do jejich vlastního konceptu, v čemž vidím největší sílu skupiny. Finy prostě v pelotonu dalších kapel rozpoznáte.

Všechny songy má podle všeho na svědomí kytarista Severi Saarioja a ansámbl v nich nepospíchá. Všechny mají kolem pěti minut (závěrečná monumentální Parallel Universe jich má hned jedenáct), riffů je tak akorát na zapamatování, grupa si navíc hraje s jejich variacemi (za zmínku stojí zejména povedené opentlující vyhrávky a sóla), které kombinuje i v různých tempech. Základní tempo písní je ale spíš pomalejší, Omnivortex v něm sází tvrdé zemité gojirovské riffy, které podporuje na střídačku hluboký hrdelní murmur (někdy mi připomene Ivara Bjornsona) a řev ve vyšších polohách. Skladby se většinou rozjíždějí pomalu (snad až na At the Mountains of Madness nebo Cephalic Fluid Extraction), a i když v nich dojde na tupačky nebo rovnou sypačky, kapela do posluchače nepere ve zběsilém sledu jeden nápad za druhým. V tomhle ohledu Finové ctí konvence tradičního metalu, kdy je slyšet, že jim jde hlavně o písničky.

Pravda, Diagrams of Consciousness své mouchy má – jede v podobném duchu přes 50 minut a ne všechny nápady jsou něčím záživné. Není to přímo nuda, ale člověk si už někdy říká, že by kapela - jinak výborně hnaná kupředu bubeníkem Aaro Koskinenem - mohla někdy přeřadit a přidat na dynamice (slyš například třetí Barren). I tak jde o povedenou nahrávku, jejíž některé nápady se vám určitě na pár týdnů zakousnou do hlavy.

 
TARGET – Deep Water Flames

Australis Records, 2019

Target z Chile na to jdou trochu odjinud. Dle Metal Archives existují od roku 2002, přitom Deep Water Flames je teprve jejich druhý dlouhohrající počin. Po dvouminutové tajuplné předehře spustí Inverted Gloaming: nervní kanonáda dává vzpomenout na krajany Coprofago nebo portugalské Concealment (jejich odkaz je jinak slyšet hodně v Oceangrave), disharmonické rozkládané akordy ale brzy vystřídá post-metalová melancholie s melodickým zpěvem. Toho ale na desce jinak moc nenajdete. Andrés Piña svým nasraným projevem evokuje Jense Kidmana, nicméně hudebně Target cílí víc do gojirovského království. Podobně jako oni na miskách vah vyvažují meshuggující sekačky, disharmonické tritóny a táhlé atmosférické plochy. Primárně tedy nejde o nějaký „výmaz mozku“, chilský kvartet do skladeb vkládá emoce a řadu „přemýšlivých“ prvků – třeba v Surge Drift Motion se před finální masírkou objeví v rozjímavé pasáži sólo na baskytaru. A třeba parádní instrumentální intermezzo Submerged připomene svou zasněností Fallujah.

Největší minus skupiny vidím v momentech, kdy jednostranně tlačí na pilu. Jejich agresivnější tvář je samá disonance a ruku na srdce, tenhle subžánrový rybníček je přece jenom už dost vylovený. Když se ale změní nálada a Chilané začnou více experimentovat, dojem se hned zlepší. Přesto si troufám tvrdit, že Deep Water Flames si fandové všech zmíněných spolků oblíbí.