Stává se pravidlem, že každý rok se v blízkosti našich hranic objeví kapela, jež stojí za to vidět, a která se našim končinám s největší pravděpodobností bude nějaký ten rok jistě vyhýbat. Loni jsme si takto s Marastem udělali radost za humny v Drážďanech na Panzerballett. 12. březen 2011 byl ve znamení Power of Metal Tour, což je název děsivej, ale značky Nevermore (samozřejmě) a (především) Psychotic Waltz nepřipouštěly absenci.

Ač domluva probíhala dlouho dopředu, nakonec MJC zastupovaly 2/3 Pessimist, já a dále se k nám přidali dva kluci přes Last.fm. Jelikož nejel Šéf, nenastalo žádné zpoždění a i zastávka v Brně pro mladšího z bráchů byla minimální. Snad jen Honza Cerha si vybral svojí pesimistickou kapku už v Mikulově, když jsme málem odjeli z parkoviště bez něj. Ubytování ve Vídni jsme měli na stejné trase, co se nachází Gasometer, takže jsme si hodinku dáchli a okolo 17:00 už si to valili místním krtkem. Tady zase pro změnu Martin jel na dětský lístek, ale revizor (!) si toho naštěstí nevšiml.

Start v 18:00 byl pouze orientační, kasa sice měl být otevřena, ale 5 postávajících před vchodem nenaznačovalo, že by se brzy mělo něco dít. Takže šup vedle do nákupního centra pro piváka a zevlovačka na lavičce. S povděkem jsme mohli kvitovat, že Rakousko je zemí benevolentní a nikdo si nás nevšímal (dokonce se nám večer poštěstilo dát si vonnou cigaretku, aniž by se do nás opřeli kolemjdoucí cajti). Za půl hodinky jsme se tedy vypravili do jámy lvové znovu, tentokrát jsme dostali i pásky do klubu, ale vzápětí už zase spěchali pro pivsona, jelikož kelímek za 4.20 € není zrovna láce. Naši jižní sousedé ale evidentně nakupují zcela jinak, čehož jsme si nevšimli, a Spar nám zavřel už v šest. Hodně slabý, takže jsme dali aspoň rychlej točenej Budvar za 3.20€ od česky konverzujících barmanek. Tím jsme ale propásli první Thaurorod (prej vcelku šlapající power, ale ne s moc povedeným zvukem), ale upřímně, na tohle jsme sem stejně nejeli.

Druzí Mercenary hráli pro lehce zaplněnou halu zvící rozměrů naší sparťanské Malé sportovní haly, co do kapacity, ale prostorově řešené spíše jako klasický oválný sál. Zvuk byl taktéž neskutečně uterózní, takže zachytit se ve skladbách něčeho konkrétního vyžadovalo úsilí hodné Sherlocka Holmese. Dánové tlačili hlavně novou desku, „neotřele“ nazvanouMetamorphosis, která na webu nezní až tak špatně, na druhou stranu se tady žádná Amerika neobjevuje. A opět se musím zopakovat - na tohle jsem taky nebyl zvědavej.

Jedním z vrcholů večera měli být Psychotic Waltz. A sakra byli! Pardon pro Nevermore, ale tohle byla kapela večera. Možná k tomu přispělo to, že Nevermore už jsem viděl a v podstatě neměli/nemohli/nemuseli překvapit, ale to, co předvedli tihle nedocenění Amíci... smekám pomyslný (X-tianovský) klobouk. Pokud někomu tohle jméno nic neříká, ať si sežene všechna čtyři alba, protože bez výjimky patří do povinné metalové klenotnice. Jenom v rychlosti proběhnu historii.
Jméno Psychotic Waltz se poprvé objevilo v tisku v roce 1988, kdy debutovali čtyřskladbovým demem, první deska A Social Grace vyšla léta páně 1990. Další pak produkovali např. Ralf Hubert (Mekong Delta) nebo Scott Burns. Ani to jim však nepomohlo, doma byli spíše přehlíženi, ale Evropa je adorovala. Kvintet si rozhodně nemohl nestěžovat ani na přízeň osudu – Brian McAlpin ochrnul po automobilové nehodě krátce po založení kapely, v roce 1992 se pak při slaňování mostu zranil i druhý kytarista Dan Rock a do třetice všeho nedobrého se událo v roce 1998 při natáčení videa ke skladbě Faded, kdy kapelu jistý komparsista Lazzarini obvinil, že mu použitá světla přivodila slepotu. Tahanice ohledně odškodného nakonec vedly k odchodu zpěváka Devona Gravese (alias Buddy Lackey) a následně se sesypal i zbytek uskupení.

Přestavba pódia proběhla vcelku rychle, aspoň jsem se stačil zabydlet před pódiem, kde sice již bylo poměrně dost lidí, ale mačkanice rozhodně nehrozila. Největší čas zabrala kytara handicapovaného Briana, kolem kterého se v podstatě stále točil minimálně jeden člověk (někdy až čtyři). Žádná delší zvukovka se nekonala, o to překvapivější tedy bylo, že zvuk se neskonale pročistil hned při úvodní Ashes z nejchladněji vnímané (přesto výborné) Into the Everflow. Devon už nějakou dobu žije v Rakousku, kde působí i se svými (údajně teď již zase pohřbenými) DeadSoul Tribe a ohlas publika byl neskutečný. U 20 let staré Spiral Tower mi úplně naskočila husí kůže, jak přesvědčivě ze sebe Devon dokázal vytáhnout všechny ty vejšky (jako hejkal by se rozhodně uchytil). Metronomově přesně nakládající Norm Legio dával nejméně najevo emoce, na rozdíl od Warda Evanse, který se stále smál jak sluníčko. Ono to chce dost odvahu jet na turné s parťákem na vozíčku, ne že by někdo jiný skladby nezahrál, ale někdy to není ono. O to více se cení i to, že Brian odjezdil skoro všechna turné i v minulosti. Chemie mezi všemi v kapele evidentně funguje dodnes a duo Dan Rock / Brian McAlpin je jedno z nejsilnějších, které jsem mohl vidět. Ani jeden není lepší nebo horší než druhý, skvěle se doplňují, i když se občas zdá, jako že zrovna neví, jestli ještě toho druhého k sólu pustí. Jedním z vrcholů byla skladba Into The Everflow, kde v pozadí jede stále dokola (do zblbnutí) stejné sólo, do kterého se na konci napojí i druhá kytara. Totální synergie. Devon mezi jednotlivými instrumentálními pasážemi odbíhal do zákulisí a nechával tak vyniknout instrumentální práci kolegů. Heavymetalová Morbidtrochu více rozhýbala i publikum, které do této chvíle spíše jenom hltalo každou notu a pohyb na pódiu, mě nevyjímaje. A Social Grace mám ze všech desek v největší oblibě, takže Halo of Thorns, která je jen zdánlivě pomalá, opět vyvolala příjemné mravenčení – moderní core brutalizátoři by tady mohli brát inspiraci po kýblech. A zase ta neskutečně promyšlená, doplňující se sóla. Úchvatné na poslouchání, nepopsatené při sledování. A vzápětí Nothing - další perla z progmetalové klenotnice, poslední skladba první desky, Norm se konečně taky odvázal a říznými údery rozvibroval celou baterii. To už bylo pomalu na výměnu pemprsek. Ale čas se neúprosně posunoval kupředu, končilo se s I of the Storm a jako by se teprve tady Norm rozehřál a uvolnil se a průšlapy tak byly hodně přísný. Škoda, že nedošlo na nějaký přídaveček, tohle vystoupení si to prostě žádalo od začátku. Snad tedy jindy, jinde, deska bude, tak uvidíme. Do té doby - "I´m nothing!"

Setlist Psychotic Waltz:

1. Ashes
2. Spiral Tower
3. Haze One
4. Into the Everflow
5. Morbid
6. Halo of Thorns
7. Nothing
8. I of the Storm

S pocitem naprostýho uspokojení jsem vyrazil na pivo, tohle se nutně muselo spláchnout, a obhlídnout (znovu) merch. Hoodyna za 40 € (pod logem se skvělo Power of Metal tour), au, ne. Naopak reedice všech desek na vinylech, i double CD s bonusy. Teď si vyčítám, že jsem to za těch 15 éček/ks nevzal, ale pan Skrblík se zase jednou ozval, slabý… Urval jsem teda aspoň triko Nevermore a přibral CD Bleeding. Instalation complete.

U Symphony X tak přicházím až v půlce druhé Domination, která, dá se říct, vhodně definuje to, čím Symphony X jsou (jste-li samozřejmě alespoň trochu fanouškem tohoto stylu): vrcholně progresivní kapela, která se nebojí (a neváhá) sklouznout do opakujících se, až heavymetalových pasáží, přesto nenudící, jelikož dokáže po kouskách správně budovat atmosféru. Občas se to toho zapojí malmsteenovské, zdánlivě nekonečné, sólo, někdy přispěchají na pomoc i klávesy. Ale tohle k nim prostě patří. Podstatné je však zmínit pasáže, které hrají jako skutečná kapela a ne 5 individualistů. To je rozdíl oproti Dream Theater, za kterými se Jerseyčani kdysi drželi v uctivé vzdálenosti. Nejsou pro masy, ale jejich poslední desky jsou rozhodně větším přínosem hudbě, než co se tvoří v New Yorku. Nemůžu říct, že by mě celý koncert bavil, ono se na všechna ta sóla krásně kouká, o tom žádná, ale když přijde povinný lyrický cajdáček (Paradise Lost) a nemáte se do koho zabořit (maximálně do nějakého rakouského strejdy), je to slabší. Inferno je přesným opakem uvedeného a je tu bonus navíc – skladba je z The Odyssey, které je zatím tím nejlepším, co Symphony udělali (neskutečný výkon na ní předvádí hlavně bubeník Jason Rullo). Zazněly i dvě nové skladby, první byla End of Innocence v první polovině a Dehumanizerjako předposlední. Nedá se očekávat, že by se radikálně měnil směr posledních desek - prvně jmenovaná spadá do kategorie střednětempých záležitostí se zpěvnými chóry, rozteskávačkami, druhá je temnou, daleko lépe šmakující záležitostí. Ostatně i názvy jsou trochu napovídající (prasárny teď nemyslím).

Setlist Symphony X:

1. Of Sins and Shadows 
2. Domination 
3. Serpent's Kiss 
4. End of Innocence
5. Paradise Lost 
6. Inferno (Unleash the Fire) 
7. Evolution (The Grand Design)
8. Dehumanized
9. Set the World on Fire (The Lie of Lies)

Na pódium se nastěhovala stará kostrukce, williamsovsky upgradovaná, a dala se na střed pódia – Symphony hráli na svoje bicí, trochu bokem – a už je tu Inside Four Walls a v rychlém sledu, dokud je publikum ve varu Moonrise, stvořenou pro hromadnou sborovou choreografii s Principálem Danem v čele. A Nevermore okamžitě nechávají zapomenout na to, co bylo. The Termination Proclamation. Sexy step-in basačka Dagna Silesia (Jim Shepperd už se zotavuje) prý vzadu nebyla slyšet, vepředu ale rozhodně nezklamala ani po jedné stránce. Jak to dělá Automat Van se nestačím dívat, nějakej Indián tam u něj musí bejt, paličkama točí šamansky, z bicích má tamtamy. Your Poison Throne. Nebylo by poctivé nepřiznat, že i Psychotic Waltz mají sklony k teplotářsví, ostatně třeba Halo of Thorns začíná ukázkově, ale pak se zlomí a výsledek je úžasný, resp. v tomto případě byl zvolen i dobrý typ skladby. U Symphony bylo takových pocitů nenaplněnosti víc. Nevermore nic. Nejblíž k takové skladbě má/je The Heart Collector, jénže tady není žádnej Romeo, tady vládne Zaklínač Jeff. Born. Zlověstnost. Beznaděj. To je to, co mě při poslechu Nevermore napadá. Enemies of Reality. A živě je tento pocit doslova hmataletný. The River Dragon Has Come. Hun Attila riffuje sebevědomě a poctivě, i nějaké to sólo je mu povoleno, ale hlavní slovo nemá, snad jestli se poštěstí s deskou. Každopádně je teď nedílnou součástí dobře fungujícího stroje, kde je vše na správném místě. This Godless Endeavor. Zdálo se, že Dane měl problém s hlasivkami, neustále popíjel vodu a občas si sáhnul na krk, přesto všechno zazpíval. Emptiness Unobstructed. Před koncertem stažený setlist naznačoval zařazení Nacrosynthesis, ale jeden nemůže chtít všechno. Přídavek, konec, šlus. Každá skladba je klenot, černý diamant vybroušený do dokonalosti. The Obsidian Conspiracy.

Uf, tohle prostě stálo za to vidět a slyšet! Symphony X byli fajn, Psychotic Waltz – bude deska samozřejmě, bude možná vystoupení u nás, ale tohle stálo za to - další povinnost, ve kterou jsem už nedoufal, je splněna. A Nevermore? Na ty se přijeďte podívat na letošní Brutal Assault! "Poison Godmachine"!

Setlist Nevermore:

1. Inside Four Walls 
2. Moonrise (Through Mirrors of Death) 
3. The Termination Proclamation 
4. Your Poison Throne 
5. Born 
6. The Heart Collector 
7. The River Dragon Has Come 
8. Emptiness Unobstructed 
9. This Godless Endeavor 
10. Enemies of Reality 
11. The Obsidian Conspiracy