Co si pod tímto představit? Smyslem článku určitě není mé osobní vyzdvihování alb či kapel, které jsou dle mě nejlepší. Nechci poukázat pouze na významné trendy uplynulých let, doby, kdy vznikl nejeden hudební směr. Jen se podívejme na ty poslední… máme zde nespočitatelný zástup -core mutací, stovky klonů Meshuggah stojících ve výprodejové frontě na dnešní djent, a proti těmto často odlidštěným a citově chladnějším žánrům se nám rozvinula emotivní opozice třebas v podobě nejrůznějších sludge a post-metalů/rocků.

Všechny tyto družiny bojovníků za „vlastním“ úspěchem ale mají vždy jedno společné. Interprety, kteří celý boom/trendy odstartovali nebo jim alespoň silně pomohli tím, že vyvinuli „nové“ palivo do věčného a nezastavitelného hudebního motoru. Chci tedy poukázat především na ty, kteří tímto vším silně hýbou a kteří za boomem/trendy tak nějak stojí.

Rozhodně zde však nečekejte výčet letitých titánů slyšících na jména Metallica, AC/DC, Black Sabbath nebo třeba Iron Maiden. Nejde mi o sepisování hudební historie, budu se průběžně zabývat (převážně žijícími) kapelami za dobou uplynulých cca 15 let, proto „dekády“.

Vítám vás tedy v krátkém seznámení se s popředím hudebně pravděpodobně nejvlivnějších a nejinspirativnějších interpretů „metalu“ posledních let. S kapelami, jež svým přičiněním scénu zahltily vlastními kopiemi, s kapelami, jež jsou nejskloňovanějšími příměry recenzentů.
 
Díl první - MESHUGGAH - kam nemůže djent, tam nastrčí mešugou

Díl druhý - THE DILLINGER ESCAPE PLAN - kde by mathcore a karate kids byli

Díl třetí - OPETH - nezrezivělá sedmdesátá léta a překopávání kořenů

Díl čtvrtý - NEUROSIS - sludge a post-metal, (n)emoce neurotické… 
 
 
DREAM THEATER – kde by bez nich progresivní metal jako žánr byl
 
Divadlo snů… Snivé divadlo… Ať se jednalo o jakoukoli sestavu kapely, byť mohu preferovat třeba tu s kosmickým Derekem Sherinianem, vždy je a bude každé jejich album očekáváno horlivě a s velkými očekáváními. Jak ze strany fanoušků, kapel samotných či přímo žurnalistické části scény. Nejinak tomu je u aktuálního, sebejistě nazvaného eponymního alba již se skladatelskou účastí Mikea Manginiho, který za bicími před třemi lety po pětadvaceti letech nahradil všeobecně uznávaného, ale, přiznejme si, trošku přeceňovaného Mikea Portnoye. A ačkoli bych si zde v tomto seriálu nejraději představil psát o jménu jiném, nedá se Newyorčanům, hudba nehudba, post věrozvěstů kdysi až progmetalového šílenství odepřít. Stvrzeno tím, že Drými mají knižně vydanou vlastní biografii Lifting Shadows: The Authorized Biography Of Dream Theater – tento měsíc, po čtyřech letech vyprodání, je, navíc autorem Richem Wilsonem aktualizovaná o nové rozhovory a odchod M. Portnoye, opět v prodeji.
 
Dream Theater jsou bezesporu talentovaní a samozřejmě vystudovaní (taková „školní“ kapela z Berklee; Mike Mangini zde mimochodem donedávna vyučoval) muzikanti, kdysi ve svých začátcích platící snad až za vizionáře, kteří na hudební svět měli vliv nezpochybnitelný – hlavně v osmdesátých a z kraje devadesátých let svému, dnes již poměrně typickému a moc se neměnícímu stylu budovali a vytvářeli stavební kameny. A to nebudu mluvit o pouze jim vlastní škatulce progresivního metalu, jejíž kdysi významovou hodnotu tak nějak přetvořili ve vlastní pojetí hudby, kdy, abyste byli prog, už stačilo mít v ansámblu obsluhovatele kláves, sem tam zahrát 6/4 rytmus a přetáhnout šestiminutovou stopáž skladby. Přitom kdysi se přídomkem progressive titulovaly kapely, které se tak nějak dokázaly vymanit z obecně vnímaného standardu daného žánru, ty, jež se nebály opustit hranice a odvážně překročit do cizích sousedství, použít mozek a přijít s něčím, co zavání čerstvým pohledem na dané, jakkoli omšelé téma.

Dreamáči tak po vzoru kapel ze sedmdesátých let přišli s metalizovanou podobou hudby, která, než na autenticky atmosférickém přesahu, byla založena více na instrumentálním přednesu a někdy až nekonečných variacích daných témat. Jejich skladby tak často trošku připomínaly dlouhý a předem domluvený seřízený jam hudebních profesorů. V tehdejší době zkreslených kytar a razantních bubnů něco ne zrovna obvyklého, stejně jako, a to by se nemělo zapomenout, klávesové nástroje. V Dreamech totiž nikdy nehrál druhý kytarista a tuto roli, snad dle vzoru Deep Purple, krom zvukotvůrčího prvku, zastávají hudebně rovnoměrně zapojené klávesy. Jejich hudba tedy, i když, dejme tomu, nevymysleli nic nového, i kdysi vnímaný pojem progresivita naplňuje.

Popravdě, a vyřkl jsem to tak nějak již před chvílí, splňovala, protože na jejich posledních albech se vlastně již pouze přepírá přeprané. Že by invenční vyprahlost autorů, kteří spolu jsou již dlouhá léta, nebo vyplýtvání životadárných nápadů v desítkách bočních a sólových projektů? Pro Dream Theater však asi bude platit to, co jsem napsal předtím u Opeth - časté vydávání alb a hlavně naplnění vlastních mantinelů. Zde se pak hranice při udržení pravidelně se rozrůstající diskografie překračují jen těžko. Proto možná členové kapely hledají útěchu a snad i inspiraci právě v participaci na tolika vedlejších projektech (např. Platypus, Explorers Club, Liquid Tension Experiment, Liquid Trio Experiment, Frameshift, Transatlantic, OSI a mnoho dalších), které ale vlastně někdy díky spolupráci s nejrůznějšími muzikanty (ne)přímo měly vliv i na směřování kapely samotné. Ta totiž průběhem své kariéry progressive/prog metal obkroužila z mnoha stran. Jednou to bylo album více prog rockové (Octavarium), podruhé až thrashově riffující (Train of Thoughts), jindy zas spíše vyklidněně experimentálnější a zaměřené třeba na zvukovou podobu (Falling Into Infinity) nebo s důrazem na megalomanské kompozice (Black Clouds & Silver Linings).

Proč se ale i přes mé výtky v albově kvalitativních výkyvech Dream Theater vyskytují v tomto seriálu, navíc když dnes se za pojem progressive metal schovává kdejaká djentová, post-hardcorová, ale klidně i deathmetalová kapela? O bývalém přetvoření významové hodnoty v pojetí vlastní hudby této škatulky, jejíž vlastnictví v přídomku pro jakoukoli kapelu kdysi opravdu něco znamenalo, jsem již psal. Nezmínil jsem (a ani moc nechci) ani pěvecký význam kdysi často nepříjemně „vřískajícího“ a za uši tahajícího Jamese LaBrieho na celou škálu podobných zpěváků, nebo jakou oblibu Newyorčané mají v předělávání písní svých oblíbených interpretů. Upřít však Divadlu snů schopnost sebepropagace a díky tomu, že se z nich stal hodně slušně prodávající se artikl (nespočet live, kompilačních a limitovaných verzí alb převyšuje počtem ta studiová, nehledě na speciální verze alb zaměřené pouze na konkrétní nástroj obsahující zápisy jednotlivých partitur atd.), kdy by si kapela mohla pořídit vlastní lisovnu, Dream Theater celkově stojí nejen za pozvednutím úrovně muzikantů obecně (neznám asi kapelu, která by z pohledu instrumentace měla na youtube víc muzikantských coververzí), jakožto celkovém pohledu na hudební nástroj a zájem o něj, ale všeobecném vnímání toho, co to je „hudební onanie“ a zájem posluchačů i o zákulisní dění v kapele (viz. davové šílenství s výběrem nového bubeníka po odchodu Portnoye), je věc neodepřitelná. A to je věc, i v případě, že se mnou sdílíte názor o vývojovém zastydnutí kapely, úctyhodná, takže i to „tahání peněz“ z kapes jejich fanatických posluchačů se jim dá částečně odpustit, ačkoli za ním převážně bude stát asi vydavatel.

Jedněmi adorovaní, druhým ve tváři způsobují úsměv. Ať patříte na jakoukoli stranu, věřím, že vydání každého dalšího alba kapely ve vás probouzí myšlenky, kam se Dream Theater posunuli. K písničkovosti a hitovosti, k megalomanství, načerpali snad nové vlivy a přejdou konečně zas k nějakým experimentům? A takoví Dream Theater jsou, myšlenky a otázky vyvolávající.

Jejich místo je i přes mé osobní námitky stále pevné a věřím, že eponymní album komponované již za přispění čerstvého mozku a ne jako druhý Mike limity neomezeného šílence Manginiho (držitel několika bubenických rekordů, který minulé album pouze nabubnoval a nijak do hudby nezasahoval), které vychází již v úterý, Vás nenechává lhostejnými a definitivně ukáže, zda Dream Theater budou mít i do budoucna progressive metalu osobním vkladem ještě co říct. Již za sedm dní…
 
Vlastní vlivy: Rush, Pink Floyd, Genesis, Marillion, Yes, Deep Purple, Metallica, Iron Maiden, glam rock, hudební hrdinové

Přínos: vybudování pilíře progressive metalu, pozvednutím muzikantské úrovně a zájem o nauku a dění v kapele, klávesy jako druhá kytara, coverování skladeb

Zlomová alba: Images and Words (1992), Awake (1994), Metropolis pt. 2: Scenes from a Memory (1999)

Následníci: Between the Buried and Me, Symphony X, Vanden Plas, Andromeda, Haken, Threshold, Shadow Gallery, Spheric Universe Experience, Sun Caged, Lemur Voice ad.