Ne že bych kvůli tomuhle koncertu nemohl tři dny předem dospat. Red Sparrowes se mi dost líběj, ale zejména k poslechu k práci. Takový to ideální jemný pozadí, který pohladí, pomazlí, ale samo o sobě na sto procent neobstojí, protože ti pořád nechává takový to malý místečko schovaný hluboko uvnitř, ve kterém se nudíš a soustředíš na jiný věci. To už mě spíš přitahoval Knut, přece jen po tom, jak mě podobně laděný Keelhaul rozsekali na Sedmičce, jsem si přál, aby to vypadalo podobně i ve švýcarský verzi. Na druhou stranu, Matrix není můj úplně nejoblíbenější koncertní prostor, se zvukem to bejvá všelijaký, takže jsem se rozhodl jít až na poslední chvíli.

Na poslední chvíli doslova, protože nestíhám Head Of Wantastiquet, teda, přicházím na poslední dvě minuty jeho setu, z kterejch si netroufám hodnotit vůbec nic. Jestli budou ostatní kluci v reportu nadávat, nevěř jim, víc než dvě minuty totiž taky neslyšeli. Nebudu ale dál ztrácet řádky, protože na scénu bez větších prodlev nastupujou Knut.

Tři páni a jeden navíc nenápadně schovanej za sloupem hned od začátku prezentujou novou desku Wonder; tedy to hravější, provzdušněnější, progovější z jejich tvorby, s občasnejma výletama do nevrlejší minulosti. Hudebně jim to šlape perfektně, dobře promazaná mašina, ve který nic neskřípe, nic nezadrhává, i když mám dojem, že oproti desce míň barvitá a lehce osekaná. I zvuk, ačkoli by tě mohl přece jen o ždibec víc obalit, je v naprostém pořádku. Knoflíky perfektně vyleštěný, puky nažehlený, boty nalakovaný, žádný mastný fleky na košili, všechno vypucovaný tak, jak má bejt. Řekl bys, absolutní spokojenost. No ne tak docela, někam se totiž vytratila živelnost, nadšení, pódiovej projev. Před tebou stojí tři sochy a jedinej bubeník z masa a kostí jeví známky života. Snad až moc profesorský a chladný pojetí, chybí potřebná energie, místo který cejtíš sterilitu nemocniční chodby. Škoda, kdyby byla prezentace trochu živější, nemuselo to bejt jen dobrý, mohlo to bejt vynikající. Když vezmu v potaz třeba už zmiňovanej Keelhaul na Sedmičce… No, Knut se ještě musej naučit svojí muziku líp prodávat.

Tak, vyblbnul ses, třeba sis i rozpustil culík a protřepal bujnou hřívu, třeba sis jenom trošku zatancoval. Ale teď, teď už přicházej vážný noty Red Sparowes plný myšlenek a vybízející k rozjímání v lehce intelektuálním oparu. Ruka se ti automaticky sune do kapsy, jak saháš po špince. I oči trochu přivřeš, nebo to už je moc? Špačci navozujou i v chladném prostoru Matrixu, kde je to samej roh a hrana, krásně útulnou atmosféru, ke který ti chybí už jen houpací křeslo a plápolající plamínek v krbu. A vlněný hřejivý papuče. Kolem tebe houstne lidská polívka; přece jen je jasný, na koho dneska většina lidí přišla. Zvuk znova úplně v pohodě, v tomhle ohledu povedenej večírek, což v Matrixu není zrovna železným pravidlem. Ale to, co jsem na začátku zmínil, to prázdný místečko, ve kterém se pod veškerým tím nánosem hudby nudíš, přesně to, který jsem doufal, že živý provedení zaplní, zůstalo prázdný. Ani projekce, která třeba v případě příbuznejch A Storm Of Light (další projekt Joshe Grahama, ve kterým je dosud, narozdíl od Špačků, aktivní) dělá z vystoupení silnej zážitek, nepomohla. Spíš se tvářila navíc, nesourodá s muzikou, z povinnosti. A tak po půlce setu odcházím pozdravit známý na bar, ale abys to špatně nepochopil, neotrávili mě, jen příjemně sociálně naladili. Špačkům tohle připisuju jako plusovej bod – u jejich muziky se mimo jiné krásně popíjí a povídá, ta pohodová atmosféra k tomu přímo vybízí.