onDRajs: Pondělí je blbý den na pořádání koncertů, ale vidět v klubu Revocation po jejich parádnické fošně Netherheaven byla povinnost. Evropská šňůra nakonec přinesla stylově pestrou směsku Amíků, kde se s každou US kapelou měnily tupačky za groove a hoblovačky za breakdowny. Kvůli nízkým předprodejům se akce nakonec přesunula do Modré Vopice, ta se ale nakonec během koncertu parádně zaplnila, takže o nějakém návštěvnickém průseru nemohla být řeč. Zvukově je sice kůlna spíš „punkový“ prostor, leč profíci Revocation všem dokázali, že to tak vždy být nemusí. Ale nepředbíhejme…

sicky: Creeping Death hráli syrový a primitivní death metal, a to jak v dobrém, tak zlém smyslu, jaký si lze pod tímto označením představit. Pomalé, houpavé riffovačky podpořené dvojkopákem byly fajn. Naproti tomu ty rychlejší „tupatupa“ tancovačky působily dost vidlácky. Podobný dojem nakonec podsouval i frontman, který se hned na začátku svlékl do půl těla, aby mohl stavět na odiv svůj velký, macatý břich. Přiznám se, že ten pupek mi tu show trochu zošklivil. Odhlédnu-li však od vizuálu, musím objektivně konstatovat, že zpěvák nebyl špatný a kapela jako celek měla dobrý zvuk. Co chybělo, byl pořádný drive. Rozumím, co tím hoši z Dallasu chtěli říct, a mnoho lidí v sálu bylo jistě spokojeno, osobně jsem však slyšel už lepší oldschool death metal.

onDRajs: Jó, oldskůl pořád frčí a Creeping Death je další bandou ze stovek dalších, která se veze na vlně zájmu a razí estetiku přelomu 80. a 90. let. No vážně, jestli zazněl nějaký tón, který překročil rok vzniku 1990, tak to musel být nějaký přehmat. Stylově by to šlo přirovnat k prvním deskám schuldinerovských Death, v pomalých pasážích se zase uctívali Autopsy. Nene, o originalitě nemůže být řeč, kvintet se to snažil vynahrazovat autentičností a nasazením, leč v tupačkách to opravdu vyznělo humpolácky. Do metalově kožené image kapely nezapadl černošský kytarista, ale nechci si tu hrát na módní policii. Nicméně na rozehřátí ideální skupina.

sicky: Alluvial byli ve finále spíše zklamání. Proti první kapele byli o poznání techničtější a energičtější, bohužel hudebně to znělo příliš neujasněně. Spíš než progres nebo techniku jsem v tom slyšel rytmicky rozházený metalcore. Hudba zněla trhaně, hodně kil a těžkých dob. Postrádal jsem plynulý flow a nějaké nosné, hitové anebo zapamatovatelné pasáže. Dle mého to dolů stahoval i zpěv, a sice stále stejný klišé řev. Jediná skladba, kdy jsem se chytil nějaké linky, byla Sarcoma z poslední desky. Po zvukové stránce to bylo docela v pohodě, každopádně mohu říct, že z alba mě kapela zaujala mnohem víc než naživo.

onDRajs: Heh, tak já to mám přesně naopak :) Alluvial si doma nepustím, protože mi djent/prog/deathcory dost splývají a často mám problémy je od sebe rozeznat, ale ve Vopici jsem si Alluvial užil. I když je jejich muzika mnohem techničtější a muzikantsky náročnější než u první bandy, neměl jsem pocit, že se v písních ztrácím. Skladby mají i přes četné kudrlinky a průtrsy rovný půdorys, jede se na natlakovaném groove a díky tomu se chytám, a to jsem si Sarcomu předtím pustil jenom jednou. Ostatně kvartet z ní hraje nejvíc (možná hrál jenom věci z tohoto alba) a mě fakt bavilo sledovat parádní souhru bicmena Matthewa Paulazza a kytaráka Wese Haucha, který střídal sekačky, melodičtější plochy a střelhbitá sóla. Možná jen škoda, že kytara zněla dost zahuhlaně a celé to zvukově stálo a padalo na bicích, které zas dominovaly na úkor ostatních.

sicky: Goatwhore byli super. Jízda od začátku až do konce. OK, pro technicky či progresivně zaměřeného posluchače to moc nebylo, osobně jsem však přesně takový výplach očekával. Škoda jen, že byla v celkovém zvuku dost utopená kytara. Na druhou stranu, kvůli tomu, abych jí slyšel, jsem musel jít úplně dopředu, a díky tomu si kapelu pořádně užil. Z pódia se na mě valil po celou dobu naplno rozjetý, místy až „motorheaďácky“ živelný thrash-death, kterému velel démonický, vlasatý zpěvák. Ten dost natěsno, avšak sympaticky burcoval publikum, které v závěru rozjelo slušný kotel. Kapela působila dojmem, že má jasno, co a jak chce hrát, v jejím projevu byly znát zkušenosti a také, že si borci chvíle strávené na pódiu užívají. Parta z New Orleans předvedla poctivou metalovou show se vším, co k tomu patří. Byly to nejen hřebíky, pyramidy, nášivky, headbanging, ale i dobře zvládnuté nástroje a maximální, nepolevující nasazení. Za mě velmi dobrá práce.

onDRajs: Nemůžu říct, že by se mi Goatwhore nelíbili, ale ve Vopici to na mě nějak nefungovalo. Poslední deska s dlouhatánským názvem Angels Hung from the Arches of Heaven je přitom povedená, ale živě se z ní podařilo dostat na prkna jen část a celkově mi to vyznělo dost humpolácky. Extrémnější revival Motörhead? Tak nějak mi to znělo, i když mnozí v tom můžou vidět právě ta největší pozitiva. Prostě brutálnější punk šplíchlý staroškolským blackem. Žasnu, jak se hudební preference s postupem času u každého mění, a tak koukám jak blázen, že Louis Benjamin Falgoust II, který kdysi nařval skvělý debut Soilent Green, hraje teď úplně něco jiného. Goatwhore prostě zařadili zpátečku do metalového pravěku, ale co naplat, hlavně starší, šedivější ročníky jejich retro jízdu náležitě ocenily.

sicky: Revocation předvedli více profesorský výkon. A to i v tom smyslu, že zpočátku bylo vystoupení sice precizní a instrumentálně namakané, ale co se týče energie, bylo vlažnější. Kapela se kupodivu minimálně polovinu vystoupení pohybovala spíše ve středním tempu, kdy jsme byli svědky sice hudebně velmi precizní performance a nějaké živelnosti anebo výraznějšího projevu či komunikace ze strany frontmana, jsme se moc nedočkali. Subjektivně vnímám hudbu hodně skrze zpěv, kdy mám za to, že vokál dodává hudbě koule, a pokud zpěvák hraje i na kytaru, (resp. je víc kytarista než zpěvák, jako v tomto případě), tak mi tam občas ta energie vokálu chybí. Dost ale nářků, Revo v průběhu setu pomalu a jistě utahovali šrouby, zrychlovali, přitvrzovali. Poslední třetina byla pak přeci jen očekávaný uragán, který nemá široko daleko konkurenci. Vystoupení bylo technicky a zvukově dokonalé (ve Vopici jsem takto parádní zvuk snad nezažil), kdy vyzněly jak detaily a drobné parádičky, tak zejména v posledních třech skladbách i skutečně tvrdý až drtivý hudební projev. Kapela evidentně zvládá s bravurou více poloh, a to nejen studiově. Nechápu v této souvislosti, že Amíci dosud nezaznamenali masivnější průlom do širšího povědomí. Považuji to za nespravedlnost.

onDRajs: A já navážu tam, kde Sicky skončil. Revocation by si zasloužili vyprodávat haly, tak jejich našlapaná a dravá muzika je. Skupina si sice dala jako jediná načas se zvučením, které se protáhlo, ale výsledku to jednoznačně prospělo. Vystoupení ve Vopici tak lze shrnout do věty „hrály předkapely a pak Revocation“. Pravdou je, že první tři grupy byly až nepatřičně potichu, což u headlinera neplatilo a kytary (i basa!) konečně řezaly. Oproti Sickymu mě nenapadá jediné mínus, které bych skupině vytkl. Prostě strhující koncert od první do poslední sekundy. Kvartet navíc hrál skoro jenom z posledních dvou desek, což kvituji s velkým povděkem. Začíná se s Nihilistic Violence, pomalejším kouskem z loňského alba, ale hned po ní přichází rychlojízda Diabolical Majesty. Tady nemůžu souhlasit s názorem, že koncert byl v úvodu ospalý nebo pomalý, soubor umě střídal všechny polohy, které umí. Takže střídal songy techničtější a nasypanější – viz právě otvírák Netherheaven nebo famózní věc z The Outer Ones - That Which Consumes All Things – s těmi pomalejšími. Chtít po Revocation hrát to, co dělali na prvních deskách – tedy hlavně tupatupa agresi – je v roce 2023 už pasé, skupina je mnohem dál. Ale jasně, že starší fláky zaznít musely. Třeba u střednětempé Madness Opus z Deathless si lidi umlátili hlavy. Co se týče hudebníků samotných, bylo pastvou pro oči sledovat výkony všech zúčastněných. Davidson všechny riffy a sólové parádičky sypal z rukávu a s patřičnými škleby jako kouzelník Pocustone, jeho tlustostrunný parťák Brett Bamberger nezůstával pozadu a jeho basa byla krásně vytažená, což na metalovém koncertu bývá spíše výjimkou. Druhý kytarák Noah Young se s Davidsonem krásně doplňoval a nakonec musím vypíchnout pilíř kapely – bubeníka Ashe Pearsona, bez něhož by Revocation byli sotva poloviční. Davidson si moc na velké žvanění nepotrpí, což je ve finále spíš plus. Co sakra chcete poslouchat za kecy? Kapela díky tomu sype jednu skladbu za druhou skoro bez pauz a hodinka je v jejich podání nabitá ažaž. Jak říkám, tak dobré jsem to rozhodně nečekal, a to jsem čekal hodně. Už abych je viděl znova.

Setlist: Nihilistic Violence, Diabolical Majesty, The Outer Ones, That Which Consumes All Things, Godforsaken, The 9th Chasm, Re‐Crucified, Madness Opus, Communion, Of Unworldly Origin, Dismantle the Dictator