Celý večer otevírali HARBINGER a nezklamali. Naprosto luxusní zvuk - ani nahlas ani potichu, takže bylo krásně všechno slyšet i vidět. Lidí totiž bylo zatím pomálu (tak 50), o to sympatičtější byl mini circle pit o 3 lidech, který se rozjel zhruba od půlky setu Britů. Nechci tady psát, že by se hudba Harbinger na první poslech vydělovala od nekonečného zástupu po úspěchu lačnících mladých kapel, ale mix všeho moderního má v jejich podání hlavu i patu. Jednotlivé skladby nikdy nejsou přímočaré - z převažujícího death metal-corového podkladu tryskají ven motivy melodicky metalové, djentové, atmosférické, blackové i brutal/death/slamové. Aktuálně je venku debut Compelled to Suffer, takže výběr byl víceméně jasný - krom první klipovky Darkest Days a ještě jedné skladby (asi Subsidised Slaughter) se jelo jen z ní (Dance Of Species, Descendants, The Fear Of Sorrow, The Awakeninga titulní Compelled To Suffer). Příjemných 40 minut a určitě bych si dal víc. Jednoznačné doporučení, pokud se vám líbí třeba Whitechapel, Rivers Of Nihil nebo, díky tomu, že to teď bylo i v desce měsíce, Allegaeon. A otázka na závěr - na kytaru tady hraje jistý Charlie Griffiths. Je jeho jméno pouze shoda náhod, nebo příbuzensky patří do rodu Griffithsů (Haken)? (BandCamp)

LEFT TO THE WOLVES rozšířili počet pódiových účastníků na 6 - místo jednoho vokalisty mají dva. Podle mě úplně zbytečně. Ani jeden z nich nedosahoval výkonu, který předvedl s Harbinger Tom Gardner. Rozdělení na chrochták a ječák musí mít taky trochu kreativity, což se třeba tady jeden z vokalistů snažil potvrdit pokusy o melodičtější zpěv. U pokusu bohužel ale jen zůstalo. Taky se o dost zhoršil zvuk - zkoulovatěl, takže byly slyšet pouze bicí a do toho se střídaly různé skřeky. Výjimkou byly breakdowny nebo nájezdy na slamovačky, kdy se vynořila hlavně basa. Ano, i hudebně se tady děly náznaky experimentovat, ale byly takové nedomyšlené - podivně se vynořující doomově/ambientní pasáže mi spíš přišly jako "nevíme jak navázat dál, možná tohle by mohlo bejt vono". Takže tady naopak kratší hrací doba vůbec nevadila.

Od MENTAL CRUELTY jsem čekal nějaký obdobný "průser". O to víc mi spadla čelist. Jako slam mám rád, ale je jen málo kapel, které v tomto stylu mají nějakou přidanou hodnotu. Základem je vždycky ultrapřesný bubeník. A když máte ještě zdatného vokalistu, máte skoro vyhráno. A vážení - to, co vypouštěl tenhle večer do mikrofonu Lucca Schmerler?! Neuvěřitelný rozsah vogonského všehochrochtotu - od prasečího rykotu, po nejhlubší murmur. Ale ani strunné trio to nijak neflákalo, a zejména když to duo kytaristů rozeběhlo po pražcích, byla radost pohledět. A kdo se nedíval, mohl křepčit v kotli, který se rozrostl až do půlky sálu. A není divu, protože tomu prostě nic nechybělo. Němci jsou na tom deskově o něco lépe než Britové - loni vyšel debut a teď v květnu u Unique Leader (je tedy snad jasný, že je to dobrý?!) dvojka Inferis. Zdá se mi, že v Karlsruhe roste těžká konkurence pro Aborted. Brutal death metal par excellence! (BandCamp)

Na tenhle koncert jsem měl spadeno poměrně dlouho. Jakmile jej počátkem jara Obscure avizovali, poskočil jsem radostí zejména při zjištění, že jednou z předkapel mají být obtížně zařaditelní Kaliforňané NEKROGOBLIKON. Nadšení se nicméně mísilo s obavami, jak bude jejich těžko uchopitelná hudební všehochuť přijata a jestli nakonec nebude to všelijaké skřetí poskakování spíše k smíchu. Ne, nebylo a co víc - ať se na mě nikdo z fandů RoS nezlobí, ale Amíci prostě tenhle večer ovládli naprosto s přehledem. První dvě skladby sice párkrát narušilo nepříjemné zavazbení, ale uprostřed setu si zvuk sedl. Možná kdyby ke konci opět nezačaly vylézat ven zbytečně přetrigrované bicí (i když ony jsou hodně chemické i na deskách), bylo by to absolutně bez výhrad. Kapelu znám relativně krátkou dobu, o to více mne překvapilo, že celé řadě návštěvníků jejich tvorba nebyla neznámá. Když se při čtvrté The Many Faces of Dr. Hubert Malbec rozezněly klávesy v rytmu písní kramářských, roztancoval se celý sál a zelený goblin se ani nemusel výrazně snažit osazenstvo hecovat. Jelikož na pódiu bylo vlivem dvoupatrových kláves velmi těsno, maskot se několikrát vydal i do kotle. Při této, patrně nejmelodičtější skladbě, evokující artrockové kapely 70. let, jej napodobil i basák Aaron Van Zutphen (nemůžu si pomoct, ale připomíná mi Milana Havlíčka anóbrž Beherita :-)). Tohle prostě byla jedna velká show, nicméně podepřená mimořádnými hudebními výkony. Někomu samozřejmě můžou vadit jednoduché bumpráskovky, nicméně v rámci celého zábavně pojatého konceptu točícího se kolem zelené skřetí postavičky je tahle příměs tím nejlepším kořením. V podstatě zazněly všechny zásadní, často klipové songy, ať již to byla úvodní vypalovačka Dressed as Goblins nebo We Need a Gimmick. Do vokálů se v podstatě zapojovali všichni členové kapely a asi nejmasivnější nasazení poskytla další hodně melodická záležitost The Magic Spider, ve které rovněž byla nádherně slyšet práce Nicka Calonneho s hlasem. Závěrečná Powercore (opět výborný Calonne) byla zase důkazem toho, jak se hudba Nekrogoblikon vyvíjí. Jak jsem uvedl výše, kapelu znám od desky Heavy Meta (2015), zpětně jsem si ještě sehnal EP Power (2013). Zatímco v tomto období hudba spíše inklinovala k hudební všehochuti á la Carnival In Coal, aktuální (loňská) deska Welcome to Bonkers sází převážně na multiblackmetalovou míchanici. Jednoznačně doporučuji a koncert potvrdil, že tahle kapela má rozhodně budoucnost před sebou!

RINGS OF SATURN jsou v porovnání s ostatními kapelami ostřílenými matadory, byť Nekrogoblikon mají debut 2007, RoS si zahráli třeba na Ozzfestu. Už od první desky byli nepřehlédnutelným zjevem hudební scény (nehledě na fakt, že se s kapelou dlouho táhla skvrna cheatování ve studiu, ale to už je dneska jiný příběh). Letos má vyjít nová deska, hlavní mozek Lucas Mann si na to dokonce pořídil novou devítistrunnou bestii, ale na turné do Evropy s kapelou nedorazil a chystá se až na následnou vizitu v Austrálii ostatně viz třeba Facebook kapely). Koncertní sestavu proto tvoří pouze dvojice skorozakládajících členů – zpěvák Ian Bearer a kytarista Joel Omans. Novicem za bicími je Mike Caputo a druhé kytary se chopil Yo Onityan, který ale už na vznikající desku nahrál sóla a podle nejčerstvější informace se stal plnohodnotným členem (takže jako RoS se třema kytarama?). Každopádně – představoval bych si trochu lepší zvuk, ale po vizuální stránce to byl těžkej masakr sledovat tohle nepozemské kytarové kouzlení s nejpřísnějším deathcorem v zádech. Kdyby byly trochu výraznější/propracovanější světla a třeba nějaká plachta v pozadí (což teda neměla žádná z kapel, což bylo trochu divné vzhledem k jinak přebohatému merchi). Nezaznamenal jsem, že by zazněla nějaká nová věc – několikrát jsem se přistihl, že mi v podstatě neustálý nápor hudby / bicích začíná trochu splývat a v kombinaci se sledováním ultrarychlých prstů v podstatě výrazně odpoutává pozornost od struktury vlastních skladeb. Zaznamenal jsem tak pouze opravdu výrazné milníky – z Ultu Ulla (2017) proběhla instrumentálka The Macrocosm, Parallel Shift, Margidda, Inadequate se začínalo a myslím, že padl i Harvest. Z Dingir asi pouze Immaculate Order a z debutu nechyběla Seized and Devoured. Hodina totálního hudebního vymytí mozku – zatímco mě zbyla jenom huba otevřená dokořán, muzikanti samotní byli plni dojmů, takže se ještě dlouho zdravili s fanoušky během vyklízení sálu. Když jsem takhle narazil na Yo Onityana, který mi pochválil triko Necrophagist, docela jsem se zapýřil :-)

Hokejovou terminologií shrnuto, když máme teď to Mistrovství, Amerika-Evropa 3:2 na kapely, ale budu-li počítat pouze ano/ne – líbilo/nelíbilo tak je to plichta. Jedna slabá kapela koncertní večer špatným nedělá a tenhle byl sakra podařený. V podrobnějším bodování pak jasně ale převážili borci zpoza Velké louže a za mne na pomyslném trůnu, vezmu-li v potaz celkový dojem, to celé vyhrál John Goblikon a spol.