Hvězda Rivers of Nihil stoupá. Jak jinak by se tourující družině čtyř pro našince prakticky neznámých kapel povedlo do Nové Chmelnice dostat cca dvě stovky návštěvníků.

První z kvarteta byli ORBIT CULTURE, kteří trochu bojovali s tím, o čem Chmelnice je, resp. často není. Zvukem. Ven lezly hlavně bubny s basou a samply. Bylo potřeba jít blíž k pódiu, aby člověk z pódiových beden v chmelnické kostce dostal do uší nějaké ty kytary. (Ale, kytaristé, zabijte mě, Mesa je asi fajn apec, ale nepamatuju kapelu, jejíž zvuk by se mi s tímto aparátem líbil. Ploché, ostře tupé brusky.) Pak už to bylo jakž takž v pořádku a posluchač si z vystoupení Orbit odnesl to, že fanoušci Metallicy hrají modernu. Trochu Gojira a Sylosis, příchuť potemnělé Pantery, možná klidně i Grip Inc. a dalších, hutný groovy thrash postavený na rytmu a silovějším vyznění s jemným podsamplováním, viz věci z jejich posledního EP Redfog, nebo novinka Nensha. Napadají mě ještě Alien Weaponry ve švédském, chladnější podání. OC nastoupili sebevědomě a na nepřízeň publika si oprávněně nemohli stěžovat.

Pak své atmosférické úly vypustili MØL. Vlastně krok zapuštění jich do balíčku tour chápu. Obohatit ho o kapelu jiného vyznění a žánru, která ale může "otevřené" posluchače RoN oslovit, neb nejen atmosféricky zde nějaké průsečíky jsou. A tento krok se ukázal jako opodstatněný a povedený, jelikož sál se nevylidnil a u vícero jedinců bylo zřejmé, že s tvorbou dánských nejsou neseznámeni. Překvapil však zvuk, kde bylo vše dobře slyšet, kytary byly konkrétní a plné, takže NCh (a zvukař) tentokrát kapelu podržela. Líbilo se mi, že v tvrdších pasážích Møl nezněli rozmělněně a uměli zabrat, v těch kvílivých tesklivých nejen přesvědčivě a konkrétně, ale nechyběla chytlavost a poutavost. Popravdě po jejich tvorbě mrknu a všem fanouškům shoegaze/post-blacku doporučuji jako možný tip.

Že jsou BLACK CROWN INITIATE už dvoukontinentální kapela, jsem zjistil, až když si Samuel (např. ex-Gorod a mnoho dalších) začal stavět bubny. Nejprve se ale "Amíci" museli vypořádat s technickým problémem druhé kytary, takže zrovna většina první A Great Mistake odezněla jen s jednou. Pak ale už vše bylo bez závad, a když jsem se opět přiblížil podiu, rozuměl jsem v jejich progresivním (death) metalu, který má k RoN mimochodem místy docela blízko, byť tak rozličné atmosféry jako u RoN absentují, všemu, co se na podiu odehrává a mohl si tak bez hledání zvuku, což v zadnější části klubu většinou úplně neplatí a taky ne úplně platilo, užít i různě se pitvořícího zpěváka Jamese, jenž se na stejdži evidentně cítí dobře. Když se Alan vedle kytary mající na starost i čistý zpěv zeptal, kdo BCI už viděl živě, nedostal negativní reakci, takže osazenstvo si až do poslední chvíle užívalo všechny skladby (Selves We Cannot Forgive) včetně nového singlu Years in Frigid Light (YT) jako ochutnávky z připravované desky. Ta nijak z progresivně smýšlející tvorby tělesa neuhýbá a namísto honění not a komplikovanou kompozici se soustředí na stěžejní nápad a zvýraznění myšlenky, která skladbou prochází.

A takto je to i u kapely, na níž přišla většina přítomných. RIVERS OF NIHIL nikdy nebyli honiči not, vždy u nich byl důležitý nápad, spád, myšlenka a energie, kterou postupem doby doplnily experimenty se zvukem, atmosféra, únik z vytyčených mantinelů při zachování původního charakteru. Vlastně docela ojedinělý jev. Není se tedy třeba divit, že se jim během tří alb podařilo získat celosvětově pozornost i úmornou pílí krok po krůčku na sobě samých i kapele pracovat, takže tu (hurá!) máme první evropské headline tour. To už v úvodním plánu mělo jeden cíl, a to přehrát poslední desku Where Owls Know My Name. Není tedy třeba věnovat čas tomu, co tvořilo gró jejich setu, byť ten odpálila Monarchy. Pak už se sextet jal přehrát celou desku od A do Z, jen na závěr si obecenstvo jako přídavek vydobilo ještě Sand Baptism (opět Monarchy).

Rivers of Nihil se ale ukázali jako ambiciózní dříči, neb Brody a jeho družina nevsadila na playbackové stopy a v podstatě živě zahrála vše, co šlo. V jeden moment (titulní Where Owls…) to tak byly např. hned čtyři zpěvy (Jake se sekundujícím Adamem, zpoza bicích Jared a v úvodu - dokonce tak jako na albu - host Andy Thomas z BCI), živý saxofon, ale i několik momentů, kdy zvukař v potřebnou chvíli přidával echo/hall jednotlivým nástrojům, jak tomu je na desce (např. bicí v album dělící Terrestria III), nebo když Brody na kytaru hrál na desce jinak klávesovou melodii; pokud to tedy i na ní není také jen šikovné „zkreslení“. Tohle nepodcenění dílčích detailů a věnování se každému z nich mě přesvědčilo o výjimečnosti kapely a jejich vizionářství, protože práce takto „Sovy“ co nejvěrněji živě odprezentovat muselo dát plno práce. Jak jsem ale precizní konání Rivers sledoval, postupně jsem byl působivostí zvukového koloritu a neuvěřitelnou energičností čím dál víc nořen do toho masivu, až jsem si několikrát říkal, že ta muzika má dokonce až duchovní přesah a výjimečnou auru a vůbec nevadí, že právě třeba zní Old Nothing a lidé divočí jak nadopovaní (i wall of death pak proběhla). Zkrátka a jednoduše, Where Owls… je deska, která neztratí nic ani za 10 let a já uhranut perfekcionizmem souboru musím říct ‘koncert roku‘.

Po Prog Prague druhá akce v závěsu pro fanoušky složitějších rytmů a konstrukcí, které však posluchači chtějí nabídnout víc než to, co se protagonisté naučili na hudebním institutu. Skvělý večer.